Kopretinování aneb Na skok do léta

Vedle skleníku mám takový malý plácek ne o moc větší než dva metry čtvereční, na kterém se daří kopretinám. Přilehlá louka jich taky bývá plná ale tenhle plácek je jimi doslova posetý. Pro focení příběhů ze života elegantních krásek v žlutobílých outfitech je jako stvořený. Kopretiny v plné kráse kvetou ani ne tři týdny a v těch třech týdnech nafotím většinou více fotek jak za předchozí tři měsíce. Téma je stále stejné a pro někoho možná nudné svým opakováním, ale ne pro mě. Kopretiny jsou jiné po ránu, když jsou ještě plné rosy, jinak se nesou a tváří po poledni pod modrým nebem bez mráčku a zase úplně jiné jsou v podvečer, když přichází stíny a ticho se prohlubuje. A co teprve pod bouřkovým nebem a nebo po pořádném letním lijáku....

PF 2023

Milí blogoví přátelé, občasní návštěvníci i náhodní poutníci přeji vám všem krásné pohodové Vánoce.  ♥

Jak správně dávkovat špatné zprávy

Tak jsem tuhle chtěla poslat neteři přes WhatsApp pár podzimních fotek. Mochyni a listopadky, nějaké to žluté lupení a východy slunce. Poslala jsem první fotku a v tu chvíli se rozječel mobil. Zpodobnění podzimní zahrady vzdálenému příbuzenstvo bylo odloženo na později. Po několika hodinách jsem se k WhatsAppu vrátila a ve snaze vysvětlit Šárce odeslání jediné fotky místo avízované podzimní přehlídky i časový odstup mezi jednotlivými zprávami jsem sepsala tento skvost: Další podzimní ještě pošlu, on mi zrovna zavolal pán z portálu Ušetřeno, musíme změnit dodavatele elektriky, a pak jsem chystala chlapům svačinu, museli nám přijít složit uhlí do sklepa, Jirka si natrhnul sval, když zvedl pračku, když ji vezli z opravy. Poslala jsem slíbené fotky a po chvilce jsem si znovu přečetla i svou zprávu. Zhrozila jsem se a zamyslela se, bylo-li opravdu nutné všechny svízele posledních týdnů vyjmenovat v jediné větě. 

Ohlédnutí za zimou

Začalo nám jaro - aspoň podle kalendáře - a po sněhu se mi rozhodně nestýská, ale po dlouhé době mám při zpětném ohlédnutí pocit, že jsem si zimu dost dobře užila. Můžou za to pořádné boty do terénu, které jsem si pořídila, docela vydařená zima a samozřejmě nemalou zásluhu má i nový kloub. Prošla jsme místa, kam jsem už dlouho nezavítala, i známé cesty. V honbě za fotkami rodné vísky z jiného neobvyklého úhu jsem podnikla doslova adrenalinovou  výpravu ne nepodobnou únikové hře. 

Jak ušít ptáčka

Pro pokročilé švadlenky je ušití velikonoční dekorace ve tvaru ptáčka pravděpodobně na stejné úrovni jako pro kuchařky zalití kafe případně uvaření vajíčka natvrdo, ovšem těm méně zdatným (rozuměj mně) - může způsobit pár vrásek. Kdybych ovládala cestování v čase, vrátila bych se o dva dny zpět a přestože autoři sci-fi důrazně nedoporučují setkání jedince se svým mladším (nebo starším) já, riskla bych to, poklepala své předvčerejší verzi na rameno a se spikleneckým úsměvem bych jí předala svitek papíru převázaný úhledně mašlí. Možná bych setrvala i o chvilku déle, než je nezbytně nutné, jen abych viděla, jak se zatváří, až rozváže mašli a rozbalí papír v jehož záhlaví se skví krasopisně vyvedený název a pod ním pár postřehů, které bych možná v začátku své tvorby ocenila. Možná. Vypadalo by to asi takto:

Když přepálíte start

Pokud bych se měla charakterizovat sportovní terminologií, v žádném případě bych se nepřipodobnila k maratóncům, k těm odhodlaným vytrvalcům, kteří si razí cestu k cíli osobitým a nezaměnitelným stylem polochůze poloběh. Jsem jenom obyčejný běžec krátkých tratí. Obrazně řečeno. Jinými slovy: dokážu vyvinout poměrně velké úsilí na omezený ne moc dlouhý čas - a většinou to k dosažení cíle i stačí, - ale chybí mi vytrvalost a umění rozložit si rovnoměrně zátěž v delším časovém úseku. Jinak v reálu samozřejmě taky občas popoběhnu, dokonce by se dalo říct, že i můj pohyb je osobitý a nezaměnitelný, ale raději přece jenom obyčejně chodím. Emil Zátopek i Forrest Gump by zaplakali. Tento rok jsem si ale takový zajímavý maratónský běh sama pro sebe zorganizovala. Start se nacházel v místě poměrně neškodně nazvaném Vyzdob si dům. Cíl se třepotá tam někde v dáli, v mlze a nese méně vznosný o to pravdivější nápis Vzpamatovávám se po svátcích. Celé to sportovní klání se jmenuje Vánoce 2021. Akci zaštítil spolek Skoč do toho po hlavě ruku v ruce se sektou Uctívačů dvanáctého druhu cukroví a nezávislým dramatickým sdružením Když jsme všichni doma.

První políbení

Že se k polibku schyluje, poznáme dlouho předtím, než k němu skutečně dojde. Cítíme to tak nějak v kostech. Mrazení v zátylku a jemné šimrání ledových prstů po těle k němu patří stejně jako ptačí zpěv k máji a záplava zlatého listí k říjnu. Je to zkrátka ve vzduchu. Ti citlivější to ucítí i v kolenech. Méně senzibilním pak napoví obloha, že se cosi chystá. 

Jako by šeptala: Otevřete oči, moji milí, a nechte tu ledovou krásku, ať vás ovane svým svěžím dechem.  Ať vyžene z hlav pavouky těžící z temnoty, která přichází s krátícími se dny. Pavouky, jejichž nejoblíbenější potravou jsou melancholie a smutek. Letargie a zklamání. Nastavte ty unavené obličeje zšedivělé starostmi větru a pozorně se dívejte, protože přichází Ona ve své nejkrásnější podobě a má dostatek polibků pro všechny, kdo o ně budou stát. Jsou chladné a rychle tají, jsou jedinečné a neopakovatelné. 

Takové je políbení od paní Zimy. Takový je první sníh. 

Jak vycvičit nohu

Předvídavost není mou silnou stránkou, tudíž mě před dvěma roky, kdy jsem od ortopeda získala termín operace - výměna kyčelního kloubu a vlastně jen tak pro jistotu, kdyby se to opravdu hodně zhoršilo - a to 27. září 2021, vůbec nenapadlo zeptat se, co je toho sedmadvacátého vlastně za den. Ortoped byl daleko předvídavější než já. Artróza v mém pravém kyčelním kloubu se během těch dvou roků (po předchozích patnácti letech mírnějších potíží) skutečně zhoršila nad únosnou mez a tak jsem v červnu při kontrole na ortopedii potvrdila, že termín operace platí a poprvé mě napadlo zeptat se, na jaký den vlastně ten můj den D připadá. ,,Na pondělí," řekl doktor. ,,Takže do nemocnice nastupujete už v pátek. Kvůli pojišťovně a koronaviru a tak celkově, to už nejde jako dřív, nechat se přijmout v pátek a nastoupit v neděli před operací." ,,A co tady budu tři dny dělat?" zhrozila jsem se. ,,Odpočívat," usmála se líbezně sestra. Divím se, že jí můj žhnoucí pohled nevypálil na čele tečku.

Ha ha ha! zasmáli se zbrojnoši a ujeli na šicím stroji

Pokud by se mne před rokem někdo čirou náhodou zeptal, co se mi vybaví při vyslovení názvu šicí stroj, mohla bych tazatele maximálně oblažit svojí představou několika rytířů v lesklých zbrojích visících porůznu na šicím stroji obřích rozměrů, který s nimi uhání kamsi do neznáma. V mé hlavě je to vlastně něco jako trojský kůň. Jenže bez koně. Nebo spíš ten kůň je vypodobněný jako šicí stroj. Prostě obří šicí stroj přestavěný na trojského koně. (A pak se mi má do té hlavy vejít ještě něco jiného. 😏) 

O hmyzu, stolečku, krásných lidech a perspektivě

Přibližně před rokem jsem spáchala svou první mozaiku - pítko pro ptáčky. Pochlubila jsem se jím v článku nazvaném Pítko pro kočky, což se může zdát poněkud matoucí. Takže pro upřesnění, kdo z něj vlastně pije? Budete překvapení. Hmyz. A ani tak moc nepije, jako spíš v pítku plave. S politováním musím konstatovat, že to nejsou bůhvíjací plavci. Spíš průměrní až podprůměrní. Dalo by se dokonce hovořit o absolutním nedostatku nadání hmyzu k tomuto druhu pohybu. Ale o sportovních aktivitách blanokřídlých zase někdy jindy. Dneska se chci vrátit k mozaice. 

Svěží jako rosa

Když se řekne svěží napadne mě jako první slovo rosa, to je snad přímo synonymum svěžesti a hned vzápětí meloun a taky domácí bezovka.V oroseném džbánu s uchem, kde u hladiny cinkají poslední kousky ledu a pod nimi se jako zvláštní podmořská krajina pohupují kolečka pomeranče a citronu doplněné lístky máty. Taková správná ledová bezovka ochladí během pár sekund minimálně o patnáct stupňů. A pokud člověk nemá bezprostředně po jejím požití chuť trošku se přiobléknout, protože ho rozrazila zima a neucítí z té ledové vody stékající krkem dolů jako tekuté hedvábí ostré píchnutí za čelem, došlo k chybě ve výrobním procesu a je třeba začít znovu od začátku. 😉

Pohled k nebi

Dáša F. autorka krásného blogu Cestou necestou zveřejnila 15. března fotografickou výzvu na téma Pohled k nebi. Přivítala jsem ji s nadšením. Fotit na určité téma je vždy zajímavé. Prostě výzva. Tentokrát tím větší, že se nebi jako na potvoru zalíbila šedá a skoro celý týden nosilo tuto nevýraznou jarní uniformu. Několikrát ji ale přece jenom odložilo a vystrojilo se do nadýchaných krajek, čehož jsem hned využila. A bez ohledu na to, co si nebe zrovna obléklo, slunce vycházelo a zapadalo s neměnnou pravidelností, takže se mi nakonec povedlo nafotit i něco jiného než zmíněnou kupovitou oblačnost. 😉

Rozloučení se zimou

Včera jsem uklízela dole u táty - což samo o sobě není nic mimořádného - a najednou koukám, že tatínek má na polici stále vystavený adventní svícen. Téměř nepoužitý, zapálil na něm jednu svíčku a pak na něj zapomněl. Vánoční dekorace úskočně unikala naší pozornosti téměř tři měsíce. Vzhledem k tomu, že už pomalu začínám s velikonoční výzdobou, dá se říct, že sváteční dny u nás neberou konce. 

Pachatel se vrací na místo činu

Možná to také znáte; někam přijdete a cítíte, že zrovna tohle místo vás nějakým zvláštním kouzlem přitahuje. Zdá se povědomé, skrývá v sobě příběh. Snad jsme je navštívili v některém z minulých životů, možná sehrálo právě v tom našem příběhu svou drobnou roli. Stejně tak je možné, že se svým uspořádáním přiblížilo osobnímu ideálu krásy, rozechvělo netušenou strunu a to neslyšné chvění nás nutí znovu a znovu tutéž scénu vyhledávat. Nakonec není ani vyloučené, že obě možnosti jsou projevem té samé síly.

Jak to bylo s Ledou /4/

Chyba v matrixu

Předchozí části:
1. Bílé vlákno
2. Dvířka
3. Emetrika 

Dřív
K překládání se Leda dostala v podstatě díky tátovi. Pan Malý byl vášnivý čtenář. Ze všeho nejraději měl sci-fi. Taky moc rád předčítal dcerce před spaním. Časem zjistil, že se jedno s druhým nevylučuje. Leda znala dřív Ondřeje Neffa a Isaaka Asimova než kocoura Modroočka a medvídka Pú. Na úplném začátku byla oddanou tátovou posluchačkou. Nikdy by mu nezkazila radost přiznáním, že mnohem víc než mnohdy ponurý a nesrozumitelný příběh pro ni znamená jeho znělý hlas, který zaplnil pokojíček a často ji doprovázel do snů. Způsob jakým sedá na židli, vedle její postele, přikrčený a nahrbený, jako sám Guliver, který vstoupil do říše trpaslíků. Jeho živé veselé oči, které jí jako světlomety každou chvilku přejíždí pátravě po obličeji. 

Jak to bylo s Ledou /3/

Emetrika

Dřív
Ani Leda proměněného Brioše nepoznala. Nebo se tak alespoň docela věrohodně tvářila. Dokonce ani potom, co jí vylíčil průběh silvestrovské noci včetně několika upřesňujících podrobností, na něj nepohlížela o nic přívětivěji. A tak musel Brioš použít netěžší kalibr. Malé, dokonale ukryté tetování vzniklé z opojení svobodou, které se Ledy zmocnilo po odstěhování od rodičů. Popravdě Brioš si nebyl úplně jistý, jestli tetování přiřadil ke správným hýždím, nicméně štěstěna stála tentokrát na jeho straně. Leda nakonec neochotně povolila tlak, kterým chtěla dveře přibouchnout, takže mohl i vytáhnout jen nepatrně pochroumanou nohu, shodou okolností tu samou, u které si předevčírem narazil o bednu palec. Když Brioš doskákal do Lediny kuchyně, vděčně se zhroutil na rohovou lavici. Dlouho se na ní však nezdržel. 

Jak to bylo s Ledou /2/

 Dvířka

22.12. 16.00
S každým vyfouknutým obláčkem kouře Ledino srdce zpomalovalo. Zaplavila ji únava tak mocná, že zapochybovala, jestli vůbec dojde domů. Adrenalin se vyplavil a dostal ji ze supermarketu ale teď byl pryč a zůstal po něm jen třas nohou. A zívání, jako by tím vším byla znuděná. Ve skutečnosti byla jen k smrti ospalá. Leda se opřela o zábradlí a bezděčně tak napodobila svého společníka, který s požitkem vychutnával cigaretu a přitom zasněně hleděl na tmavé nebe, které nevěstilo nic dobrého. K večeru měla přecházet přes území České republiky studená fronta přinášející vydatné sněhové přeháňky, které mohly přejít ve sněhovou bouři. Leda nepochybovala, že se nachází v regionu, který bude poctěn pořádnou sněhovou nadílkou. Popravdě by ji nepřekvapil ani déšť žab, slimáků nebo jiných potvor. Soudě podle oblohy se schylovalo k něčemu hodně ošklivému. Dimo mocně potáhl z cigarety a otočil hlavu k Ledě. To, co pronesl, nedávalo smysl a přesto jako by to bylo potvrzením všech Lediných obav. ,,Je to tím bílým vláknem," řekl. ,,Tak to začíná."

Jak to bylo s Ledou /1/

Bílé vlákno

To zatracené bílé vlákno se objevilo třicátý sedmý den po konci světa. V oku. Mohl za to samozřejmě zákon schválnosti. Proč právě v oku? Protože tam ho každý uvidí. Jako znamení. Pociťovala ho jako řezavou bolest táhnoucí se někam do nitra jeskyně, ve které bylo její modrozelené oko s narůžovělým bělmem uložené. Nejdřív myslela, že je to jenom otočená řasa, však si poslední dobou trdlila oči skoro neustále. Pořád si připadala tak trochu ubrečená, rozmazaná. Pořád jako by měla na krajíčku, i když nikdy nechápala, proč se říká mít na krajíčku. Snad to bylo v pořádku z pohledu slzy, té slané kapky, co má každou chvíli vyklouznout koutkem oka, jako nezbedný školák na tobogánu, aby se sklouzla po tváři, zanechala za sebou lesklou cestičku a rozprskla se někde tam dole. Ne, mít na krajíčku podle Ledy nebylo správné, správnější bylo stát na krajíčku. Leda cítila, že stojí na samém kraji srázu.

Smějící se mráz

Ale stejně tak by se článek mohl jmenovat: fotím zimu, protože musím. Má tolik rozličných podob a všechny jsou svým způsobem krásné. Dnes ráno mě to doslova vytáhlo ven a nelitovala jsem, v lese bylo nádherně. Mráz, sníh, slunce, šplouchání potoka, dokonce bylo slyšet sem tam i ptačí pípnutí. Na chvilku jsem nechala všechno za sebou a byla jsem tam jen já a les a zima. Doporučuji, je to osvěžující a baterkám to velmi svědčí. A odpoledne dcera objevila smějící se ksichtík na koupelnovém okně. Že by znamení? 😉

Chvála klasikům!

Při nedávné reorganizaci knihovny jsem vytřídila asi dvacet kilo knih, u kterých mám silné podezření, že už se mým osobním bestsellerem nestanou ale které bych přesto ráda posunula dál a podpořila na jejich pouti za čtenářem. Nakonec knížky jsou taky tak trochu domácí mazlíčci a i když se jich páníček majitel někdy rozhodne vzdát, i tak by jim rád zajistil šťastnou budoucnost a laskavého majitele.

Krajina posedlá zimou

Když mi před časem zmizela většina fotek, pokusila jsem se je zpětně doplnit, alespoň ty, které jsem měla někde uložené. K některým článkům jsem dohledala všechny, jiné články, dá-li se tomu tak říkat, jsem bez lítosti smazala. Mám ještě v živé paměti ty první chvíle s foťákem a pocit, že na fotkách i všední věci vypadají daleko zajímavěji než ve skutečnosti. A někdy to tak opravdu je. Ale mnohem častěji ne, tedy alespoň u mě. Adié! vy milé neobyčejně obyčejné obrázky. Užily jste si svých pět minut slávy, potěšily jste mě a přišel čas se rozloučit. 

I kočky mají rády knihy

Že jste už přečetli o kočkách kdeco ale o této jejich intelektuální zálibě nikde nepadla ani zmínka? Pak jsem asi první, kdo ji popsal ale rozhodně ne první, kdo tuto v podstatě osudovou přitažlivost kočky a knihy vypozoroval. Nakonec kdy je člověk (personál, jak trefně říká Růženka) nejvíc v klidu a tudíž i nejpřístupnější projevům kočičí náklonnosti? Přece když si sedne ke knížce, k novinám nebo k notebooku. Co na tom, že původně chtěl koukat do těch na první pohled nudných řádků. To se dá jednoduše změnit. Zalehnout knihu a hotovo. A člověk by musel být bláhový bloud, kdyby nevyměnil houfy písmenek, která mu nikam neutečou, za pohled do zářivých kočičích očí, které se k němu stáčí jako květy slunečnic za sluncem.

Zkratky ke vzpomínkám

Říká se, že nejspolehlivěji nás přenesou do minulosti vůně. Souvisí to prý s tím, že čich, který je z našich pěti smyslů nejstarší a nejjednodušeji strukturovaný, přenáší informace jinými cestami, zapojuje jiné vrstvy mozku než ostatní smysly a cesta vzruchů je kratší, díky čemuž vytváří i snadněji asociace. Asociace mezi pachy a ostatními vjemy mají silnější emocionální obsah, což pak přispívá i k jejich pevnějšímu ukotvení v paměti. 

Kočka a netvor

,,Je to kočka i netvor!" pravila přísně dcera na adresu našeho černého kotěte. ,,V jednom těle," doplnila jsem temně a připomněla si, jak se kotě zakouslo do mé nové knihy. (Obávám se, že C. J. Tudor neví o těch druhých zdaleka všechno.) Nevzpomínám si, jestli Madlenka došla k rozpoznání kočičí dvojakosti poté, co se náš klenot Rubín houpal na zácloně, zašantročil router za vánoční stromek, vlezl si do šuplete k pečicímu papíru, alobalu a desítkám sáčků od rohlíků a nebo tehdy, když se jí ostré drápečky naší šelmy kočkovité zaťaly do zad. Sama mám krk a výstřih celý ďubkovaný. Nejdřív jsem před zrcadlem pátrala, co mi to tam vyrazilo, jestli to není příznak nějaké choroby. Pak jsem prozřela. Tato "choroba" má jméno Ruby. 

Ruby jako rubín

,,Fuj, co to je? " vyjekla jsem, když za mnou Anička přišla do koupelny, kde jsem zrovna vytahovala další hromadu prádla z pračky a v tichosti dumala, pro koho všeho soudě podle množství krom rodiny ještě peru. V náručí svírala cosi černého, pomačkaného, s jedním okem. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo pošramoceného netopýra. ,,Kotě," řekla dcera a zvedla ruce s černým chomáčkem, abych si ho mohla lépe prohlédnout. ,,Jéžiši, to je tak strašně škaredý kotě," řekla jsem napůl v smíchu napůl v pláči. Nevím proč, ale kočky tak na mě působí, reaguju přehnaně i když jenom zahlédnu z auta úplně cizí tříbarevku lovící myši uprostřed louky nebo nějakého mourka, jak si spokojeně hoví za oknem mezi květináči a povzneseně pozoruje cvrkot venku. 

Knihy s vůní

Že nám knihy voní, o tom není pochyb, na zmínku o této jejich jedinečné vlastnosti narazím každou chvilku, nejčastěji je tento fakt zmiňován v diskuzích zapředených na téma klasické knihy versus e-knihy. Je to jejich základní rys a spolu s pěknou obálkou je vůně zárukou, že na své si nepřijdou jenom buňky mozkové ale i nos a oko čtenářovo, zkrátka že kniha bude konzumována všemi smysly. Je nesporným faktem, že nejednoho čtenáře  čerstvě zakoupená kniha proměnila v náruživého čichače, který si svou vášní v ničem nezadá s ostatními druhy čichačů, kteří spíše než vůni potištěných stránek vyznávají pach lepidla a rozličných jiných pro obyčejné smrtelníky poměrně nevábných látek.

Dr. Podzim a pan Hyde

V dnešní době není ničím výjimečným dočíst se při rozličném testování mobilních operátorů, bank, pojišťoven, piva nebo minerálek pobídnutí: Představte si toho a onoho operátora, banku, pojišťovnu, pivo nebo minerálku jako osobnost a vyberte vlastnosti, které vám k němu nebo k ní nejvíce pasují. Je-li možné přiřadit rozličné charakterové vlastnosti bance nebo pivu a uvažovat o nich jako živoucích osobách, proč by nebylo možné představit si jako osobnosti roční období. Víte koho mi nejvíc připomíná mistr Podzim? Postavu z románu Roberta Louise Stevensona Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hydea. Vědce, kterému se s pomocí jakési zvláštní látky podařilo oddělit svoji výhradně zlou část tak dokonale, až nakonec krutý a bezcitný Edward Hyde začne převládat a zatlačovat do pozadí svého stvořitele Henryho Jekylla. 

Člověk domácí

Všude dobře, doma nejlíp, tvrdí jedno ustálené rčení. Všude dobře, tak co doma? kontruje moderní parafráze. Na dveřích naší hospody jsem zahlédla vtipnou třetí verzi: Všude dobře, doma líp, tady nejlíp, ale to už je z jiného soudku a tak pro dnešek budeme operovat pouze s prvními dvěma variantami. Obdivuji ty, pro které platí druhá možnost, světoběžníky, kterým není zatěžko sbalit si bágl, kufr, sednout do auta, autobusu, vlaku, letadla a vydat se za cizími kraji plnými cizích lidí, zvyků, jídel, zážitků. Mě vystihuje více ta první varianta. Jo, moc ráda jezdím na výlety, ale taky se ráda vracím domů a tak jako poměrně dlouho vydržím jenom sama se sebou, aniž bych se nudila, nedělá mi ani velký problém přebývat převážně doma. Jsem zkrátka člověk domácí se vším všudy, co si pod tím pojmenováním lze představit a ještě s kusem něčeho extra ujetého navíc. Jsem jako ten náš pes, který nás vítá stejně vášnivě, ať se vracíme po deseti minutách ze dvora s košem dřeva a nebo po půl dni v práci. Stejně vroucně tisknu kliku domovních dveří a zavírám za sebou vchodové dveře, ať se vracím po jakkoliv krátkém/dlouhém čase stráveném mimo domov. 

Ono to žije!

Dny se krátí, světla ubývá, slunečné teplé počasí babího léta vystřídal studený déšť. Léto je definitivně pryč, zvěstuje Seznam se sadistickým potěšením a ve vyšších polohách se můžou objevit i první sněhové vločky, tvrdí televizní rosničky vzrušeně. Moc jim nevěřím. Nechci věřit! Jenže kolena potažmo celý pohybový aparát tvrdí v podstatě to samé a tak na tom asi něco bude. Už se zase blíží ty pošmourné nevýrazné dny, kdy člověk vidí něco pořádně vybarveného, jen když si sype do dlaně ibalgin. Brzká tma svádí k zádumčivosti a svědčí těžkým myšlenkám, které se množí a proplétají a z jejichž spletenců vznikají alternativní budoucnosti, z nichž ani jedna nekončí dobře. Vlastně spíš naopak, je to celá řada precizně zpracovaných černých scénářů k postkatastrofickým filmům, v nichž jsem sice hlavní postavou, ale s klidem bych si střihla i podstatně menší roličku v nějakém sladkobolném cajdáku s dobrým koncem. 

Tichoučcí duchové

Zas je tu další večer pozdního léta, kterému už šlape na paty podzim. Sedím na vaně a koukám z okna do dvora. Vzduch voní poslední otavou, která možná doschne a možná také ne a skončí na kompostu, odkvétajícími květy floxů, hlínou z čerstvě uvláčeného pole, na kterém jsme jen před týdnem vybírali brambory a kouřem z komínů. Někde už se začalo topit, večery a hlavně noci bývají chladné. Kouř se vznáší nad střechami jako závoj halící tvář nevěsty, šero houstne a dvůr je plný stínů, stejně jako mé myšlenky.