Kočka a netvor

,,Je to kočka i netvor!" pravila přísně dcera na adresu našeho černého kotěte. ,,V jednom těle," doplnila jsem temně a připomněla si, jak se kotě zakouslo do mé nové knihy. (Obávám se, že C. J. Tudor neví o těch druhých zdaleka všechno.) Nevzpomínám si, jestli Madlenka došla k rozpoznání kočičí dvojakosti poté, co se náš klenot Rubín houpal na zácloně, zašantročil router za vánoční stromek, vlezl si do šuplete k pečicímu papíru, alobalu a desítkám sáčků od rohlíků a nebo tehdy, když se jí ostré drápečky naší šelmy kočkovité zaťaly do zad. Sama mám krk a výstřih celý ďubkovaný. Nejdřív jsem před zrcadlem pátrala, co mi to tam vyrazilo, jestli to není příznak nějaké choroby. Pak jsem prozřela. Tato "choroba" má jméno Ruby. 

Ruby jako rubín

,,Fuj, co to je? " vyjekla jsem, když za mnou Anička přišla do koupelny, kde jsem zrovna vytahovala další hromadu prádla z pračky a v tichosti dumala, pro koho všeho soudě podle množství krom rodiny ještě peru. V náručí svírala cosi černého, pomačkaného, s jedním okem. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo pošramoceného netopýra. ,,Kotě," řekla dcera a zvedla ruce s černým chomáčkem, abych si ho mohla lépe prohlédnout. ,,Jéžiši, to je tak strašně škaredý kotě," řekla jsem napůl v smíchu napůl v pláči. Nevím proč, ale kočky tak na mě působí, reaguju přehnaně i když jenom zahlédnu z auta úplně cizí tříbarevku lovící myši uprostřed louky nebo nějakého mourka, jak si spokojeně hoví za oknem mezi květináči a povzneseně pozoruje cvrkot venku. 

Knihy s vůní

Že nám knihy voní, o tom není pochyb, na zmínku o této jejich jedinečné vlastnosti narazím každou chvilku, nejčastěji je tento fakt zmiňován v diskuzích zapředených na téma klasické knihy versus e-knihy. Je to jejich základní rys a spolu s pěknou obálkou je vůně zárukou, že na své si nepřijdou jenom buňky mozkové ale i nos a oko čtenářovo, zkrátka že kniha bude konzumována všemi smysly. Je nesporným faktem, že nejednoho čtenáře  čerstvě zakoupená kniha proměnila v náruživého čichače, který si svou vášní v ničem nezadá s ostatními druhy čichačů, kteří spíše než vůni potištěných stránek vyznávají pach lepidla a rozličných jiných pro obyčejné smrtelníky poměrně nevábných látek.

Dr. Podzim a pan Hyde

V dnešní době není ničím výjimečným dočíst se při rozličném testování mobilních operátorů, bank, pojišťoven, piva nebo minerálek pobídnutí: Představte si toho a onoho operátora, banku, pojišťovnu, pivo nebo minerálku jako osobnost a vyberte vlastnosti, které vám k němu nebo k ní nejvíce pasují. Je-li možné přiřadit rozličné charakterové vlastnosti bance nebo pivu a uvažovat o nich jako živoucích osobách, proč by nebylo možné představit si jako osobnosti roční období. Víte koho mi nejvíc připomíná mistr Podzim? Postavu z románu Roberta Louise Stevensona Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hydea. Vědce, kterému se s pomocí jakési zvláštní látky podařilo oddělit svoji výhradně zlou část tak dokonale, až nakonec krutý a bezcitný Edward Hyde začne převládat a zatlačovat do pozadí svého stvořitele Henryho Jekylla. 

Člověk domácí

Všude dobře, doma nejlíp, tvrdí jedno ustálené rčení. Všude dobře, tak co doma? kontruje moderní parafráze. Na dveřích naší hospody jsem zahlédla vtipnou třetí verzi: Všude dobře, doma líp, tady nejlíp, ale to už je z jiného soudku a tak pro dnešek budeme operovat pouze s prvními dvěma variantami. Obdivuji ty, pro které platí druhá možnost, světoběžníky, kterým není zatěžko sbalit si bágl, kufr, sednout do auta, autobusu, vlaku, letadla a vydat se za cizími kraji plnými cizích lidí, zvyků, jídel, zážitků. Mě vystihuje více ta první varianta. Jo, moc ráda jezdím na výlety, ale taky se ráda vracím domů a tak jako poměrně dlouho vydržím jenom sama se sebou, aniž bych se nudila, nedělá mi ani velký problém přebývat převážně doma. Jsem zkrátka člověk domácí se vším všudy, co si pod tím pojmenováním lze představit a ještě s kusem něčeho extra ujetého navíc. Jsem jako ten náš pes, který nás vítá stejně vášnivě, ať se vracíme po deseti minutách ze dvora s košem dřeva a nebo po půl dni v práci. Stejně vroucně tisknu kliku domovních dveří a zavírám za sebou vchodové dveře, ať se vracím po jakkoliv krátkém/dlouhém čase stráveném mimo domov. 

Ono to žije!

Dny se krátí, světla ubývá, slunečné teplé počasí babího léta vystřídal studený déšť. Léto je definitivně pryč, zvěstuje Seznam se sadistickým potěšením a ve vyšších polohách se můžou objevit i první sněhové vločky, tvrdí televizní rosničky vzrušeně. Moc jim nevěřím. Nechci věřit! Jenže kolena potažmo celý pohybový aparát tvrdí v podstatě to samé a tak na tom asi něco bude. Už se zase blíží ty pošmourné nevýrazné dny, kdy člověk vidí něco pořádně vybarveného, jen když si sype do dlaně ibalgin. Brzká tma svádí k zádumčivosti a svědčí těžkým myšlenkám, které se množí a proplétají a z jejichž spletenců vznikají alternativní budoucnosti, z nichž ani jedna nekončí dobře. Vlastně spíš naopak, je to celá řada precizně zpracovaných černých scénářů k postkatastrofickým filmům, v nichž jsem sice hlavní postavou, ale s klidem bych si střihla i podstatně menší roličku v nějakém sladkobolném cajdáku s dobrým koncem. 

Tichoučcí duchové

Zas je tu další večer pozdního léta, kterému už šlape na paty podzim. Sedím na vaně a koukám z okna do dvora. Vzduch voní poslední otavou, která možná doschne a možná také ne a skončí na kompostu, odkvétajícími květy floxů, hlínou z čerstvě uvláčeného pole, na kterém jsme jen před týdnem vybírali brambory a kouřem z komínů. Někde už se začalo topit, večery a hlavně noci bývají chladné. Kouř se vznáší nad střechami jako závoj halící tvář nevěsty, šero houstne a dvůr je plný stínů, stejně jako mé myšlenky. 

Tajná znamení aneb Teddy. B. pozdravuje

Tajná znamení nejsou v lidské historii ničím neobvyklým. Jistě se s nimi každý z nás v nějaké podobě už setkal. Může to být signál vysílaný baterkou z okna dětského pokojíčku jednoho malého spiklence do okna protějšího, kde už čeká ve svém pokojíčku zasvěcený komplic, může to být způsob jakým klepeme na dveře, tiskneme zvonek, domluvené slovo, věta. Může jít o předmět položený na stole v případě schůzky na slepo - oblíbená bývá květina - a nebo o jakýkoliv jiný předmět umístěný v domě tak, aby byl viditelný zvenčí, jde-li o schůzku tajnou, kdy si návštěvník vcelku pochopitelně za žádnou cenu nepřeje být konfrontován kupříkladu s partnerem navštěvované.

Pítko pro kočku

Čas od času mě posedne podivné nutkání něco vytvářet. Lepit, motat, skládat, lakovat a natírat, něco kutit rukama. Občas vznikají výtvory kulantně řečeno v běžném životě neupotřebitelné, někdy se ale zadaří a povede se i něco, co přinejmenším může plnit roli dekorační. Popravdě? Je mi to jedno. Už jsem se nejednou zamýšlela nad tímhle svým tvořením, co se vrací jako malarická horečka, odkud se bere a proč a dospěla jsem k závěru, že když mi něco přináší tolik radosti a potěšení, když mi díky němu před usnutím místo černých scénářů běží hlavou pestrobarevný film, o tom, co všechno bych mohla ještě umotat, omozaikovat, slepit a natřít, je to síla jednoznačně pozitivní a dobrá a není třeba se v tom nějak pitvat.

Láska čtyřnohá

Než se dostanu k výzvě, na kterou jsem zase spíše náhodou narazila na blogu Slunečnice se zadáním Náhodná, nahodilá nebo nechtěná sbírka, dovolím si krátce zrekapitulovat naši kočičí historii. Proč? Protože to s tím souvisí. Všechno to u nás začalo před více než patnácti roky. Na začátku byl jeden krásný černý kocour neprávem pojmenovaný Šmudla. Jeho kožíšek byl lesklý a hedvábný ale ušmudlaný ani trošku. K nám se dostal díky kamarádce, která ho našla na zahradě, nechat si ho ale nemohla, protože má na kočky alergii a tak putoval k nám. Jenže tenhle kocourek byl taky velký tulák a náramný Don Juan, jak už to tak kocouři obzvlášť na jaře mívají a tak se stalo, že jedno ráno nestál za dveřmi, jako tolik rán předtím a ve smečce po něm zůstalo prázdné místo.

Návrat

Moreen odhrnula záplavu kvetoucích větví a okouzleně se usmála nad pohledem, který se před ní otevřel. Jedna z větví se prosmykla kolem ochranné bubliny a pár světle růžových květů se ocitlo přímo v jejím zorném poli. Zaznamenal je pochopitelně i MENTOR. Příjemný hlas začal okamžitě odříkávat své poznatky: Jabloň, latinsky Malus, listnatá dřevina, čeleď růžovité, patří mezi jádroviny, květ pětičetný, narůžovělý... Dost! pomyslela si Moreen. MENTOR však byl rozhodnutý sdělit jí o jabloni úplně všechno. Plodem je malvice zvaná jablko, stromy se dožívají až šedesát i více let, dorůstají do výšky... ,,Dost!" zavelela znovu Moreen tentokrát nahlas. MENTOR cosi zamumlal a zmlknul. 

Osamělost

Znáte ten pocit, že vás někdo pozoruje? Takový to šimrání v zátylku. Jako když vám tam leze ňáká nohatá potvora. To třeba stojíte na ulici, koukáte do výkladní skříně na ty suprový chytrý telefony, co sou pro vás zrovna dosažitelný jako ta nafrněná sousedovic vysokoškolačka Klára. V kapse máte prázdno a v hlavě jakbysmet, v peněžence posledních pár drobáků a ve vašem starým mobilu se sklem pokrytým pavučinou prasklin je sice spousta čísel, ale když ucítíte to šimrání, ani na jedno z nich si netroufnete zavolat. Co taky říct? Bojím se? Někdo mě pozoruje? Cítím, jak po mně klouže něčí pohled a pokaždé, když se rozhlédnu, mám dojem, že se můj stín choulí blíž u mně, protože ho kdosi vyděsil tak, že se bojí vzdálit od mých nohou?

Lhář

Když jsem se probudil, byla už vzhůru. Seděla před zrcadlem a pročesávala si vlasy. Růžové pyžamo s puntíky ji obepínalo jako neopren. Jako by slyšela mé myšlenky, zatahala se za výstřih, tichounce zaúpěla a pokusila se bavlněnou látku natáhnout a oddálit od svých plných křivek. Zbožňoval jsem každé její kilo a nevadilo mi, že zase trochu přibrala, jenže jí ano. Mé myšlenky byly zřejmě hlasitější, než jsem chtěl. ,,Přibrala jsem, co?" otočila se ke mně s otázkou místo pozdravu.

Jen pro ten dnešní den...

Zase jedno úterý. Úterky nemám vůbec ráda. Jsou úmorné a únavné jako únor. Vstávám v šest, můžu si přispat, protože dnes nejdu uklízet. Díky počasí a koronaviru je penzion prázdný jak opuštěná hlemýždí ulita. Ne že by ti ta hodina a půl navíc nějak výrazněji prospěla, konstatuje zrcadlo suše. V duchu si rekapituluji, co mě zase všechno čeká a pohybuji se domem s vitalitou a elegancí přeraženého krtka. Chystám svačiny, vlažně komunikuji s rodinou. Omezujeme se na důležitá fakta. ,,Dneska končím dlouho, musíš zajet pro holky," říká manžel. ,,Natáhni nám v pokoji past, určitě je tam myš," loučí se ve dveřích dcery. Kočky zcela lhostejné k myši i vražedným pohledům, kterými rozmetám na kusy nejprve koupelnu a po ní kuchyň, mě doprovází na každém kroku, hlasitě předou a motají se pod nohama. Připadám si jako pitomec v tanečních, jako bych se pokoušela pochytit kroky neznámého tance. Našlapuju obezřetně a vysoko zvedám nohy. Kočičí čtverylka. Pes to pozoruje z křesla a když už se mu zdá toho čtveračení příliš, s vášnivým zařváním skočí mezi nás. Granule létají vzduchem jako kroupy. ,,Co to zase děláš?" zařvu pro změnu já na psa, až okna zadrnčí, když si uvědomím, že stojím v louži vody, která se z převrácené kočičí misky bleskurychle roztéká do všech směrů. Bože, to zas bude den!

Bezčasí

Býval jsem Tom. Tom a pár písmenek k tomu. Začínalo to od ká. Katapult... kajak... kapitán? Kapitán Tom? Býval jsem muž. Taky syn, otec a bratr. Býval jsem i manžel. Říkala si Anabel ale jmenovala se jinak. Něco od es. Siréna nebo satira? Stránka? Sára. Žili jsme spolu v jedné krabici a čekali na příchod naší dcery. V rohu velké místnosti stála maličká postýlka, pelíšek. Podobný míval i Dárek. Dárek nebyl dítě ale kocour. Spával všude - i v té postýlce - jenom ne ve svém pelíšku. Když to začalo, začal jsem chodit na dlouhé procházky. Bílé dveře, šedé dveře, poškrábané dveře. Bílé dveře, šedé dveře... Pořád kokola. A ať jsem prošel kterýmikoliv dveřmi, stál za nimi Dárek. Kocour chodil se mnou a často i přede mnou. Poznávací výlet od jedněch dveří k druhým. V linu hrajícím si na prkna zůstávaly otisky mých bosých nohou a Dárkových bosých tlapek. Pak se ty otisky slily v pěšinu. Když kolem pěšiny začala růst tráva ostřice, Dárek se o ni pořezal. Krvácel z tlap, krvácel z čumáku. Uši měl na cimpr campr. Sára jim ho odnesla, ať ho uzdraví. Pak už to nebyl Dárek. Už to nebyl ani kocour. Když se ke mně znovu připojil při mém kroužení, jeho nohy vydávaly takové zvláštní, zábavné zvuky. Cupity cup. Cvaky cvak. Když jsem to chvíli poslouchal, chtělo se mi křičet. Z procházek se stala štvanice. Bílé. Šedé. Poškrábané... Cvak. Cvak. Cvak.

3X3 podruhé aneb Reparát

Protože jsem si špatně vyložila zadání výzvy 3X3, po pravdě vůbec mi nedošlo, že by to měly být fotky čerstvé, aktuální, nově nafocené, použila jsem fotky staré, archivní. Mám ráda, když je všechno, jak má být a krom toho mě to taky moc baví, proto přidávám novou devítku fotek. Berte to prosím jako můj reparát. 

Večer, kdy vyšla souhvězdí

On mi říká krásko, někdy princezno. A přitom neví, že jsem doopravdy princezna. Ne ta šíleně smutná, ani ta usínací. Ani s hráškem nemám nic společného, pokud zrovna nebyl v jídelně k obědu. Jsem princezna tajná. Vím to jen já. A moji rytíři. Díváte se na mě a vidíte holku. Dívku s bledým ksichtíkem, nos posetý pihami, na čele pár teček pubertálního akné, které asi nikdy nezmizí, nevýrazné šedomodré oči se světlými řasami, vlasy té nejnudnější myší barvy. Podíváte se se mnou na můj odraz v zrcadle a zůstanete stát s pusou dokořán, protože ta v zrcadle má obrovské, kouřově šedé oči, černé řasy do půl tváří a vlasy v barvě bouřkových mraků žíhaných bílými blesky se jí vlní skoro až k zadku. Utajená princezna. Princezna bouře. Blýskavice.

Definitivní konec iluzí Ely Čermákové /2/

Když dva dělají totéž

K Cestě duše se Ela dostala až další týden. Postupně se prokousávala rukopisem. Pětibarevný poznámkový bloček, běžně položený na okně vedle hrnku plného propisek, viditelně hubnul a barevné lístečky plné poznámek nacházela Ela i v koupelně a na záchodě. Žlutá, zelená a půlka oranžové už vzaly za své. Prvních pár kapitol se proklínala za svou hloupou a sebezničující ochotu. Pak ale zvolna - skoro nechtěně - přivykla rytmu Karinina vyprávění a četla se stále menším odporem. Nakonec začala nosit rukopis s sebou do kanceláře.

Definitivní konec iluzí Ely Čermákové

Ela a Karin

Ela strávila v knihovně velkou část svého života. Zatímco její kamarádky objevovaly Avon, zdokonalovaly se v jemném umění nanášení makeupu, přely se zda lepší kolekci má Prada nebo Dolce & Gabbana - Beatu Rajskou zavrhly, jako příliš provinční - a porovnávaly vybavení svých krátkodobých známostí, Ela procházela mezi regály, čichala vůni knih, která pro ni byla nad všechny parfémy, hladila vazby, četla si názvy, opájela se rozličností témat a někde vzadu v nejskrytějším koutku mozku, či snad duše, nosila tajenou i hýčkanou myšlenku, plachý sen o tom, že by mezi těmi svazky mohla stát jednou i její vlastní kniha.
Té myšlence podřídila všechno ostatní. Dokonalé zvládnutí jazyka pro ni bylo samozřejmostí, excelovala v hodinách češtiny už na základce a stejně tak na střední. Volba vysoké školy byla uváženým krokem, který ji posunul na trati zas o něco blíž k cílové rovince. Její deníček nezaplňovaly detaily intimních chvilek, popisy vysněných partnerů, ani těch skutečných, kteří samozřejmě snovým idolům nesahali ani ke slabinám, ale drobné postřehy zaznamenané pozornýma očima ve vlaku, v parku, na koleji, v supermarketu. Scénky, které psal sám život, náčrty, popisy. Ela přistupovala ke svému snu velmi zodpovědně.

Ta strašná síla slov

Z devátého patra se ulice zdála úzká jako šedá stuha a pospíchající lidé, zachumlaní v zimních bundách navzdory prvnímu jarnímu dni, drobní a nedůležití. Kdyby některý z nich zvedl hlavu, pořádně se zaklonil a pohlédl pro změnu vzhůru na šedivé nebe visící nehnutě nad městem, možná by zahlédl tam vysoko nad sebou cosi, v čem by po chvilce rozpoznal člověka hluboce vykloněného z okna. A možná by ho v jediném záblesku jasnozřivosti napadlo: Proboha! nějaký nešťastník se tam nahoře chystá skočit. Možná by se zastavil a věnoval tomu zoufalci tichou modlitbu a vyslal k němu pár povzbudivých myšlenek. Anebo by si jen stoupl stranou, aby nepřekážel davu, zapálil si cigaretu a s pečlivě tajeným vzrušením čekal, jestli opravdu skočí. A pak by nejspíš přiběhl k tělu nepřirozeně pokroucenému, na první pohled rozbitému, ležícímu ve stále se rozšiřující rudé kaluži, jen proto, aby mu neunikl jediný detail, aby byl první...

Výzva 3X3

Na blogu Blondýny a VendyW jsem obdivovala krásné fotky, kterými se zapojily do výzvy Dáši F. nazvané 3 X 3 tedy tři témata a ke každému tématu tři fotky. Miluju prohlížení fotek jak cizích tak svých a nadšeně jsem přivítala záminku trošku se prohrabat archivem. Vybrat jenom tři témata a tři fotky byl docela problém, jednu chvilku jsem měla témat šest a k nim po deseti fotkách, ale nakonec jsem se s tím taky nějak popasovala.

Jsem zahrada stinná

Monstera, alokazie, ledviník a žumen. Pepřinec, klivie, parožnatka. Begónie královská, brambořík a ibišek, africká fialka a vánoční kaktus, to všechno jsou rostliny, které pokud stín přímo nevyžadují, poměrně dobře ho snáší. Opakuji si polohlasem jména svých přátel jako zaříkání proti samotě. Kdysi jsem znala i latinské názvy. S nimi by to znělo tak trochu jako rozcvička zaníceného exorcisty. Dotýkám se jemňoučkého závěsu Ledviníku, hladím tvrdě zelené listy klivie. Děrované monsteře, jejíž nejmenší list velikosti polévkového talíře mi sahá téměř k hrudi, skládám poklony, koketuji s Ibiškem. Máme jeden oblíbený žert. ,,Kdy už pokveteš?" ptám se každé ráno a on odpovídá: ,,Už se stalo."

Trojský kůň

22. září
Dívám se na své prsty, přebíhají po klávesnici s lehkostí baletních mistrů a z omezeného množství znaků půvabnými pohyby skládají vlastní svět, kterému jsou desaterem bohů. Závidím jim jejich lehkost. Jejich volnost. Necítím se nešťastný... Necítím se šťastný. První zápis po šesti měsících. Dívám se na své prsty. Jsou alespoň ony šťastné, když dělají to, k čemu jsou předurčeny?
Doma. Doma?
Čtu zapsaná slova se šíleným zaujetím, jako by byla tajným návodem na život, na všechno... Čtu svůj zápis po půl roce polovičaté smrti a bojím se. Bojím se toho, čím jsem se stal, čím jsme se stali.

Hrací skříňka /7/

Cesta

Předchozí části

1 - Stříbrná lžička

2 - Ostré hrany

3 - Tanečníci

4 - Prsten, skříňka a poupě

5 - Hop nebo trop

6 - Cesta

Rozesmátá holka je pryč, ta tam je i dívka, která Niku táhla zahradou, pryč je mladá žena z fotky nad postelí. Nika už nemá nejmenší problém uvěřit ženě stojící vedle ní, že je babičkou. Pranic ji to netěší. Dosáhla svého skutečného věku, ale stárnutí se nezastavuje. Už to není sen ale noční můra. Skříňka dál vyhrává, ale melodie teď zní, jako by byl strojek porouchaný, každou chvilku se ozve disharmonický tón, skřípnutí, zapištění. Niku napadne, že jestli tu kočičí muziku bude muset poslouchat ještě nějaký čas, zblázní se, ale ještě před tím se postará, aby skříňka zmlkla navždy. V srdci má strach. Nebe je temné a zahrada zpustlá.

Hrací skříňka /6/

Dívka ve fialovém

Hop nebo trop, opakuje si Berenika v duchu. Jak dobře tomu rozumí. O míjení ví své. Když jí dotěrná trnková větévka přejede po vlasech a zatahá ji za ně, jako dareba v první třídě tahá za vlasy holky sedící v lavici před ním, bezmyšlenkovitě zvedne ruku a větev jemně odsune stranou. ,,Minuli se", říká si polohlasem, ,,a už nikdy to nebylo..." Najednou jí něco dojde.

Hrací skříňka /5/

Hop nebo trop

,,Copak jsi tam nešla?" vybuchla Nika. Uvědomila, že má na krajíčku. Rozpačitě si otřela vlhké oči a vzala babi za ruku v omluvném gestu. Měla bych spíš fandit dědovi, pomyslela si provinile. Páni, já jsem teda fakt dáreček, kdyby to nebyl on, nemusela bych tu být ani já. Třeba by teď na mém místě seděla nějaká Adéla, Agáta nebo Johana nebo snad Aleš a nebo by to bylo všechno ještě nějak úplně jinak... Promiň, dědo, vyslala omluvnou myšlenku někam do prostoru. Jenže já jsem taky viděla tu kouzelnou hračku a v porovnání s ní je prsten jako dárek nudně předvídatelný...

,,Ale šla, to víš, že jsem tam šla," bránila se babi mdle a stiskla Berenice ruku, jako by ji chtěla uklidnit a sobě dodat odvahy.

Hrací skříňka /4/

Prsten, skříňka a poupě

,,... a pak za mnou přišli. Každý zvlášť, ale oba ve stejný den. Přišlo mi to, jak by se snad na mě domluvili..." Svaťa dopila zteplalou minerálku, ze které vyprchaly všechny bublinky a chvilku seděla velmi tiše, s pohledem upřeným před sebe, jako by protější zeď byla promítacím plátnem, na kterém se souběžně s vyprávěním zhmotňují vyřčená slova.

,, A já se nakonec přece jen musela rozhodnout..."Nika se omámeně rozhlédla. Měla stejný pocit, jaký mívala někdy po probuzení. 

Hrací skříňka /3/

Tanečníci

,,Babi, je ti dobře?" zašeptala Nika. Ani nevěděla, proč šeptá. Snad za to mohl omámený babiččin hlas. Snad zamrazení v zádech. Možná babi ve skutečnosti spí. Možná spíme obě. Průběh odpoledne byl natolik podivný a tak velmi podobný situacím z tísnivých snů, ve kterých milovaní lidé pozbývají známé rysy tváří a unikají z dosahu, ať se je člověk sebevíc snaží zadržet, že by ji to vůbec nepřekvapilo.

Hrací skříňka /2/

Ostré hrany

Berenika hledala v kabelce klíče od bytu a periferním pohledem kontrolovala Svaťu opírající se vyčerpaně o okrově ( podle Niky průjmově) zbarvenou zeď vedle výtahu. ,,Jsi unavená, co? Hned to bude, už si odpočineš." Vrátila se zneklidňující myšlenka, která jí prolétla hlavou už v autě. Možná to nebyl nejšťastnější nápad, i když dobře míněný. Zdálo se, že se babi každou chvíli složí. První půlhodinu cesty připomínala štěbetajícího ptáčka, který právě uniknul z klece. Zvědavě se rozhlížela a s nečekaným vtipem komentovala všechno kolem sebe. Pak náhle ztichla, jako když natahovací hračce doběhne pérko a schoulila se do sedačky. Připadala jí ještě drobnější než jindy, skoro se zdálo, že ji šedé sedadlo co nevidět pohltí.

Hrací skříňka /1/

Stříbrná lžička

Lustr v podobě polorozvitého květu se stále ještě kýval a přeléval světlo jako nerozhodný lékárník ze strany na stranu. Hned pravá, hned levá půle pokoje tonula ve stínu, či byla zaplavena mdlým přísvitem. Něco jí to připomnělo. Něco... Myšlenky se objevovaly a vzápětí vzdalovaly z dosahu stejně snadno, jako unikají před zbrklou dlaní ponořenou do akvária skaláry, paví očka a závojnatky. Něco v tom střídavém rytmu světla a stínu. Jen pocit.

Smetiště

Můj děd vždycky říkal: Skloňte hlavy k zemi a děkujte Velké Ká za svět v němž žijete. Neumíte si představit svět v Temnověku, kdy našinec neznal dne ani hodiny, jak se kdysi říkalo a žil v neustálém strachu a šeru nevědomosti. Mám ten výjev uložený v paměti jako převzácný obraz. Bílé vousy otcova otce se zachvívají dojetím a jeho oči, které uzřely mnohé, upřeně hledí do plamenů. Přiznám se, že někdy mi ta jeho strojenost a poněkud úmorná stařecká moudrost docela lezly na nervy, ale většinu času jsem miloval svého děda, jak vnuk milovat má.

Čtyřicet devět odstínů smutku

Čekám a sním. Počátek mého bytí je zahalen tkaninou milosrdné šedi, můj další osud a snad i neblahý konec je oproti tomu zahalen šedí nemilosrdnou. Za roky věznění přivyknul jsem šeru. Šedivé přítmí jež mne dlouho obklopovalo jako dusivá, škrábavá deka, stalo se mi důvěrníkem. Ono jediné naslouchalo mým vzdechům, výkřikům, škrábání do stěn. Šeptaným kletbám i blábolivým snům. Zpočátku nenáviděné přítmí mi časem zprostředkovalo nepředstavitelné prožitky duchovního splynutí s Všehomírem, když škvírou do mé cely proniknul paprsek světla a v něm se jak v záři reflektorů roztančila zrnka prachu. Tehdy jsem pochopil podstatu šera. Je nezbytnou kulisou pro vnímání světla. Je mystickým propojením a splynutím světla s temnotou. Ani světlo ani tma, jen půl z každého. Ach, jak jsme si podobni. Jsme tvořeni tímtéž protikladem.

Tami a Lina /6/

Bouře

Předchozí části

1 - Tamara

2 - Lina

3 - Stín

4 - Bezčasí

5 - Plameny

Tami prošla Bojnicí. Nohy ji bez přemýšlení odnesly k lesní pěšině. Stu-dna. Stu-dna, tepalo jí v hlavě v souladu s údery srdce. Přizpůsobila krok tomu rytmu. Pochodovala lesem s odhodláním vojáka odcházejícího do bitvy, z níž není návratu. Na okamžik se zastavila, vytáhla obálku, která ji píchala do holého břicha pod tílkem. Chtěla ji odhodit do křoví. Pak ji otevřela a ještě jednou si přečetla rozostřená písmena. Zlostně si otřela vlhké oči. Obálku strčila zpátky do kapsy. Nohy se znovu daly na pochod.

Tami směřovala ke studni, jako směřuje kovová hoblinka k magnetu, ocitne-li se v dosahu jeho silového pole.

Tami a Lina /5/

Plameny

,,Tady to voní!" promluvil Vladimír Tami za zády. Lekla se, vařečka jí vyklouzla z ruky a ponořila se do probublávající hmoty. ,,Tati! Seš jak duch, podívej, co děláš!."

,,To jsem nechtěl, ukaž, já ji vytáhnu," popadl lžíci, obratně vylovil odkapávající vařečku, trošku ji oklepal a uchýlil se s ní nad dřez, kde ji olízal. ,,Tami, klobouk dolů! Takový džem nikdo jiný neumí. Maminka by na tebe byla pyšná." Tami se potěšeně zapýřila. ,,Možná...možná by i trochu žárlila. Pamatuješ, jak vařila z trnek povidlí a nakonec to musela vyhodit i s kastrolem?"

,,No jo, máma na to moc nebyla." Dva úsměvy si vyšly vstříc a zútulnily kuchyň pronikavě vonící rozmixovaným rybízem.

Tami a Lina /4/

Bezčasí

S podzimem se k Tami vrátily zlé sny. Zabydlely se v její hlavě se samozřejmostí starých známých vracejících se z nečekaně dlouhé osvěžující dovolené. Noci, kdy ji poctily svou přítomností se budila z neklidného spánku propocená, s bolestí hlavy a tvářemi vlhkými od slz. Pak ležela v posteli ztuhlá a rozbolavělá a toužebně čekala na první známky svítání. V hlavě nesrozumitelný vír událostí, zvuků, vůní, barev. Před sebou šedivé pohoří dnů, které měla překonat jako vytrvalý, k smrti unavený horolezec. Z jednoho brutálně živého snu, ve kterém byla nějak zapletená studna, Lina i Vladimír, se probudila vlastním pláčem. Rozsvítila lampičku a světlo obarvené oranžovým stínítkem na teple zlatavý odstín zklidnilo tep bušící ve spáncích s neodbytností válečných tam tamů. Lampu nechala svítit. Otočila se na bok a natáhla ruce před sebe, aby uvolnila napětí, které v nich cítila. V mžiku byla venku z postele a pěstmi přitisknutými k ústům dusila křik deroucí se jí do hrdla. Bylo to jako ponořit ruce do ledové vlhké mlhy. Jako položit ruce do mrazáku. Uniknul jí zdušený sten. Vlastní, původně horký dech se jí před očima vznášel v podobě mlžnatého obláčku.

Tami a Lina /3/

Stín

Jak banálně, všedně se ohlašují změny, které převrátí život naruby, napadlo Tami na konci toho dlouhého, únorového dne. Dne, který s účinností sekáčku na led rozsekl její život na před tím a poté. Seděla v lavici vedle Liny, sledovala sníh proletující za okny a nenápadně nakukovala k Lině do sešitu. Největší problém, který čekala, byla další koule z matiky. Snila o všech těch skvělých věcech, které na ně dvě čekají, až skončí studium na gymnáziu. Snila o štěstí a nečekala zlé.

Jenže život nerozdává jen laskavé náhody, milá překvapení, žetony štěstí. Je to neférový hráč. Podrazák, který hraje s cinknutými kartami, podkopává nohy a dveře ztěžka pootevřené na škvíru stačící tak akorát na prolezení, rád přibouchne před nosem. Stačilo jedno zaklepání a už nikdy nebylo nic stejné jako dřív. Jedno tiché zaklepání, které vpustilo do Tamina života uragán převracející domy a odnášející střechy útulných příbytků. Uragán, který odfoukl sny a přivál stín.

Tami a Lina /2/

Lina

Víska Malá Bojnice se v souladu se svým názvem choulila v náručí hlubokých lesů, jako by se opravdu bála protáhnout a výběžky cest a rohy domů dotknout sytě zelených smrků. Draze se líbila od první chvíle a stejně tak Taře. Posunuly se jen pár kilometrů od Svinova, ale zdálo se jim, jako by se ta dvě místa nacházela v jiných vesmírech. Zdálo se jim, že prošly dlouhou prašnou cestou, na jejímž konci našly domov. Pro Taru mělo stěhování půvab ještě v něčem jiném. Ve vsi nebyla škola a školáci dojížděli do nedalekého města. Netěšila se ani maličko, ale velmi opatrně a tajně doufala, že Zaječí pysk a zlé děti s připínáčkovýma očima zůstaly navždy minulostí.

Tami a Lina /1/

Tamara

,,Za radost!" vykřikla ostře, když se další sklenice rybízového džemu roztříštila o dno zpola zasypané, vyschlé studny. ,,Za lásku!" Zvuk rozbíjeného skla byl opojný. Vzala z batohu poslední sklenici a pohlédla na jiskřivě červenou rosolovitou hmotu, ve které se vznášela drobná semínka jako bledé hvězdy uvězněné v rudém jantaru.. ,,Za světlo," promluvila polohlasem a s rozmyslem mrštila sklenicí tak, aby se efektně rozprskla o stěnu. Vzduchem sladce zavoněl džem a jeho vůně se mísila s pachem starého polorozpadlého zdiva a černých, mechem obrostlých kamenů lemujících stěny studny. Posadila se na obvyklé místo, klátila nohama nad hlubinou a vdechovala vůni skrývající se za směsicí obvyklých pachů obohacených o rybízové aroma. Vdechovala vůni staroby, jak tvrdívala Lině. Nevymýšlela si, při pohledu do zhruba sedmimetrové hloubky skutečně cítila něco jako závan starých časů a hlavou jí běžel příběh o studni a dívce, která k ní chodívala pro vodu. V jejích představách byla vysoká, dlouhovlasá s jiskrnýma očima. Celá Lina, ale tuhle maličkost si nechávala jen pro sebe. Už tak se jí zdálo, že je Lina čím dál nafoukanější. Bezděčně pohlédla na místo vedle sebe, kde kamarádka celé roky věrně sedávala. Nafoukaná nebo ne, strašně jí scházela.

Na rozhraní /2/

,,Chtěla bych se podívat do toho města," zašeptala Marcela toužebně a zacukala chladnou dlaní, která ji neúprosně vlekla zšeřelým sépiovým světem.

,,Tam ne!" ostře ji okřiknul Svorka. ,,Tam odtud není návratu. To, co vidíš, jsou už jen stíny, kostry mrtvých snů." Znovu pohlédla k temným obrysům, které trčely na hraně obzoru stále stejně viditelné i vzdálené, přestože by přísahala, že od chvíle, co je poprvé spatřila, ušli desítky kilometrů.

,,My musíme ke Skleníku, to je jediná šance na záchranu. Pokud nevyjde, pak se k nim můžeš vrátit. Pak se k nim nejspíš vrátíš," promluvil Svorka hlasem tak nepředstíraně soucitným a bolestným, až na něj zvědavě pohlédla. Vykulené oči byly plné smutku a strachu. Už se nebránila.

Na rozhraní

Výhled z cukřenky nebyl tak zajímavý, jak si představovala. Ani když vylezla na třetí schůdek kostkového cukru, nedohlédla nějak podstatně dál. Kolem se prostírala stále stejná krajina. Modrá a bílá pole se pravidelně střídala. Opatrně vylezla z cukřenky a sjela na jedno z bílých políček. Pod bosýma nohama cítila hrubou texturu látky. Ne, to nebyla šachovnice, jak se původně domnívala. Byl to ubrus, povědomý a táhnoucí se do dáli. Kolem produsal kůň a za ním uháněla věž prozpěvující si známou melodii. Chvilku ji nechala ozvěnou doznívat v mysli a pak překvapeně zamrkala. Znělo to jako jede jede mašinka. Nechápavě zakroutila hlavou a její hlava těžká jako medicinbal se hladce a elegantně protočila na krku o stoosmdesát stupňů a pak ještě jednou téměř kolem dokola. Pootočením se před ní objevil nový obzor. Vydala se k těm temným obrysům.

Divnej

Nikdo netušil, odkud přišel. Jednoho dne se objevil jako déšť nebo vítr. Přírodní úkaz v černém pršiplášti. Jeho zjev rozvířil stojaté vody a zvedl kal ode dna rybníčku poklidného vesnického života. Jeho příchod byl provázen hromadou klepů a dohadů, obzvlášť svíčkové báby si na něm smlsly. Stal se vděčným, pravidelně propíraným tématem pivních řečí. Chlapi se předháněli ve vymýšlení detailů z jeho života. Prostá skutečnost, že vlastně nikdo nic nevěděl, nahrávala fantazii a tak se v ústech alkoholem posilněných, amatérských kriminalistů měnil z uprchlého trestance v oklamaného manžela, z cestovatele časem v pomateného profesora, schizofrenního umělce nebo vyznavače alternativního způsobu života. Všechny teorie se zdály stejně pravděpodobné. Jediné na čem se shodla celá ves, bylo konstatování, že je to fakt divnej patron. Časem se přezdívka ustálila na pouhém Divnej.

Šotek

Když jsem poprvé uviděla ten pokoj, pochopila jsem, že je mé putování u konce. Netušila jsem, jaký ten konec bude. Přesto jsem necítila úzkost. Když cesta trvá dlouho s každým dnem, s každým dalším krokem za sebou necháš malý kousek strachu. Odloupne se jako přebytečná slupka. Rozhlížela jsem se po místnosti s prkennou podlahou ohlazenou do matného lesku, po těžkopádně působícím nábytku z tmavého dřeva tyčícího se nade mnou a kolem mne jako skalní město. Modře natřená okna zdobily bujné muškáty a pestře kvetoucí azalky. Záclony povlávaly v letním vánku, který přinášel omamnou vůni lipových květů a zaschlé trávy. Ten pokoj pro mne měl postrádaný a nekonečně dlouho hledaný půvab. Důstojnost a klid. Z mého pohledu ze škvíry za jednou z noh starého zrcadla, ne nepodobné zatnutému dravčímu pařátu, se zdál i ve své obrovitosti útulný jako doupě. Vylezla jsem na stolek nesoucí to nemoderní zašlé zrcadlo se zdobeným rámem a usadila se mezi fotkami vykulených mimin, rozesmátých kluků a holek s chybějícími předními zuby a svátečně vystrojených dvojic držících se za ruce.

Na zip /2/

Radim

Když se Irena objevila ve dveřích a zamířila ke skříňce s šitím a různými jinými drobnostmi, přerušil Radim hovor s rodiči a pozorně se na svou ženu zahleděl. Jako mnohokrát v uplynulých šestnácti letech, ho napadlo, jak málo o ní vlastně ví. Sypala z rukávu vtipné příhody z dětství, ale neznal jediného jejího spolužáka nebo kamarádku. Milovala své rodiče, tím si byl jistý a stejně tak sestru, přesto před každou návštěvou rodného města trpěla nervozitou provázenou bolestmi hlavy a zvracením. Měl pocit, že není až tak důležité, co říká, jako spíš to, co zůstalo nevyslovené.

Na zip

Daniela

Proklouzla dveřmi jako myška. Jako obézní myška, ušklíbla se pro sebe bez špetky humoru. Pohledem přelétla manželskou postel rodičů se srdíčkovým povlečením. Mají povlečení jako puberťáci, napadlo ji. Škoda, že ten symbol lásky u nás doma zdobí jen peřiny, vzpomněla si na tátu a na... Zahnala zrádná slova zpět do ohrádky nevědění a zaklapla za nimi petlici. Oči upoutalo něco jiného. Na mámině skříni visely nové šaty od babičky. Plesové šaty broskvové barvy, ta přece sluší blondýnkám, že babi? s nenápadnou stříbrnou výšivkou kolem výstřihu. Představila si sama sebe oděnou v tom princeznovském modelu. Vedena hlasem roztouženého srdce sňala šaty z ramínka a nepřítomně si je přetáhla přes hlavu. Věděla, že dělá cosi nevýslovného, co nemůže dobře dopadnout. Přesto, nebo snad právě proto pokračovala dál.

Farma

1

Jsem jen obyčejnej farmář. Vendelín Motyčka se jmenuju a můžu vám říct všechno, co jste kdy chtěli vědět o pěstování brambor, řepy, o mandelinkách a bramborový plísni, o stříhání ovcí, nebo o výrobě kozích sýrů. Ale proč věci fungujou jak fungujou, proč to všechno takhle je, na to se mě neptejte. Celý dny se motám kolem dobytka a polí. Sázím, seju, stříhám, pasu a dojím, ořu a vláčím a sklízím. Baví mě to. Tady u nás to tak dělají všichni. Svět, jak ho znám, je jedna velká farma a my farmáři se pokoušíme vydělat si na svý skromný živobytí. Náš život plyne jako voda regulovaného vodního toku. Plynule a zvolna. Největší událostí posledních měsíců je sousedův nový traktor a pak - dovolím si, pochlubit se - moje výstavní dýně, která vyrostla do tvaru a velikosti jakési obří misky nebo snad talíře, jak říkal Tlučhuba.

Dokonalý den

Mezi nedbale zataženými závěsy pronikl zatoulaný paprsek červnového slunce a zašimral ji na tváři. Neochotně se vymanila za snů a rukou si přejela přes obličej, jako by chtěla ten prchavý dotek uvěznit v dlani. Skopla pokrývku do nohou postele a bosá prošla domem. V kuchyni poloautomatickými pohyby odměřila kávu a vodu a zapnula překapávač. Pak vyšla do zahrady. Dlažba na terase ji ostře zastudila do nohou a pocit pronikavý jako ledová dýka jí proběhl lýtky až k temeni a postrčil ji z polobdění do reality. Od keramického květináče s mohutným ibiškem se odlepil stín, pružným krokem šelmy se přiloudal k ní a jemně se jí třel o nohy. Na modrobíle pruhovaném stole ladícím se zahradním nábytkem se další šelmička zaujatě věnovala své ranní hygieně.

Plast story /3/

Xaver a Ida

O dost později téže noci seděli Xaver a Číman na vrcholku květovaného křesla, odkud byl nejkrásnější výhled na srpek měsíce zvolna putující za oknem. Vychutnávali přátelské ticho.

Tak příjemně dokážou mlčet jen opravdu dobří přátelé a přesně tím se této magické noci Xaver s Čímanem stali. Pak si Číman povzdechnul a napřímil ramena, jako by dospěl k závažnému rozhodnutí.

Plast story /2/

Číman

,,Tak chlapi a zvlášť vy žlutý, dneska chci vidět pořádnou hru. Koncert, zahrajte mně koncert těma klackama. Tým je komplet a tak doufám, že to nebude zas takovej propadák jak tuhlevá. "

Modrovous stočil oko k nové posile týmu a blahosklonně hráči pokynul.

,,Jak ti řikaj, mladej?"

Hráč postoupil o krok kupředu, pak zase ucouvl a v rozpacích proháněl hokejkou imaginární puk ze strany na stranu.

,,Jmenuju se... jmenuju se... Číjina," vydechl konečně a sklopil hlavu.

Tým zaburácel smíchy. Modrovous, který se sám neubránil úsměvu, je ztišil jediným mávnutím tlapy a rozvážně promluvil.

,,U samotnýho Chevy, kdo ti, chlapče, dal tak pitomý jméno?"

,,Vybral jsem si ho sám," pohodil Číjina vzpurně hlavou.

,,Poslouchej, mladej, já sem brázdil tyhle bouřlivý vody už v časech, kdy ste vy všichni byli nevědomá hmota někde v podzemí... a ty se mně ňáko nelíbíš..."

,,Vy taky nejste zrovna krasavec," odsekl Číjina a zlostně udeřil hokejkou do stolu.

Plast story

Herna

,Stop! Chlapi, končíme. Hrajete jak ponocný. Mý starý voči se na to nemůžou koukat," zapištěl Modrovous a prudce skousl modrou pastelku s mimořádně ostře řezanou špičkou.

Po ulici projelo auto a na okamžik zaplavilo místnost jasným světlem. Když zmizelo za rohem, místnost se díky pouličnímu osvětlení znovu rozdělila na dvě zóny, světlejší a stínovou.

Hráči seskakovali z nástavců, protahovali se a pošťuchovali. Hokejky a brusle létaly na všechny strany.

,,Chceš asi říct starý oko, ne? " zahalekal jeden z hokejistů, neomaleně narážející na skutečnost, že Modrovous hleděl na dění kolem sebe už nějaký ten pátek jen jedním okem. Popravdě, nikdo z týmu ho neznal jinak. Černá páska na koberce, kterou si omotal hlavu a ještě víc tak zdůraznil svůj handicap, vzbuzovala respekt. Dokonce ani Bouchač neměl odvahu utahovat si z trenéra. A to bylo co říct. Bouchač nevynechal jedinou příležitost, kdy si mohl do někoho bouchnout, ať už slovně, či pěstí..

Procesí vln hořkoslané /2/

Na Štědrý den se probudila kolem desáté. Rozhovor s matkou ji rozrušil. Dlouho nedokázala usnout. Neklidně se převalovala a hlavou jí jako vyplašení netopýři poletovala vyřčená slova. Chvilku uvažovala, že stráví den v posteli s televizí, kafem a případně flaškou vína. Dneska jsou Vánoce, opakovala si v duchu a zkoumala účinek slov. Nic. Slova zapadla, aniž by v jejím nitru probudila nějakou odezvu. Zato probudila něco jiného. Krabičkám s ozdobami, neboli okultními předměty, jak jim pro sebe říkala, narostly oči, rentgenové oči a ty se teď propalovaly skrz zavřená dvířka skříně. Cítila jejich magickou přitažlivost.

Procesí vln hořkoslané

Balíčky vyrovnané na kuchyňské lince bez ustání přitahovaly Petřin pohled. Jako se střelka kompasu stáčí k severu, Petřiny oči znovu a znovu sklouzávaly směrem k těm tajemným zapovězeným předmětům. Opravdu jsem to udělala? Je ten správný čas? Pocit rozjaření, který ji provázel od rána, se zvolna vytrácel, odtékal mimo její tělo a zanechával po sobě nejistotu a neurčitý pocit tísně a odporu. Jsem zřejmě první člověk na světě, který se bojí vánočních ozdob. Přímo cítila nevýrazný mdlý pach lesklých skleněných koulí a zvonků linoucí se z krabiček. A jak se jím ve vlnách plnil pokoj, její nohy slábly. V hlavě se líně převalovaly myšlenky a ta nejukřičenější trvala na tom, ať okamžitě krabice zničí, rozmačká ty barevné pitomosti, hodí je z okna, zašlape do země.

Šetrnost nakonec zvítězila. Opatrně, jako by manipulovala se zapálenou náloží dynamitu, uložila krabice do skříňky a když jí zmizely s očí, v hlavě se jí zázračně vyjasnilo a znovu získala vládu sama nad sebou.

Z druhého konce

Řítila se lesem jako meteorit. Jako padající hvězda nesoucí zkázu. Větve jí okusovaly tváře a podrážky botasek křoupaly do zlatova propečené listí jako bramborové lupínky, které měla tak ráda. Les byl plný vývratů a bludných kořenů. Už ani nevěděla, kde překročila ten svůj. Koukala pod nohy a přesto vratce balancovala na svém konci vodítka. Drak před ní běžel sebejistě a půvabně jako vždycky a každou chvilku se netrpělivě ohlédl. V čokoládových očích četla výtku. Proč jsi tak nemotorná a pomalá?

Čekání na zítra

Li seděla jako mnohokrát v uplynulých letech spolu s Ly u pozdně odpoledního čaje a cítila se malá, maličká a ještě menší. Tak maličká, že by se vešla do náprstku, do vlašského oříšku. Ly si četla noviny, popíjela čaj z žebříčku lékařského a přikusovala k němu medové koláčky. Ly nikdy nemarodila, zdravotní čaje popíjela jen tak, jen pro jistotu. Nechtěla nic riskovat a louhovala kopřivy a jitrocel a dubovou kůru. Celá chaloupka voněla medem, sušenou třezalkou, francovkou a osamělostí.

Jsi tu?

Stávala u okna otevřeného do léta. Hubená jako toulavá kočka. Pod dlouhým bílým trikem o tři čísla větším než potřebovala, se jí rýsovaly vystouplé lopatky. Nebo křídla. Když jsem k ní přistoupila a zeptala se: " Znám tě? " ani neotočila hlavu. Jen jí lehce potřásla, až jí dlouhé ucourané vlasy zavířily kolem obličeje. Ukazovák pravé ruky si položila na ústa. To odmítavé gesto bolelo víc, než bych si myslela.

" Nesmíš se mnou mluvit? Proč? " Bez jediného slova natáhla drobnou bílou ruku a pařátkem, který mě předtím vyzýval k mlčení, ukázala někam ven. Sledovala jsem naznačený směr a ten pohled mě ochromil. Vyděsil. Svět byl nakreslený na čtverečkovaném papíře.

Nikdo se dloho nezdrží /6/

Velký šéf

Z města se Honza vrátil v půl jedenácté. Zdržel se nerozhodným přecházením kolem schránky. Unavenou hlavou mu vířily pochybnosti. Všechna ta pro a proti. Nakonec obálku škvírou prostrčil. Když buchla na dno, napadlo ho: Teď už není cesta zpět. Zatoužil po někom, komu by se mohl svěřit. Třeba Kamile. Nakonec to ale zavrhnul. Bylo lepší, bezpečnější, když nic nevěděla. Odemkl si zadní vchod Otevřené dlaně a po paměti přešel ke schodům vedoucím ke kotelně a sklepu. Zepředu, z haly prosvítalo chodbou slabé světlo, ale v koutech byla neproniknutelná tma. Z kapsy vytáhl Kasandrovu miniaturní baterku. Zhnuseně se na ni zadíval. Vypadala spíš jako přívěšek ke klíčům. Ještě jednou se rozhlédl a pak rychle seběhl patnáct schodů ke kotelně.

Nikdo se dlouho nezdrží /5/

Hlasy z minulosti

Napadlo mě, že si na ty schody chvilku sednu, než se trochu vzpamatuju a přestanou se mně třást nohy. Pak mně ale hlavou blesklo něco tak neuvěřitelnýho a přitom dokonale logickýho, že jsem vyskočil a rozběhl se do našeho, vlastně už jen mýho, kumbálu. Co když mě Kasandra vůbec nezradil? Třeba se mu něco stalo a Josef je v tom nejspíš nějak zapletenej. Co když jsem zradil já jeho? Kruci, co mně to ten starej bajkař povídal, když jsme spolu mluvili naposledy? Nemohl jsem si vzpomenout, už už jsme to měl na jazyku a pak to zas bylo pryč. Znáte to. Jen mně pořád běželo před očima to naše seznámení v parku. Žlutý listí se snáší pomalu na zem, na tváři mě hřejou teplý paprsky podzimního slunce a vedle mě si zrovna přisedl divnej chlápek. Shodou okolností nejlepší chlap, jakýho jsem kdy znal.

Nikdo se dlouho nezdrží /4/

Nahoru a dolů

Mezi svátkama jsme měli otevřeno nepřetržitě a Josef musel přijmout ještě jednoho hlídače, no, vlastně spíš vyhazovače. Ne všichni klienti totiž dokázali ocenit pohostinnost Otevřené dlaně. Někteří místo otevřených dlaní přicházeli s rukama zatnutýma v pěst a touhou dát někomu pěkně do huby. Originální vánoční dárek. Ruční výroba, dá se říct. Často se to stávalo potom, co se svorně napojili nějakým svinstvem a pak se mezi sebou rafli, kdo půjde pro další krabičák.

Nikdo se dlouho nezdrží /3/

Otevřená dlaň

V útulku pro bezdomáky nazvaném Otevřená dlaň se mně zalíbilo hned, jak jsme tam vlezli. Mladík v batikovaný košili si nás zapsal, ale to bylo všechno, žádný vyptávání. Dostali jsme polívku, chleba kolik kdo chtěl a navrch jabko. Na pokoji bylo šest postelí. V přízemí a prvním patře bylo myslím šest nebo osm podobnejch pokojů, s různym počtem postelí od tří po šest a dvě koupelny. Dole vedle vchodu velká hala s něčím jako recepce a prostorná jídelna vymalovaná oranžovou a žlutou. Byl jsem z toho u vytržení a nadával si do hlupáků, že jsme se sem neuchýlili už dávno. Tohle bylo místo, kde se člověk mohl odrazit ode dna, cejtil jsem, že jsme tam správně. Znáte to.

Nikdo se dlouho nezdrží /2/

 Kasandra

Dalších pár měsíců si vybavuju jen matně. Odjel jsem z rodnýho města nejbližším vlakem a bylo mně úplně jedno kam. Tentokrát jsem si jízdenku ještě koupil, ale pak, jak docházely peníze, jsem jezdil už jen na černo, nebo stopem a nebo chodil pěšky. Zcestoval jsem spoustu měst a prošel spoustu vesnic. Potkal jsem lidi milý i úplný magory a vygumovance a zažil spoustu nesdělitelnejch věcí. Jak chcete někomu popsat východ slunce, vůni sena, houbu v mechu, jedno jakou? Nebo letní kino a na plátně Forest Gumpa nebo King Konga ? Toho novýho, se speciálníma efektama a vedle sebe další speciální efekt, krásnou holku, co vám bezvýhradně věří, že tohle je teď a navždy. V takový dny věříte, že smrt je jen pověra a láska je věčná. Omlouvám se za ten patos, ale tak to prostě je.

Nikdo se dlouho nezdrží

Dvě náštěvy

Když za mnou zaklapla brána děcáku, zhluboka jsem se nadechl. Přede mnou se otvíral celej svě, jak někdy básnil ten náš praštěnej mistr. A v něm spousta možností. Aspoň to tak říkal. Ne že bych tomu věřil, a ne že by loučení nebylo dojemný. Měkký objetí, vlhký oči, dokonce i moje, ono je to totiž děsně nakažlivý....

Na shledanou, paní vychovatelko... Na shledanou, sestro Marie... čus, klucíí....

Máš kam jít?...Dávej na sebe pozor, Honzíku...

Dám, to víte, že dám. To víte, že mám kam jít...

A v krku knedlík, nejspíš chlupatej a před sebou všechny ty možnosti.

Tak se mně to teda tenkrát jevilo.

Kalný proud /2/

Větve staré třešně přejely po stěně a ťukly do okna. S trhnutím se narovnala a uvědomila si, že sedí v ratanovém křesílku, v koupelně, kde se utopil její manžel. Pod zadkem ji tlačil složený, zářivě bílý ručník. Připravila ho tam při jednom úklidu, aniž by ho ona nebo někdo jiný v posledních měsících použil. Pokud se do něj neutírá jeden mrtvý, nasraný mužský, pomyslela si a páteř jí pohladila ledová dlaň strachu. Zakroutila nad sebou hlavou. Kam až jsem se to dostala? Taková praktická, racionální holka. Kamarádky blábolící o vyvolávání duchů a jiných pitominách jí byly vždycky k smíchu. Jak se říká, odříkaného největší krajíc. Teď sdílím dům s minimálně jedním duchem. Zahýkala hysterickým smíchem, který se zlomil v zasténání. Sílící vítr solidárně zasténal s ní.

Kalný proud

Při pohledu na louži vody ji přepadla zvláštní slabost. Nákupní tašky s tichým žuchnutím vyklouzly z prstů zmrtvělých tíhou pátečního nákupu. Jogurty se vykutálely z igelitky následované celerem a jablky. Nechala je bez povšimnutí a zamířila do kumbálu pro kbelík, smeták a hadr na podlahu. Teprve když zmizela poslední kapka a dlažba v chodbě byla suchá, ztěžka poklekla a posbírala rozkutálené potraviny. Jedno jablko leželo až pod botníkem. Vkleče je dobře viděla. Zdálo se, že voda se dostala i tam. Pokojná hladina pidijezírka se leskla v mdlém světle holé žárovky. Jablko leželo hned vedle. Kde se ta voda pořád bere?

 

Nedělní odpoledne

,,Mami, tak my už jedem. Moc děkujeme za oběd. Bylo to eňoňůňo, bašta, jako vždycky! Přijedeme zas za čtrnáct dnů, možná i dřív, jestli bude čas. A pozdravuj tátu, nebo víš co, já za ním zajdu. Moniko, pojď se rozloučit s dědou! Kde ta holka zas vězí? Maminko, dávejte na sebe pozor a pa!" Blanka pevně objala mámu. Na chvilku schovala tvář do její vůně, tvořené závanem šeříkového mýdla smíšeného s vůní nedělní pečeně a ještě něčím, co nedokázala přesně pojmenovat, ale spojovala si to s rozbitými koleny, bolavým krkem, ovázaným máminým kostkovaným šátkem, lipovým čajem s medem. S péčí a láskou, pocitem bezpečí. Pro sebe tomu říkala mámina esence. Na chvilku se podvolila těm laskavým, prací zhrublým rukám a pak se neochotně z objetí vymanila.

,,Monikóó !" zařvala znovu.

Volba

Zpráva č.1

od: Zoe / pro: Tajfun

NM1120 v pořádku dorazila na místo určení. První dojem - šero, chlad, nevlídno. Cílová skupina objektů zaznamenána. Asimilace se jeví jako možná. Patrně to nebude problém. Hledám vhodné místo k přenocování. Schází mi moje vyhřátá buňka i společnost. Jinak vše v pořádku. Dobrou noc, Tajfune!

Perspektivní muž /2/

Pachatel nebyl dopaden. Zpráva o vraždě plnila nějaký čas první stránky novin. Ale příliš rychle ji zatlačily do pozadí zprávy o jiných tragédiích. Noviny byly plné neštěstí a katastrof. Vypadalo to, že svět zešílel. Čas však šel bez pohnutí dál. Jana zvolna zapomínala na strašlivou smrt mladičké Andrey, i na to v jakém stavu se tenkrát Patrik vrátil domů. Požádal ji o ruku, hlavu měla plnou svatby. Na poště se zase propouštělo. Ona sice zůstala, ale měla víc práce než dřív. Drobné starosti i radosti ji plně zaměstnávaly.

Perspektivní muž

Rány na dveře neustávaly. Občas je proložil kopnutím. Chraptivě vykřikované nadávky byly tak vulgární, až jí vyhrkly slzy. Čirým odporem. Nepoznávala jeho hlas. Byl to vůbec on, muž, se kterým poslední dva roky sdílela lože i stůl, dobré i špatné. A že toho dobrého bylo zatraceně víc. Kde se tu vzal ten jeskynní člověk, jehož skřeky chvílemi nezněly ani lidsky? Seděla na vaně a omámeně se rozhlížela. Modré kachličky, bílá podlaha, huňatá předložka s delfíny. Vypadalo to jako jejich koupelna, ale současně si byla jistá, že se přemístila jinam. Teleportovala se do nějakého pitomého románu. Hororu. To Patrik tyhle příběhy rád četl. Ne ona.

Noční myšlenky

Bruno seděl v pokoji dětí a znuděně shlížel na dvě pokojně oddechující hromádky pestrobarevných peřin. Světlo noční lampičky s obrázky krtka, ježka a myšky osvětlovalo jeho nevýraznou nehybnou tvář. Oči však byly živé a nepříjemně pozorné. Věděl, že už to nebude dlouho trvat. Čekala ho práce.

Dárek /2/

Pětihvězdičkový hotel se kupodivu nekonal. Vstoupili do dalšího sálu - spíš jeskyně - mnohem většího, než ten, ze kterého vyšli. Znovu to namodralé nedomrlé světlo. Podlaha před nimi se blyštěla, jako by byla ze skla. Po pár krocích zjistili, co za tím vysokým leskem vězí. Před nimi se rozkládala vodní plocha. Díky šeru se opět nedalo odhadnout, jak daleko sahá.

Dárek

Posadil se a nejistě se rozhlédl. Nacházel se v jakési obrovské kruhové místnosti, matně osvětlené světlem vycházejícím jakoby odnikud i odevšud. Rozeznával zakřivení stěn i stropu, ale to bylo všechno. Zašátral rukou v kapse po cigaretách a zapálil si. Kde to proboha sem? Vzpomínal si, jak s prásknutím dveří odešel z bytu, když Lída po ránu zase spustila svoji obvyklou litanii. ,,Kdes byl? Kdys přišel? Táhne to z tebe jak ze sudu... Najdi si stálou práci. Přestaň chlastat..." Prostě jako obvykle.

Deset let s blogem

28.ledna 2010 v 8.32 ráno jsem vložila na blog, který jsem v předchozích dnech horko těžko slepila dohromady, svůj první článek. Náš počítač senior, který jsme od kohosi dostali, byl tak pomalý, že než se rozběhl, stihla jsem si uvařit kafe, vypustit ven kočky, kafe vypít a ještě si dojít na záchod. Přesto chvíle s intarnetem, jak říkal pan Dvořák, kamarádčin tatínek, byly pro mě na dlouhou dobu časem kouzel a zázraků. Připadala jsem si jako objevitel nového kontinentu, který malými krůčky obchází neznámé místo, aby je alespoň nepatrně zmapoval a vštípil si do paměti pár záchytných bodů. Klíčové slovo jsou krůčky. Pidikrůčky.