Kopretinování aneb Na skok do léta

Vedle skleníku mám takový malý plácek ne o moc větší než dva metry čtvereční, na kterém se daří kopretinám. Přilehlá louka jich taky bývá plná ale tenhle plácek je jimi doslova posetý. Pro focení příběhů ze života elegantních krásek v žlutobílých outfitech je jako stvořený. Kopretiny v plné kráse kvetou ani ne tři týdny a v těch třech týdnech nafotím většinou více fotek jak za předchozí tři měsíce. Téma je stále stejné a pro někoho možná nudné svým opakováním, ale ne pro mě. Kopretiny jsou jiné po ránu, když jsou ještě plné rosy, jinak se nesou a tváří po poledni pod modrým nebem bez mráčku a zase úplně jiné jsou v podvečer, když přichází stíny a ticho se prohlubuje. A co teprve pod bouřkovým nebem a nebo po pořádném letním lijáku....

Vracím se ke svému malému kopretinovému ráji a fotím příběhy, které se nabízí. Kopretiny se k sobě naklání a vinou a jinde se zase od sebe zlobně odvrací, shlukují se v davu nebo vyhledávají samotu, která dá vyniknout jejich jedinečnosti, obrací své milé obličejíky k nebi a šuškají si mezi sebou o blížícím se dešti, o řádění krtka a bzukotu čmeláka. O včelách, kterých se zdá více než loni a o té nestydaté kočce, která si klidně ustele přímo mezi nimi a nehledí, kolik krásek přitom zalehne. Vracím se a každé další ráno je stejně líbezné jako to předchozí a nejkrásnější část roku plyne kolem jako pomalá prohřátá řeka, která ukolébá mysl do stavu blažené bezstarostnosti. Vracím se, dokud si jednoho rána nevšimnu, že ty největší krásky, které čněly nad ostatní a pyšně se rozhlížely kolem, jsou povadlé a chmurně hledí k zemi a tamhleta je okousaná a tamté chybí pár bílých okvětních lístků. Čas znovu zrychlil. Z kopretinového ráje je voňavá kupička sena, ve které se ztrácí zářivá žluť i oslnivá bílá. Z pomalé řeky je dravý proud, který se žene bezohledně přes pondělky a úterky a neděle vpřed, vstříc podzimu a zimě. Před sebou mám skoro celé léto, ale už v tuto chvíli je mi tak trochu smutno po svěžích ránech strávených v hlubokém předklonu a nebo vkleče na tom malém plácku vedle skleníku. 

Na chvilku se tam vrátím. 

Pojďte se mnou, chcete-li.😊

A zase zpátky do zimy. 

Tak ať je co nejpříjemnější a co nejrychleji proběhne kolem.

Pěkné zasněžené dny přeje Bevíčková.  😉

PS: Nekopretinovala jsem poprvé.

ZDE v roce 2019 Terapie krásou
a 
ZDE v roce 2021 Svěží jako rosa