Knihy s vůní

Že nám knihy voní, o tom není pochyb, na zmínku o této jejich jedinečné vlastnosti narazím každou chvilku, nejčastěji je tento fakt zmiňován v diskuzích zapředených na téma klasické knihy versus e-knihy. Je to jejich základní rys a spolu s pěknou obálkou je vůně zárukou, že na své si nepřijdou jenom buňky mozkové ale i nos a oko čtenářovo, zkrátka že kniha bude konzumována všemi smysly. Je nesporným faktem, že nejednoho čtenáře  čerstvě zakoupená kniha proměnila v náruživého čichače, který si svou vášní v ničem nezadá s ostatními druhy čichačů, kteří spíše než vůni potištěných stránek vyznávají pach lepidla a rozličných jiných pro obyčejné smrtelníky poměrně nevábných látek.

Dnes ale nechci vyvolávat diskuzi a horovat ať pro jednu či druhou variantu čtení. Dnes vám chci představit - pokud už je dávno neznáte - dvě knihy, ve kterých vůně skutečně hrají jednu z hlavních rolí. Vůně většině lidí příjemné a známé. Houby a léčivé byliny. Les, zahrady a louky. 

Knihy Houbařka Viktorie Hanišové a Do tmy Anny Bolavé jsem přečetla v posledních asi pěti šesti dnech a mám jich pořád ještě plnou hlavu, plný nos, chcete-li. V knižní databázi jsem narazila na názor, že tyto dvě knihy nelze srovnávat. Já si naopak myslím, že se srovnání přímo nabízí. I když možná je to jenom tím, že jsem je četla v tak krátké době hned po sobě.

 Hlavní hrdinka první knihy Sára žije osaměle ve zvolna se rozpadající rodinné chatce v Pošumaví a každý den od dubna do listopadu obchází svou obvyklou mnohakilometrovou trasu. Houby posbírané cestou - a nejsou to jen nejznámější druhy, naopak, Sára je vyhlášená odbornice a názvy některých hub zná jen pár skutečných znalců a fajnšmekrů - nosí do místní restaurace, která se zaměřuje výhradně na houbové speciality. Pár korun, které za to dostane, spolu s nepatrným invalidním důchodem jí stačí sotva na přežití. Žije skromně, osaměle, ve stínu minulosti. 

Anna Bartáková, hlavní postava knihy Do tmy, je také osamělá. Žena středního věku, která utekla z manželství a vyvázala se ze všech vztahů, které by ji mohly omezovat a zdržovat. Veškerý svůj život podřizuje sběru léčivých bylin. Trhá lipový květ, hluchavku, pampeliškový list, diviznu, přesličku, tužebník a mnoho dalších. Zná všechna místa výskytu, ví, kdy co kvete a roste, jak správně jednotlivé byliny sušit i kolik za ně utrží ve výkupně. Peníze ale nejsou důležité, podstatný je pouze sběr. Sbírání za každou cenu, s vypětím všech sil, na pokraji zhroucení, zraněná, v nemoci, i s vyhlídkou brzkého konce. Byliny jsou náplní života i důvodem, proč v něm pokračovat. 

Stín, ve kterém Sára žije ve svém dobrovolném vyhnanství, má podobu otce. Milovaný tatínek naučil svou holčičku vše, co správný houbař musí umět. Naučil ji však bohužel mnohem víc, víc než mají otcové právo své dcery učit. Společně s matkou, která pro své pohodlí zvolila cestu mlčení, cestu nevědění, připravili Sáru o chuť do života, budoucnost i zdraví. Po matčině pohřbu je Sára nucena znovu se postavit minulosti, pokusit se zvítězit sama nad sebou, dokud je čas, než ji hluboké šumavské lesy uvězní navždy.

I Anna žije ve stínu. V jejím případě je jím duševní choroba spojená s nemocí těla. Její posedlost bylinami se stále stupňuje, stává se jí prokletím, kterému nedokáže vzdorovat ani za cenu sebezničení. Jako podivná bláznivá víla podniká dlouhé cesty po okolí, nocuje pod širým nebem, nedbá bolesti ani varování těla, které selhává. Trhá a suší, suší a sbírá. A odmítá pomoc lidí, kteří o ni i přes její podivínství mají strach a kterým na ní pořád ještě záleží. 

Nedokážu zodpovědně říct, která z knih je lepší, která se mi víc líbila. Houbařka má zřetelnější příběh a její konec nekonec se zdá být pro Sáru určitou nadějí na jiný život. 

Do tmy je příběh magický na hranici reality, který se člověk nesmí pokoušet pochopit, ne obvyklým způsobem. Výlet do mozku duševně nemocného člověka, který se řídí vlastními pro ostatní lidi nepochopitelnými pravidly a který ve své nemoci zachází stále hlouběji a hlouběji, až uvízne ve tmě, ve vůni bylin, kde listy šustí a šelestí jako ta nejkrásnější melodie.

Oba příběhy jsou podmanivé, brilantně vystavěné s dokonale psychologicky propracovanými postavami. Jen se tak pomalu, skoro ledabyle odvíjí na pozadí voňavého vyprávění o houbách, o bylinkách a jako bubliny, které stoupají ze dna močálu občas vyplavou na hladinu další a další detaily, ze kterých se postupně skládá celý obraz ve vší své kráse i ošklivosti. Témata stará jako lidstvo, podaná nově a neotřele, navíc krásným bohatým jazykem. V hlavní roli činnost zcela obyčejná, všední, sbírání hub, sbírání bylinek. Jenže tam dole v podhoubí se mohou dát do pohybu nevídané síly a byliny odjakživa měly moc léčit i zabíjet.