Terapie krásou

Možná taky znáte ty dny, kdy jde všechno šejdrem. Bez nálady se po ránu dopotácíte do koupelny, kde vás dorazí pohled do zrcadla. V hlubokém rozrušení z toho, co jste zahlédli v zrcadle, se vám roztřese ruka, takže se polijete kafem, kterým zapíjíte celozrnné žitné pečivo, vitamíny, vápník, vlákninu, Menoxin a brufen. Do práce dorazíte pozdě, protože klíč zůstal v kapse politých kalhot a než vám to dojde, převrátíte vzhůru nohama půl baráku. Jdete sice pozdě, ale před odchodem z domu zaručeně stihnete šlápnout na psa a přivřít do dveří kočku, deroucí se zvenčí dovnitř a když se v zahradě dokážete vyhnout nastraženému kočičinci, považujete se za osobního oblíbence bohů. Když ne, zjistíte to velmi rychle po příchodu do práce a vlastně vás to ani nepřekvapí.

V práci chytáte rukávem za kliky, zakopáváte o prahy a všechno vám padá z ruk, takže na stejnou činnost musíte vynaložit třikrát tolik energie, díky čemuž se už po hodině cítíte jako mnohokrát zrecyklovaný nejlevnější a navíc použitý toaletní papír. Kolena vám přes zpevnění stahováky vibrují jak ladička a přes koňské dávky výtažku z jetele lučního jede vaše ústřední vytápění naplno, což ve spolupráci s teplotou a vlhkostí vzduchu udělá z vašeho vcelku nudného mikáda účes ve stylu osmdesátých let zvaný hlava jako stodola, který sice přitahuje pozornost, avšak není předmětem chvály.

Když konečně dorazíte domů, ze všeho nejdřív vylovíte mobil a vzpomínáte jaké číslo má policie. Číslo se vám vybaví společně s prozřením, že ten bordel není důsledkem rabování zlodějů, ale ranního presu. Dalším kafem spláchnete pachuť ošklivých slov, která musela být vyslovena, utáhnete pevněji kolena a vrhnete se poněkud nelogicky nikoliv z okna ale do dalšího nikdy nekončícího vnášení řádu do chaosu, což vás zabaví na několik dalších hodin. Mezitím se objeví rodina, která se dožaduje jídla a pozornosti a zcela lhostejná k jakémukoliv řádu okamžitě zaplní dřez čerstvým špinavým nádobím a koupelnu takovou haldou oblečení na vyprání, až vás to vede k zamyšlení, zda netrpíte výpadkem paměti, během kterého jste začali pracovat pro veřejnou prádelnu. Zdarma. Zřejmě jde o charitativní činnost.

Jídla a pozornosti se dožaduje i zvířectvo. Ve chvíli kdy počtvrté sejdete schody s kočkou, která projevila přání odebrat se ven, ale těsně před domovními dveřmi snad jata nějakým neblahým tušením zpanikaří a uteče zpátky nahoru, pojmete také neblahé tušení blížícího se konce a máte chuť ječet, což také vzápětí uskutečníte. Ničemu to sice nepomůže, ale ten tlak v hlavě je přece jenom o trochu menší.

Po všem tom blbnutí s rodinou a zvířectvem si chvilku sednete k televizi, ale rádio Stodola škodolibě vyřvává, že věnovat se pouze jediné činnosti a to ještě ke všemu sledování televize je přepych. A tak vás napadne, že si při sledování pana Monka konečně zúžíte tu halenu, co už čtrnáct dnů visí našpendlená na rotopedu. Rychle se ukáže, že se skrojeným levým palcem omotaným silnou vrstvou náplasti jakožto přímým důsledkem manželem čerstvě nabroušených nožů jejichž ostrosti jste ale v předchozím roce bez broušení už odvykli, je šití ještě obtížnější než obvykle. Jenže když tu náplast sloupnete, při každém stehu se rýpáte do toho pořád ještě zatraceně citlivého místečka a navíc se vám halena lepí na palec, který byl sice zbaven náplasti nikoliv však její lepivosti. Na špičce nosu se vám houpe kapička potu, ta poslední, její sestry a bratři tvoří jednolitou vrstvu po celé šíři obličeje a společně se sálavým vedrem produkovaným vaším tělem vám zamlží brýle a záhy i rozum. Chcete to celé vzít a hodit z okna, protože už toho prostě máte dost a zjistíte, že přes neschopnost udělat pár stehů se vám podařilo v nestřežené chvíli si halenu přišít k té náplasti, kterou jste si zase namotali zpátky na palec. Je to jako příslovečné završení všeho neštěstí a vydoluje to z vás pár mohutných vzlyků, které přilákají z vedlejšího pokoje dceru. Zvědavě přijde blíž a při pohledu na to dílo zkázy visící vám z rukou - přesněji řečeno z palce - hlasem plným soucitu řekne: ,,To je tak hrozný, až se musím smát," na což nejde reagovat jinak než smíchem a tak se smějete i brečíte současně.

Když prostě přijde den, kdy jde všechno šejdrem, děsíte se ploch, ve kterých byste se mohli zahlédnout a nedejbože poznat, rodina a zvířata vám přerůstají přes hlavu přestože ji máte jako stodolu, a navíc v ní cítíte tlak, jako by se tam právě konal country festival a zrovna došlo na kolové tance, když na otázku kolik je vám let máte chuť udat trojciferné číslo a po ránu procházíte nikoliv pouhou krizí ale procesem exhumace, pak je nejvyšší čas se na to všechno...

podívat z jiného úhlu pohledu.

Třeba z podhledu.

Utečte do jiného světa. Do světa pohody a dokonalosti. Do světa, kde neexistuje slovo lednička, pračka, večeře ani oběd dokonce ani jehla a šití, kde se vysává jedině nektar z květů a umývá se rosou jednou denně do krásy. Kde se hlava smrskne do obvyklých rozměrů a kde svým monstrózním účesem maximálně vyděsíte pár čmeláků. Položte se do trávy jako do peřiny a podívejte se na proměnlivé nebe. Ideální pak je si tyto momenty zázračného klidu zvěčnit a uchovat pro pozdější užívání a prevenci, neboť tak jako existují preparáty s kaskádovitým účinkem uvolňující své účinné látky postupně, tak i fotografování je podobné podstaty. V první řadě už pouhé hledání vhodného objektu má ozdravný účinek, stejně jako samotný proces focení. Největší dobrodružství je pak prohlížení nafoceného. Někdy to, co se zdálo úchvatné, vyjde na fotce jako totální propadák a jindy je to přesně naopak. A když takhle na chvilku utečete od všeho toho činorodého nuceného pobíhání a na pár hodin se ponoříte do ticha, které se kolem vás ve chvíli naprostého soustředění rozhostí jako ochranná bublina nepropouštějící žádné nežádoucí elementy, vrátíte se pak zpátky do toho hlučného divokého reje, kterým je někdy každodenní všední život, osvěžení a odpočatí. A někdy to dokonce i pár dnů vydrží.

Když se řekne kopretina aneb stokrát stejná vždycky jiná.

Překrásné letní dny plné pohody, krásy a příjemných zážitků přeje Bevíčková. 

PS: Nikdy ale opravdu nikdy se nepokoušejte zlepšit si v takové dny náladu focením selfie. Věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti. Ostatně jak již bylo řečeno, jde o terapii krásou nikoliv šokem. 

V článku jde o souhrn několikaměsíčních drobných nezdarů, ale o jednom dni, kdy se mi skutečně nedařilo od začátku do konce jsem už psala zde - Každý den je nepopsaný list.

A z jiného úhlu jsem se už také jednou dívala a to v pokusu o verše zde - Žába.

Téma týdne - Krása ticha