Jak to bylo s Ledou /4/

Chyba v matrixu

Předchozí části:
1. Bílé vlákno
2. Dvířka
3. Emetrika 

Dřív
K překládání se Leda dostala v podstatě díky tátovi. Pan Malý byl vášnivý čtenář. Ze všeho nejraději měl sci-fi. Taky moc rád předčítal dcerce před spaním. Časem zjistil, že se jedno s druhým nevylučuje. Leda znala dřív Ondřeje Neffa a Isaaka Asimova než kocoura Modroočka a medvídka Pú. Na úplném začátku byla oddanou tátovou posluchačkou. Nikdy by mu nezkazila radost přiznáním, že mnohem víc než mnohdy ponurý a nesrozumitelný příběh pro ni znamená jeho znělý hlas, který zaplnil pokojíček a často ji doprovázel do snů. Způsob jakým sedá na židli, vedle její postele, přikrčený a nahrbený, jako sám Guliver, který vstoupil do říše trpaslíků. Jeho živé veselé oči, které jí jako světlomety každou chvilku přejíždí pátravě po obličeji. 

Často tiše sledovala, jak se táta baví příběhem a nechala se unášet jeho hlasem, aniž by příběhu věnovala pozornost. Chráněná napadlo ji později slovo, které vystihovalo pocit z raného dětství. Když se naučila číst, začali se s tátou v předčítání střídat, pokud se tedy dokázali shodnout na knize. A ještě později zůstalo čtení výhradně na Ledě. Sedala v pokoji mladších bratrů, nos zavrtaný v knížce a bezděčně napodobovala tátovy grimasy, měnila hlasy a každou chvilku jim pohledem přejela po tvářích, jestli jí při tom čtení náhodou neusnuli. O pár let později Leda zatoužila přečíst si své oblíbené autory v originále. A ještě později, po vystudování jazykové školy se Leda rozhodla knihy překládat. Připadalo jí to svým způsobem tvůrčí jako psaní. Dokázala sledovat myšlenku, zachovat styl autora, většinou se jí dařilo vyhnout se klišé a do překladu vkládala potřebný kousek sebe samé, aniž by tím narušila autorovu integritu. Díky tomu si poměrně rychle vydobyla jakési renomé a stala se vyhledávanou překladatelkou z angličtiny a němčiny. Její specializací byla literatura pro mladé dospělé yoli. Sci-fi a fantasy, dystopické romány i romance o lásce. O práci nouzi neměla. Ledě se zdálo, že se každý druhý člověk na planetě rozhodl sesumírovat pár myšlenek a hodit je na papír. A každý třetí zatoužil po vlastní dosud neobjevené zemi nebo přímo galaxii. Říkala tomu syndrom Harryho Pottera. Leda věřila, že celou jednu generaci, která vyrostla s mladým čarodějem v Bradavicích, to nevratně poznamenalo a donutilo hledat alternativní světy. Netušila jak pro ostatní, ale pro ni to bylo jedině dobře.

O Ledině otci panu Malém by se krom toho, že rád četl, dalo říct ještě mnohé. Byl inteligentní, přátelský, pracovitý a spolehlivý. Taky byl paličatý, vznětlivý, se sklony k pedantství. Nikdo to nevěděl lépe než jeho rodina. Jediné, co se o něm skutečně říct nedalo, že by byl malý. Při výšce metr osmdesát šest vážil sto sedm kil, neměl problém vykouřit denně krabičku chesterfieldek a sám by uživil menší kavárnu. Také se mu při poslední preventivní prohlídce dostalo varování. Obvoďák soudil doslova, že srdce pana Malého je jako časovaná bomba, čemuž se pan Malý, když vyšel z ordinace, s chutí zasmál. Ale s cigaretou přece jenom počkal až bude za rohem, aby ho doktor nebo ta jeho všetečná sestra neviděli oknem. Bylo tedy jen otázkou času, kdy na doktorova slova skutečně dojde. To ale Leda, která se z rodného domu dávno odstěhovala, nevěděla. Přesnější by bylo říct, že si jakoukoli tátovu slabost vůbec nepřipouštěla. Táta byl přece pořád stejný. Přibylo mu pár šedých vlasů a možná měl víc vrásek, ale Leda v něm pořád viděla nepřemožitelného Gulivera.

 Když se definitivně rozhodla skončit s nudnou prací pro finanční úřad - vděčila za ni paradoxně tátovi, přesněji řečeno tátovu bratranci strýci Rudovi - a věnovat se pouze překládání, spěchala s touto novinkou rovnou za ním. Věřila, že právě táta ji pochopí lépe než kdokoli jiný. Nemohla se více splést. Pan Malý na radostnou novinu reagoval, jako by mu nejstarší dcera oznámila, že se hodlá živit břišním tancem  a příležitostným sběrem jablek někde na farmě. Padala slova jako nezodpovědnost, nevděk, bláznovství směřovaná k dceři a perspektivní, solidní a jistota na adresu finančního úřadu. ,,Finančák a daně tady budou vždycky, ty hloupá, i kdyby všechno ostatní lehlo popelem," lomil pan Malý teatrálně rukama. Dcery a zvlášť ty prvorozené dědí často vlastnosti svých otců. Obzvlášť ty, které nepatří k vlastnostem právě vyzdvihovaným. Leda byla paličatá po tátovi. Díky tomu hlučná avšak nekonstruktivní diskuze nepřinesla jiné plody než Ledin urychlený odjezd a po další půlhodině prudkou bolest na hrudi pana Malého, která se záhy ukázala jako středně těžký infarkt. Ještě seděla ve vlaku, když ji dostihla zpráva, že tátu odvezla rychlá. Jak už to tak ve vypjatých situacích bývá, je třeba nalézt viníka, jinými slovy hromosvod. Paní Malá i Ledini mladší sourozenci, bratři Láďa a Zdeněk a sestra Jana, dobře věděli, že táta pokouší osud a jeho náhlá srdeční příhoda pro ně nebyla úplně náhlá a nečekaná. Jenomže v leknutí na to jaksi pozapomněli. Pravda byla, že Leda se jejich obviňování nebránila. Myslela si totiž to samé. Už se necítila chráněná. Cítila se vinná. 

Když se jí 21. prosince ten samý překlad vrátil podruhé s mnohem méně kulantně formulovanou žádostí o opravdu důkladné předělání, dokonce s výstrahou, pochopila, že se proti ní obrátilo i to, čemu nejvíc věřila. Její tajný svět. To, čemu, jak měla pocit, vlastně obětovala rodinu. Svůj vztah s tátou. Deset z deseti na Richterově stupnici. Leda se dostala na samý kraj srázu a zvolna po něm začala klouzat dolů. 

 22.12. 17.20

,,Je to taková výstraha," řekl Dimo. Oči měl vážné a soucitné. Ledě byl jeho upřený pohled skoro nepříjemný. ,, Nejdřív se objeví tohle tenký bílý vlákno. Rozdělí ti svět kolem na nestejně velký části. To samo o sobě se nezdá zas tak hrozný. Jenže později se ty části začnou různě přesouvat a nejhorší je, že to, co vidíš venku, se děje i uvnitř. Taky se to tam takhle přehází. Zleva doprava, zprava nahoru, zdola... Prostě ti to udělá bordel v hlavě. Pak začneš zaměňovat špatný za dobrý a naopak. Začneš dělat špatný rozhodnutí. ale bude to vypadat, že pro to máš dobrý důvody. Někdy se teda vyskytne případ, že ze špatnýho rozhodnutí vzejde něco dobrýho, ale to fakt jen výjimečně, tím se teď nebudeme... Při pohledu na Ledino zvednuté obočí a vykulené oči Dimo mávnul rukou. ,,Jo máš recht, tohle necháme plavat."

,,A jak to máš v hlavě pořádně přeházený, tak od toho už je jen krůček k tomu ztratit se v tom bordelu. Víš, jak to myslím, ne? Jako zabloudit sám v sobě. Pravda je, že jakmile se člověk takhle jednou zatoulá, je už jenom otázka času, kdy se ztratí z dohledu i lidem kolem sebe. Nakonec nahoře si před chvilkou pár těch, co v sobě zabloudili, viděla."

Leda se zamyslela. ,,Myslíš ty bezdomovce?" vybavila si hráče čutající si se sešlápnutou plechovkou. 

,,Přesně. My jim ale říkáme vyrovnávači."
,,My?" podivila se Leda. Ale druhá informace první přebila. ,,Vyrovnávači? A proč? Že ztrácí rovnováhu, nebo jak to myslíš?" zasmála se ale i jí samotné zněl vlastní smích nuceně a falešně. Ať namáhala mozek jak chtěla, žádné jiné rozumné vysvětlení z něj nevypadlo. 
,,Jo," přikývnul Dimo, ,,vyrovnávači. A s rovnováhou to docela souvisí. Když se zrovna moc nehejbou kšefty, strčím jim pár kaček a pošlu je pro krabicový víno nebo cigára. To bys koukala, jak to najednou začne frčet. Víš, Lidu, asi mně dáš za pravdu, že žádná jiná skupina lidí nevyvolává tak silný a přitom tak diametrálně odlišný reakce. Soucit, lítost, vztek, pohrdání, sympatie i nenávist. A všechno v tý nejčistší formě," pokýval Dimo spokojeně hlavou. 

,,To je teda docela sprostý, takhle je využívat," rozhořčila se Leda. ,,Kdybys jim radši... Kdybys pro ně něco...," při pohledu na Dimovu pozornou tvář jí však zbytek slov odumřel na rtech. 

,,Ale jdi, tomu přece sama nevěříš. A co pro ně děláš ty?" 
Leda naštvaně a trochu zahanbeně mlčela. 
,, Krom toho, jak víš, že pro ně nic nedělám? Nebo, že jsem se pro ně nepokusil něco udělat? Myslíš, že jsi jediná na světě, komu se svět začal tak trochu rozpadat?" 
,,Chceš tím říct, že si s každým z nich mluvil? Tak jako teď se mnou? O tom... všem...?" Ledě došla slova a tak jen rukou opsala půlkruh. Dimo ale i tak pochopil.
,,Jasně. S většinou."
,,Takže oni ví tady o tom?" Znovu ukázala kolem sebe.
,,Jo. Ví. Stejně jako ty." 
,,Ale proč zrovna já? Proč oni? V čem se lišíme od ostatních?
,,Nelišíte se v ničem. Nebo teda trochu jo. Prostě to ber tak, že jsi můj dobrej skutek na prosinec. Moc času už fakt nezbejvá... Víš, abych mohl v novým roce uplatnit odpočet z daní, musím využít všech dvanáct poukazů na dobrý skutky, co mám přidělený. Neptej se! Já tomu taky nerozumím. Holt finančák má svý pravidla, to asi chápeš. Ale je tu ještě jedna věc," usmál se Dimo vlídně. ,,Osobní dalo by se říct. Ty si to totiž taky zatraceně zasloužíš."

 Leda se narovnala a vděčně se usmála. Přesně něco takového si přála slyšet. Aspoň trocha uznání. Za pár minut si tím však už nebyla tak jistá.
,,Skoro jsi nám odrovnala dvojku. Takovej průtok emocí jsme tady měli naposledy, když zlevnili máslo na osmnáct kaček. Jít ještě vo tři koruny níž, tak se to neobešlo bez krveprolití. A moh sem jít do důchodu," zasnil se Dimo. Leda se nezmohla na slovo, jen zalapala po dechu a připomněla si, že by neměla na svého podivného společníka koukat s otevřenou pusou. ,,Samozřejmě do předčasnýho," dodal Dimo při pohledu na její vyjevený obličej. 

Ledu rozbolela hlava. Nejspíš z toho, jak si to v ní pokoušela všechno srovnat. Hlavně jedna znepokojivá myšlenka se drala do popředí.
,,Takže oni jsou taky... tvé dobré skutky?"
,,Ne vždycky všechno vyjde," ohradil se Dimo dotčeně a vytáhl další dvě cigarety.

 Když dokouřili a naprosto totožným pohybem rozdrtili vajgly podpatkem, vytáhnul Dimo z kapsy pláště starodávné hodinky. Otevřel je a zakroutil hlavou. ,,Sakra, ten čas ale letí. Budeme se muset rozloučit. Zvedej se, doprovodím tě, ke schodům. Můžeš jít domů, už je po bouřce."
Leda si uvědomila, že na to, jak se zpočátku bránila, se jí odtud  překvapivě ani nechce. Měla pocit, že teprve teď ji napadají ty správné otázky. Vstala, protáhla se a složila kapesník, který od ní Dimo skoro obřadně převzal. Cestou ke schodišti vyslovila alespoň to, co jí nejvíc vrtalo hlavou.
,,A k čemu vám vlastně všechna ta energie, ta emetrika, jak říkáš," vyslovila neochotně slovo, které se jí vůbec nelíbilo, čistě aby Dima potěšila, ,,vlastně je?" Když uviděla, jak se rozzářil, poznala, že se trefila.
,,Energie je hodně žádaný zboží, to ti asi nemusím říkat. A na to celej tenhle ansámbl udržet v chodu," Dimo teatrálním skoro divadelní gestem zvedl ruce nad hlavu - Leda měla pocit, že právě teď nemluví jenom o podivném skladišti nebo dokonce supermarketu - ,,Na to je, Lído, potřeba spousta energie. To mi věř. Potřebujou ji nahoře i dole."
,,Jak nahoře i dole?"¨
Dimo na ni významně pohlédl a pak pro větší názornost zamířil nejdřív ukazováčkem ke stropu a pak dolů k zemi. Leda poslušně sledovala jeho prst, pohlédla vzhůru a pak sklopila oči ke špinavé podlaze. Najednou jí to došlo. Vytřeštila oči a ruku si připlácla v úžasu na pusu. ,,Vážně? Nekecáš?"
 Dimo slavnostně přikývnul. ,,Jasně že nekecám, proč taky. Samozřejmě že to nahoře a dole je jen velice zjednodušené schéma. Ale mezi lidma je to takhle rozšířený a já ti nebudu ještě víc motat hlavu s podrobnostma, který ani nepotřebuješ vědět. Leda přikývla. 

,,Chceš tím říct, že tam," napodobila Dimovo gesto a ukázala nejdřív nahoru, ,,i tam," obrátila ukazováček k zemi, ,,jedou na stejnej pohon?"
,,To si piš."
,,A ke komu patříš ty?"
,,K nikomu. Já jsem správce," zasmál se Dimo.

Během hovoru došli ke schodišti. Tašky trpělivě čekaly, tam kde je položila. Dimo sňal z neviditelného háčku její kabát a galantně jí ho podržel. Potom jí podal čepici, která byla pořád trochu vlhká od roztálého sněhu. Když dopínala poslední knoflík, napadla ji ještě jedna otázka. ,,Co bude s tím bílým vláknem? Zmizí?" Zahlédla, jak se v šeru blýsknul Dimův úsměv. Pak jí položil ruce na ramena a natočil ji tak, aby jí ve sporém světle viděl do obličeje. ,,Tentokrát ti s ním ještě pomůžu," řekl a natáhl se k jejím vlasům. Ledu napadlo, že se ji snad chystá pohladit. Překvapivě jí to nebylo tolik proti mysli, jak by čekala. Místo toho však ucítila ve vlasech zašimrání a pak nepatrné štípnutí. Nebolelo to, ale překvapilo ji to, až vyjekla a chytila se rukou za čelo. ,,Teď bude na chvilku pokoj," mrknul Dimo na Ledu a když zvedl ruku uviděla, že mu mezi prsty visí dlouhý vlas. Její první šedivý vlas.

,,Už běž, Lído. I tady bys mohla zabloudit, kdybys tu zůstala moc dlouho," řekl potom a podal jí tašky. Leda je automaticky popadla, ale pak si to rozmyslela, ještě jednou je položila a pevně překvapeného Dima objala. 
,,A co ty dvířka? Říkals, že je sama neotevřu..."
,,Kecal jsem," zašklebil se Dimo. ,,Ale všechno ostatní je pravda pravdoucí."

Když ji od sebe jemně odstrčil, už neváhala. Popadla svůj nákup a vykročila ke schodům, které vedly tam někam nahoru do tmy k uvrzaným dvířkům a předvánočně vystresovanému městu. 

22.12. 15.30
 ,, Máte to za šest set šedesát šest káčé," zařízl se Ledě do uší řezavý hlas. Trhla sebou, jako by se právě probudila ze spánku. Ne ještě hůř, jako by byla přistižená při nějakém společensky nepřijatelném jednání jako třeba smrkání do rukávu. 

,,Paní, tady nemůžete stát. Ty lidi za váma taky spěchaj ke svejm rodinám, apeloval pitbul na Ledinu občanskou sounáležitost. Dezorientovaně se rozhlížela. Pitbul stále seděl za pokladnou a když otočila hlavu, zjistila že i bernardýn je na svém místě. Zastihla ho právě, když zvedal ruku, aby naznačil krouživým pohledem, že to tady někdo nemá v hlavě v pořádku. Kruci, co to je? užasla. Dvěma prsty si přes čepici podrbala místo, kde pořád cítila dotyk Dimovy ruky. Vzápětí ji prudce stáhla. Co když mě někdo pozoruje a řekne si, že mám vši. Leda cítila, jak jí při tom pomyšlen rudne obličej. Tlak na ledviny znovu zesílil, bernardýn se do toho pořádně opřel. Tentokrát však byla připravená. Bleskurychle si přehodila kabelku tak, aby jí chránila záda, pořádně se zapřela nohama a zatlačila do vozíku, který se jí zarýval do ledvin. Že to byl úspěšný manévr, poznala z toho, jak bernardýn heknul. V té chvíli došla trpělivost i stařeně s jestřábím obličejem a provedla prudký výpad vozíkem zezadu. Bernardýn visel skřípnutý mezi vlastním a babčiným vozíkem. ,,Pardón, mladej pane," zakrákala stařena a pak Leda zaslechla jakési zachrochtání. Podezřívavě se na ni zadívala, ale její tvář připomínající dravého ptáka byla znovu neproniknutelná a tak Leda nedokázala posoudit, jestli chrochtnutí bylo zasmáním nebo projevem dušnosti. 

Leda vytáhla peněženku, ale ještě než ji stihla otevřít, ozvala se znovu pokladní. V první chvíli to byl především tón, jakým promluvila, co Ledu zarazilo. ,,Paní, já se moc omlouvám," zaševelil pitbul. ,,Je to pět set šedesát šest. Asi jsem se přehlídla. Je tu dneska od rána blázince," povzdechla si pokladní a pokrčila odevzdaně rameny. Leda si trochu zahanbeně uvědomila, že to ona sama se pletla. Že se taky přehlídla. Tohle nebyl žádný pitbul, jen unavená ženská se špatně obarvenými zplihlými vlasy. Stejné oči jako ona mívala máma po noční. Leda vytáhla sedm stovek a se snovým pocitem, že už tohle všechno jednou prožila, začala rovnat nákup do papírových tašek. Obzvlášť se sklenicí okurek manipulovala, jako by šlo o odjištěný granát.

Když konečně vyšla ven, vděčně nasála do plic čerstvý vzduch a zaklonila hlavu, jako by vyhlížela padající hvězdu. Nebe bylo šedočerné, blížila se sněhová bouře. Jako na potvrzení správnosti předpovědi, zakroužily vzduchem první sněhové vločky. Obrovské. Krajkové. Leda vyplázla jazyk a nechala vločky, aby jí na něm tály. V puse jí po nich zůstala kyselá chuť smogu. Zašklebila se a sáhla po cigaretách. Pak si vzpomněla, jak rychle se změnilo počasí a nechala je v kapse. Nebyl čas na postávání a kouřit za chůze ji nikdy nebavilo. Mezitím došla ke třem bezdomovcům vytrvale kopajícím do pomačkané plechovky. Ani napodruhé Ledě nepřipadalo, že by se mezi nimi skrýval výraznější fotbalový talent. Vyrovnávači, napadlo ji, když si je nenápadně prohlížela a hledala Dimův obličej. Marně. Cítila se zmatená ale současně nepochopitelně rozradostněná. Nabitá energií. V hlavě měla všechno pořád ještě tak živé, jako skutečné vzpomínky a přitom si byla jistá, že je vyloučené, aby se něco takového odehrálo. Ta dvojakost jí nedávala pokoj. Byl to zkrat ze stresu, denní sen? Chyba v matrixu? Čert ví.

Když byla Leda jen pár metrů od známé cestičky vyšlapané ve sněhu, vedoucí přes zanedbaný kus pozemku dozadu k panelákům, něco ji napadlo. Než si to stihla rozmyslet, přeskládala nákup do jedné tašky, v druhé nechala jen obě láhve vína a studentskou pečeť. Vrátila se pár kroků zpět a položila tašku mezi užaslé fotbalisty. ,,Šťastné a veselé, pánové!" usmála se a vykročila k domovu. Už se neohlížela, ale za sebou slyšela udivené mumlání. V půli cesty ji dostihlo potěšené zařvání. ,,Díky moc! A cigárko by nebylo, mladá paní?" Nezastavila se, jen zavrtěla rukou ve vzduchu. Na rtech jí zůstal úsměv. Připadal jí tam trochu nepatřičně, jako by si rty v posledních týdnech odvykly a nebyly si najednou zcela jisté, jak je to správně. Jestli vůbec můžou. 

První skutečně divoký náraz větru ji zastihl na schodech k domovním dveřím. Odemkla, prošla prosklenými dveřmi a v chodbě se zastavila. Potřebovala vyřídit ještě něco, co nesneslo už další odklad. Leda odložila tašku, doufala, že už naposledy a vytáhla z kabelky mobil. Číslo měla stále uložené v paměti, i když je v posledních třech letech vyhledala jen párkrát. Přitiskla si mobil k uchu a s obličejem přimáčknutým na sklo, za nímž nebylo v bílé tmě vidět dál než na poslední schod, čekala. Vločky narážely do dveří, jako by se chtěly dostat dovnitř. Do tepla. Po čtvrtém zazvonění si Leda zklamaně povzdechla. Už chtěla hovor ukončit a strčit mobil do kapsy, když to někdo na druhém konci vzal. Zatajila dech.

,,Lído? Seš to vážně ty?" řekla máma udýchaně, jako by právě odněkud doběhla. 
,, Jo... jsem to já, mami..." Zbytek slov jí uvízl v bolestivě sevřeném krku. Tolik toho chtěla říct a najednou ze sebe nedokázala vypravit ani slovo. Co když si bude máma myslet, že je to omyl a položí to. Leda vnímala, jak jí buší srdce, slyšela, jak vločky naráží do skla, slyšela i tlumené hučení odněkud zdola. 
,,Lidu, přijeď domů," uslyšela najednou. ,,Táta i děcka budou strašně rádi. A ... já taky. Přijedeš?" Leda slyšela v mámině hlase jakousi dychtivost. Když odpovídala cítila, že její hlas zní úplně stejně. 
,,Přijedu, mami. Moc ráda. Hned ráno sednu na vlak a před obědem jsem doma." Jako by se v ní všechno uvolnilo. Leda si později nevybavovala, co všechno si s mámou řekly. Nezáleželo na tom. Podstatné bylo jedině to, že mluvily. Obě najednou. Překotně. Měly hodně co dohánět.

Když se konečně rozloučily, měla Leda ruku zpocenou a ucho pomačkané a horké. Sotva to vnímala. S širokým úsměvem vykročila k výtahu. Připadala si lehoučká jako ta vločka. 

Nebyla si jistá, co se jí to vlastně toho zvláštního prosincového odpoledne přihodilo. Už na tom nezáleželo. Jedno ale věděla. Sběrače byly podle správce všude, kde se vyskytovali lidé. Měla podezření, že právě vyřadila z provozu další. Přinejmenším trubice, co připomíná zlatý šperk musela mít v poslední půlhodině rekordní průtok. Zlaté trubky byly vzácné, říkal Dimo. Byly vyhrazené pro tu nejcennější energii na světě. Lásku.

 Lída jí měla plné srdce.