Hrací skříňka /2/

Ostré hrany

Berenika hledala v kabelce klíče od bytu a periferním pohledem kontrolovala Svaťu opírající se vyčerpaně o okrově ( podle Niky průjmově) zbarvenou zeď vedle výtahu. ,,Jsi unavená, co? Hned to bude, už si odpočineš." Vrátila se zneklidňující myšlenka, která jí prolétla hlavou už v autě. Možná to nebyl nejšťastnější nápad, i když dobře míněný. Zdálo se, že se babi každou chvíli složí. První půlhodinu cesty připomínala štěbetajícího ptáčka, který právě uniknul z klece. Zvědavě se rozhlížela a s nečekaným vtipem komentovala všechno kolem sebe. Pak náhle ztichla, jako když natahovací hračce doběhne pérko a schoulila se do sedačky. Připadala jí ještě drobnější než jindy, skoro se zdálo, že ji šedé sedadlo co nevidět pohltí.

,,Já už jsem teď pořád jenom unavená, holčičko. To už lepší nebude." Klíč byl konečně vyloven a zaharašení v zámku vlilo trochu energie i do Svatiných pohybů.

,,Chceš si chvilku lehnout, než udělám jídlo?"

,,Možná jo."

Doprovodila babičku k pohovce, načechrala několik polštářků a ze skříně vylovila huňatou deku. Kolikrát babi takhle přikrývala mě a bráchu, když jsme u ní usnuli unavení hrou, nebo s knížkou položenou vedle sebe, vzpomínala. Pohladila staré ruce. Bylo to, jako dotýkat se křehkého pergamenu, poloprůhledných, skoro bezbarvých květů z herbáře, šelestivých slaměnek, které může jediný nešetrný dotek proměnit v prach.

Drobné úkony kolem vaření rozptýlily smutek halící ji jako neviditelný závoj utkaný ze vzpomínek, z bolestné konfrontace minulosti s přítomností.

,,Jak se má Kvido?" Když babi nečekaně promluvila, sáček těstovin Nice vylétl z rukou a jeho obsah se rozkutálel po kuchyňce. Překvapeně vyhlédla za vyzděnou příčkou částečně oddělující obývací pokoj od kuchyně. Babi seděla na gauči a zdála se zas o něco svěžejší. Znovu jí připomněla ptáčka, jak se tak rozhlížela po jejím malém bytě. Berenika smetla rukou těstoviny z linky zpět do sáčku a zatímco hledala lopatku a smetáček, tiše se rozesmála.

,,Kvičák se má výborně. Tloustne a kvičí. Víš, že mu tak už říká i jeho žena." Babi se smála s ní. Tahle vzpomínka patřila k těm bezpečným, co nebolí. Přezdívku vymyslela Berenika, když jí bylo dvanáct a Kvidovi osm. Mezi vnučkou a babičkou fungovalo od Bereničina narození jakési tiché spojenectví. Nika byla u babi a dědy víc než doma. Hlavně u babi. Dědu vnímala jako někoho, kdo do toho půvabného, starého bytu sice patří, ale vyskytuje se jen občas. S Kvidem, který přišel téměř o čtyři roky později, to tak docela nefungovalo. Cítil se odstrčený a domáhal se jejich pozornosti všemi prostředky. Zdálo se, že snad každou druhou větu začíná zaječením: Babíí! Nika mně to nechce půjčit, nebo Nika mně to bere, nebo Nika udělala tohle a tohle... Nika jednou znechuceně prohlásila: ,,Kvičíš jako prase, ty nejsi Kvido ale Kvičák." Přezdívka mu už zůstala, i když se později změnil. Vyrostl z toho jako z malých bot.

,,Malýmu Kvičákovi už budou za chvilku dva roky," dodala Nika. Vzpomněla si na tátu. Tvář se znovu zachmuřila. Další z dlouhé řady mimořádně výmluvných a vydařených kyselých ksichtů mimické akrobatky Bereniky Hrdinové.

,,A Mírovi rok," poznamenala babi. Nice se zdálo, jako by přesně sledovala její myšlenkové pochody. Nikoli poprvé.

,,Jo, už to budou dva roky, co se rozvedli," Zaznělo to překvapivě nazlobeně. Doufala, že tím je hovor o malém bráškovi u konce. Ale pak v ní dlouho potlačované city vypěnily jako přehřáté mléko na plotně.

,,Babi nezdá se ti hloupé, ne, přímo směšné, že má táta syna mladšího než vnuka?" Vzápětí si málem zahanbeně připlácla ruku na pusu, ale už bylo pozdě. Teprve ve chvíli, kdy slova pronesla nahlas, si uvědomila, že spíš její uvažování by mohlo být označeno za směšné. Možná v tom bylo něco úplně jiného. Žárlím snad? položila si otázku, kterou tak dlouho zaháněla jako nesmyslnou. Žárlím na roční děcko, se kterým mám společného otce? Pokud ano, nejspíš bych měla vrátit diplom. Kde jsou všechny ty uspokojivé fráze a argumenty, kterými se tak ráda a jak jsem si dlouho myslela, taky vcelku přesvědčivě oháním?

Ale ve skutečnosti věděla přesně, čím to je. Bylo to prosté, v ordinaci šlo o cizí, v podstatě nezajímavé lidi a všechny ty jejich problémy ať skutečné či namlouvané - podle Niky většinou smyšlené - vyslechla a posuzovala tu s vlídnějším, tu s méně vlídným nadhledem. Prostě práce.

Jenže tohle bylo něco úplně jiného. Můj táta, můj něco jako brácha, moje láska a můj vztek. Ten především. V posledních letech podbarvoval každé její rozhodnutí, každý čin jako základní jednoduchá melodie překrývaná směsicí dalších tónů. Ale byl tam. Pozorný posluchač ho vycítil. Sama někdy cítila, jak jí stáčí koutky úst dolů, pálí vzadu v krku a jako malé chorobné srdce tepe za očima. Někdy ji napadalo, že lebka je jen vajíčkem, ze kterého se co nevidět vyklube neuvěřitelný tvor. Tvor, který si pročistí hrdlo hladovým zaječením a zatímco bude zkoušet sílu svých blanitých křídel, šátraje pařáty mezi troskami lebečních kostí, kousky jejího mozku z nich budou odletovat do všech stran a pak...

,,Ne, nezdá a tobě by taky nemělo," promluvila babi důrazně, až sebou Nika ztracená v ohavné představě polekaně cukla. ,,Už bys mu měla odpustit. Ty i Kvido jste dospělí. Táta vás má rád a máma nepochybně taky, jen mezi sebou si přestali rozumět, každý z nich chce od života něco jiného, to je celé. Nechte je jít vlastní cestou, už pro vás udělali dost... Niko, víš, co jsem jednou četla? Počkej, počkej..., jak jen to bylo?... Už to mám," nečekala na odpověď a zpěvavým hlasem zarecitovala. ,,Nevěra není selhání srdce ale pokus o jeho nápravu."

,,No, to by to měl teda hodně jednoduché," odfrkla si Nika pobouřeně, ale stejně si myšlenku uložila v paměti, kde ji přeopatrně obracela a zkoumala ze všech stran. Neodhadnutelný balíček, který může obsahovat delikátní čokoládové pralinky stejně jako pozdrav z pekla.

V duchu se znovu vrátila k černobílé fotce nad Svatinou postelí. ,,Babi a jak to bylo mezi tebou a dědou, měli jste se rádi, bylas s ním šťastná?" Její vlastní vzpomínky na dědu byly nezřetelné, jako vzpomínání na člověka, o kterém slyšela hodně vyprávět, ale nikdy ho ve skutečnosti nepotkala. Když před osmi roky zemřel - dopil kafe, tak nějak vědoucně se rozhlédl a řekl: měli bysme vymalovat a pak se skácel; tak jim vylíčila poslední dědova slova babi - marně v sobě hledala tu skutečnou lítost, kterou by podle svého uvážení měla pociťovat. Styděla se za nedostatek emocí, ale pravdou bylo, že se jí nikdy nepodařilo tomu přísnému muži přiblížit natolik, aby ho dokázala pochopit. Vybavovala si především jeho vodnaté, jakoby uslzené oči. Oči, které sledovaly dění kolem sebe, dokonce i v časech kdy všechno běželo hladce, s němou výčitkou. Ani si je nechtěla představovat, když se život zašmodrchal. Nejspíš pak přímo ronil slzy. Krokodýlí. Málem se otřásla znechucením. Ze slz, v její představě připomínajících spíš hnis než krůpěje slané vody, stékajících po pomačkané tváři. I ze svých šeredných myšlenek.

Jednou, někdy během jejího studia, si ji zavolal k sobě do kumbálu, kterému říkal pracovna. Neochotně přerušila hovor s babi, plný smíchu a vzájemného škádlení. Vstoupila do kumbálu a bylo to, jako když se slunce skryje náhle za mraky. Mžourala přimhouřenýma očima a v cigaretovém kouři v první chvíli viděla jen obrys sedící postavy. Pak děda vstal, vykročil k ní a pohladil ji po rameni. Zdálo se jí, že poprvé v životě. ,,Jsem na tebe pyšný," řekl a jí to znělo stroze. Překvapilo ji to, skoro polekalo. I potěšilo. Ale bylo to... bylo to prostě málo. Čtyři slova uznání nedokázala překlenout roky vzájemného ticha. Tak dlouho na ně čekala, až pro ni ztratila význam. Snad přišla příliš pozdě, snad neměla na co navázat. Jejich oči se na okamžik našly a pak uhnuly stranou. Minuly se. Oni dva se minuli. A už nikdy to nebylo jiné.

Ty vodnaté, vyčítavé oči vídala ve snech. Neoblomné rysy dědovy tváře občas zahlédla v zrcadle. Jako by jedna tvář překrývala druhou. Jako by v sobě hostila nevítaného cizince, který se neprojevoval nijak hlasitě, ale byl stále přítomný a ovlivňoval její myšlení. Lekalo ji to a nutilo o sobě pochybovat. Především za to tu tvář nenáviděla. Cítila se nedostatečná. Cítila se jako planý výhonek zahradní růže. Netušila, proč ji napadá něco tak hloupého, ale pravdou bylo, že toto přirovnání zvláštním způsobem, který nedokázala popsat ani uchopit, bylo nejhlubší a nejutajovanější pravdou o jejím životě. Její povaze.

Až o mnoho let později ji napadlo, že třeba jeho hlas nezněl stroze záměrně, že možná také cítil rozpaky a nejistotu, které za strohostí skrýval. Že se možná jenom neobratně pokoušel nějak začít. Jenže se minuli. To bylo celé.

Nika se domnívala, že se rozhodla pro studium psychologie z touhy po sebepoznání. Skutečný důvod byl ale ještě trochu jinde. Chtěla být připravená na každou situaci, která se může vyskytnout. Chtěla poznat nepřítele. Nepřítelem, jehož slabiny je třeba odhalit, byl pro Niku sám život.

Babi nějak dlouho mlčela, už chtěla znovu vyhlédnout za rohem, jestli nespí, když promluvila.

,,Byli jsme tak šťastní, jak jen to šlo." Znělo to nepatrně váhavě, jako by musela nejprve zvážit míru svého stěstí, Pak se tiše zasmála. Na Niku to působilo, jako by babi vedla nějaký vnitřní hovor sama se sebou a závěr, ke kterému dospěla, ji potěšil. ,,Udělali jsme se svým životem to nejlepší, co jsme dokázali... Ale nemysli si, že mě někdy nenapadlo, že by to třeba s někým jiným bylo... snadnější. Ne lepší, ale snadnější. Ano, to je ono, snadnější," zopakovala ještě jednou sama pro sebe. Z hejna pestrobarevných rybek se znovu oddělila třepotavá myšlenka. ,,Že by třeba jiné ruce...," odmlčela se. Ne všechno muselo být vysloveno.

,,Co jiné ruce?"

,,Už nevím, co jsem chtěla říct, zapomněla jsem to," zalhala Svaťa. Staří lidé přece zapomínají tak snadno, teď se jí to hodilo. Znovu se ponořila do toho zvláštního akvária ve své hlavě. Jeho obyvatelé byli mimořádně aktivní, něco je vyrušilo.

Podivná, dost praktická definice lásky, napadlo Niku. Už chtěla něco v tom smyslu pronést nahlas, když si vzpomněla na své známosti. Poslední skončila před pouhými třemi týdny. Vztah vyšuměl. Vlastně se to samé dalo říct i o Standovi. Jednou se vrátila z práce a topení nebylo ověšené prádlem, záchodové prkénko nebylo zvednuté, ručník neležel zmuchlaný na pračce a z nočního stolku se ztratila věčně opatlaná sklenka na vodu. Jak nesnášela jeho noční usrkávání. Mám sucho v krku, hájil se. Sklenka stála umytá a vyleštěná na lince a odrážela světlo, jako by byla z křišťálu. Zavřela ji do police k ostatním a necítila smutek, necítila stesk, ani ji to neuráželo. Do jiné police v mysli uložila těch pár společných měsíců a pomyslela si jen: no konečně. Proč jsem s ním vlastně ten půlrok žila? Co nás k sobě připoutalo, byť na omezený čas? Měl ten vztah někdy šanci? Nebo jsem jen nechtěla být sama? Netušila.

Lidská náklonnost se ubírá podivnými cestami a o tom, koho nechá vstoupit do příbytku srdce, nebo z něj naopak vyžene, rozhoduje všechno jiné, jen ne logika.

Deset minut po dvanácté, jak Nika s lehkým neklidem zaznamenala, byl oběd konečně hotov. Babi nejen ptáčka připomínala, také jako ptáček jedla. Snědla trochu krémové hráškové polévky, porýpala se v zapečených těstovinách, odmítla dezert, vafle s jahodami a šlehačkou. Co vlastně jí staří lidé? napadlo Niku a zalitovala, že přece jen nenechala babi hašé s "kašé" zabalit s sebou. Měla jsem si to nastudovat, vyčítala si a očima bezděčně zalétla k zástupu kuchařek vyrovnaných nad linkou. Uklidnila se, když se babi konejšivě usmála a požádala o slabou kávu. ,,Jen takovou hruškovou vodu, holčičko."

Zalila kávu, jednu silnější jednu slabší, vytřepala ubrus, otřela stůl, položila tmavě modrý čtverec zpět a dala si záležet, aby tvořil na stolní desce dokonalý kosočtverec, z krabice uložené v lednici vylovila předem připravené chlebíčky a s kávou je úhledně naservírovala na prosklený stolek v obýváku. Pak se pustila do nádobí, mechanickými pohyby likvidovala následky vaření. Babi ji tiše pozorovala.

Ve dvě odpoledne byla káva dávno dopitá, chlebíčky téměř netknuté osychaly na talíři a mezi dvě ženy se usadil nezvaný host. Rozpačité mlčení. Představovala jsem si to všechno nějak jinak, uvažovala Nika. Bývaly jsme si přece tak blízké...

,,Netlačí tě někdy všechny ty ostré hrany?" přerušila babi mlčení.

Stěžoval si snad někdo? zašeptal jiný hlas, který patřil Nice i nepatřil. Promluvil jí v hlavě a zněl provinile. Tak stěžoval? dožadoval se hlas pozornosti. Otázka byla sice formulovaná jinak, ale v Bereničině mysli se shodovala, překrývala s tou Svatinou. Skoro viděla kolegův zvídavý obličej. Jeho hlas zněl laskavě, to ano, ale v očích se mu něco skrývalo. ,,Niko, nechceš si o něčem promluvit?" řekl. ,,Jestli máš nějaké problémy, měla bys je nejdřív vyřešit, jen tak můžeš být něco platná někomu jinému." Směšná představa, psycholožka, která potřebuje pomoc psychologa. ,,Stěžoval si snad někdo?" zeptala se sebejistě, i když se tak necítila. Neodpověděl, jen pokrčil rameny. Víc říkat nemusel.

,,Stěžoval si snad..." Nika se polekaně rozhlédla. Rychle se vzpamatovala. ,,Cože?" zeptala se a nechala rozeznít cinkavou zvonkohru falešného smíchu. Ale otázka byl jen pokus získat čas na rozmyšlenou. Věděla, na co se babi ptá. Na malý okamžik vystoupila ze svého těla a rozhlížela se kolem sebe Svatinýma očima. A najednou to viděla. Nejenom na milimetr přesně položený kosočtverec ubrusu, rolety ze čtvrtiny spuštěné, ani víc ani méně, knihy v knihovně srovnané podle velikosti. Samá odborná literatura. Fakta a návody. Zdi bílé, prázdné, až na zarámovaný diplom a jeden abstraktní obraz - babi by asi řekla mazanici - sestávající z modrých, různě silných pruhů.. To není domov ale... čekárna, pomyslela si s trpkým pobavením. Ale na co tady vlastně ten nedostatečný, planý výhonek čeká? A pak, jak už to tak nechtěné myšlenky ovládají, dostavila se jedna obzvlášť nevítaná, oslnivá jako záblesk. Nezdědila jsem jen dědovu hranatou čelist a vystouplé lícní kosti. I mé myšlení je podivně hranaté. Pravoúhlé. Černobílé jako staré filmy, jako zebra. Neznám a nepřipouštím odstíny šedé... Vzrušeně sledovala myšlenku, jako plaché noční zvíře zanechávající v trávě sotva znatelnou pěšinu. A z toho možná pramení...

To, co zahlédla ležet v místě, kde končila stopa, se jí vůbec nelíbilo. Nehodilo se to k ničemu, co měla. Najednou už nechtěla dál rozebírat své pravoúhlé myšlení - v mžiku je přejmenovala na přímočaré, což se jí líbilo daleko víc - ani odstíny šedé, ani nevydařené vztahy a už vůbec ne možnost, že to všechno spolu možná nějak souvisí a je propojené jako složitý hlavolam. Bylo načase začít se pro změnu zabývat myšlením někoho jiného. Přemýšlela, jak stočit hovor tak, aby se nenápadně dostali k jádru věci, k vypůjčeným předmětům. Pak přišel nápad.

Na Svatin tázavý pohled odpověděla pokrčením ramen. ,,Jak to, myslíš, babi? Ale ono je to vlastně jedno, na něco jsem si vzpomněla, mám pro tebe překvapení...," vyhrkla a odběhla do ložnice.

Co tomu babi asi řekne? přemýšlela Nika zatímco prohledávala skříň. Ale je to přece tak dávno, už je to promlčené. A byla jsem dítě. Co tomu asi řekne?...

Ukázalo se však, že obavy byly na místě. Že nic není promlčené. Jen zapomenuté. Ukryté stejně, jako se skrývá malba stříbrným válečkem pod obrazovou tapetou s motivem slunce koupajícího se v rybníku, úplňku nad kostelem, nebo záhadného, zneklidňujícího Stonehenge. Ale kdo jednou uviděl stříbrné vřesy a kapradí a akátové listy, vždycky znovu jejich obrysy pod tapetou rozpozná. Srdcem.

Když se vrátila z ložnice a postavila ten předmět na stolek, babi strnula, stáhla ruku sahající po chlebíčku, pak ji znovu pozvedla a pohladila vyřezávané květy na malé skříňce. Jemně, opatrně. Jako by mohly obživnout a hladově chramstnout po prstech. Nika se tiše odhodlávala k řeči, ale babi ji předběhla.

,,Řekl, že mě naučí tančit," řekla nevýrazným hlasem, jaký si Nika spojovala s mluvením ze spánku. V zádech ji zamrazilo. A pak ještě jednou, silněji, když pohlédla na babiččinu tvář. Oči za skly brýlí byly velké a polekané.

Zatracený táta, do čeho mě to uvrtal, pomyslela si Nika. Nikoli poprvé.

Nikoli naposledy v tom dlouhém podivném jarním dni.

Zatracený táta...

3. část - Tanečníci