Jak to bylo s Ledou /4/

Chyba v matrixu

Předchozí části:
1. Bílé vlákno
2. Dvířka
3. Emetrika 

Dřív
K překládání se Leda dostala v podstatě díky tátovi. Pan Malý byl vášnivý čtenář. Ze všeho nejraději měl sci-fi. Taky moc rád předčítal dcerce před spaním. Časem zjistil, že se jedno s druhým nevylučuje. Leda znala dřív Ondřeje Neffa a Isaaka Asimova než kocoura Modroočka a medvídka Pú. Na úplném začátku byla oddanou tátovou posluchačkou. Nikdy by mu nezkazila radost přiznáním, že mnohem víc než mnohdy ponurý a nesrozumitelný příběh pro ni znamená jeho znělý hlas, který zaplnil pokojíček a často ji doprovázel do snů. Způsob jakým sedá na židli, vedle její postele, přikrčený a nahrbený, jako sám Guliver, který vstoupil do říše trpaslíků. Jeho živé veselé oči, které jí jako světlomety každou chvilku přejíždí pátravě po obličeji. 

Jak to bylo s Ledou /3/

Emetrika

Dřív
Ani Leda proměněného Brioše nepoznala. Nebo se tak alespoň docela věrohodně tvářila. Dokonce ani potom, co jí vylíčil průběh silvestrovské noci včetně několika upřesňujících podrobností, na něj nepohlížela o nic přívětivěji. A tak musel Brioš použít netěžší kalibr. Malé, dokonale ukryté tetování vzniklé z opojení svobodou, které se Ledy zmocnilo po odstěhování od rodičů. Popravdě Brioš si nebyl úplně jistý, jestli tetování přiřadil ke správným hýždím, nicméně štěstěna stála tentokrát na jeho straně. Leda nakonec neochotně povolila tlak, kterým chtěla dveře přibouchnout, takže mohl i vytáhnout jen nepatrně pochroumanou nohu, shodou okolností tu samou, u které si předevčírem narazil o bednu palec. Když Brioš doskákal do Lediny kuchyně, vděčně se zhroutil na rohovou lavici. Dlouho se na ní však nezdržel. 

Jak to bylo s Ledou /2/

 Dvířka

22.12. 16.00
S každým vyfouknutým obláčkem kouře Ledino srdce zpomalovalo. Zaplavila ji únava tak mocná, že zapochybovala, jestli vůbec dojde domů. Adrenalin se vyplavil a dostal ji ze supermarketu ale teď byl pryč a zůstal po něm jen třas nohou. A zívání, jako by tím vším byla znuděná. Ve skutečnosti byla jen k smrti ospalá. Leda se opřela o zábradlí a bezděčně tak napodobila svého společníka, který s požitkem vychutnával cigaretu a přitom zasněně hleděl na tmavé nebe, které nevěstilo nic dobrého. K večeru měla přecházet přes území České republiky studená fronta přinášející vydatné sněhové přeháňky, které mohly přejít ve sněhovou bouři. Leda nepochybovala, že se nachází v regionu, který bude poctěn pořádnou sněhovou nadílkou. Popravdě by ji nepřekvapil ani déšť žab, slimáků nebo jiných potvor. Soudě podle oblohy se schylovalo k něčemu hodně ošklivému. Dimo mocně potáhl z cigarety a otočil hlavu k Ledě. To, co pronesl, nedávalo smysl a přesto jako by to bylo potvrzením všech Lediných obav. ,,Je to tím bílým vláknem," řekl. ,,Tak to začíná."

Jak to bylo s Ledou /1/

Bílé vlákno

To zatracené bílé vlákno se objevilo třicátý sedmý den po konci světa. V oku. Mohl za to samozřejmě zákon schválnosti. Proč právě v oku? Protože tam ho každý uvidí. Jako znamení. Pociťovala ho jako řezavou bolest táhnoucí se někam do nitra jeskyně, ve které bylo její modrozelené oko s narůžovělým bělmem uložené. Nejdřív myslela, že je to jenom otočená řasa, však si poslední dobou trdlila oči skoro neustále. Pořád si připadala tak trochu ubrečená, rozmazaná. Pořád jako by měla na krajíčku, i když nikdy nechápala, proč se říká mít na krajíčku. Snad to bylo v pořádku z pohledu slzy, té slané kapky, co má každou chvíli vyklouznout koutkem oka, jako nezbedný školák na tobogánu, aby se sklouzla po tváři, zanechala za sebou lesklou cestičku a rozprskla se někde tam dole. Ne, mít na krajíčku podle Ledy nebylo správné, správnější bylo stát na krajíčku. Leda cítila, že stojí na samém kraji srázu.

Smějící se mráz

Ale stejně tak by se článek mohl jmenovat: fotím zimu, protože musím. Má tolik rozličných podob a všechny jsou svým způsobem krásné. Dnes ráno mě to doslova vytáhlo ven a nelitovala jsem, v lese bylo nádherně. Mráz, sníh, slunce, šplouchání potoka, dokonce bylo slyšet sem tam i ptačí pípnutí. Na chvilku jsem nechala všechno za sebou a byla jsem tam jen já a les a zima. Doporučuji, je to osvěžující a baterkám to velmi svědčí. A odpoledne dcera objevila smějící se ksichtík na koupelnovém okně. Že by znamení? 😉

Chvála klasikům!

Při nedávné reorganizaci knihovny jsem vytřídila asi dvacet kilo knih, u kterých mám silné podezření, že už se mým osobním bestsellerem nestanou ale které bych přesto ráda posunula dál a podpořila na jejich pouti za čtenářem. Nakonec knížky jsou taky tak trochu domácí mazlíčci a i když se jich páníček majitel někdy rozhodne vzdát, i tak by jim rád zajistil šťastnou budoucnost a laskavého majitele.