Na rozhraní

Výhled z cukřenky nebyl tak zajímavý, jak si představovala. Ani když vylezla na třetí schůdek kostkového cukru, nedohlédla nějak podstatně dál. Kolem se prostírala stále stejná krajina. Modrá a bílá pole se pravidelně střídala. Opatrně vylezla z cukřenky a sjela na jedno z bílých políček. Pod bosýma nohama cítila hrubou texturu látky. Ne, to nebyla šachovnice, jak se původně domnívala. Byl to ubrus, povědomý a táhnoucí se do dáli. Kolem produsal kůň a za ním uháněla věž prozpěvující si známou melodii. Chvilku ji nechala ozvěnou doznívat v mysli a pak překvapeně zamrkala. Znělo to jako jede jede mašinka. Nechápavě zakroutila hlavou a její hlava těžká jako medicinbal se hladce a elegantně protočila na krku o stoosmdesát stupňů a pak ještě jednou téměř kolem dokola. Pootočením se před ní objevil nový obzor. Vydala se k těm temným obrysům.

,,Tak jakpak se dneska máme?" promluvil muž vesele. Ruce bezděčně mnoucí jedna druhou ho usvědčovaly ze lži. Posadil se na krajíček lůžka a skryl bezvládnou ženinu dlaň do bezpečí svých opálených rukou. Monitor sledující životní funkce jemně vypískl a pak se vrátil k obvyklému komatóznímu rytmu. Čára života se nezměněná odvíjela dál.

,,Marcelko, včera jsem byl s dětma na rozhledně. Na té u Bystřice, pamatuješ, jak jsme se tam jednou stavovali cestou z Macochy? Moc se jim to líbilo. Ondřej byl nahoře samozřejmě zas první. A představ si, náš Ondřej vyhrál školní šachový turnaj. Kdo by to řekl, viď? Nedokáže si ani namazat chleba, aby si neublížil, ale v hlavě snad něco má." Strojeně se zasmál a vylekaný falší vlastního smíchu se odmlčel.

,,Ondra a Verča tě moc pozdravují, mám ti za ně dát pusu. Dneska se mnou nešli, jsou na oslavě narozenin. Verčina spolužačka, víš která, ta oprsklá, myslím že Aneta, slaví patnáctiny. Děcka se staví zítra, nebo v týdnu, však víš, jako vždycky." V momentě kdy vyslovil jako vždycky, si uvědomil, jak snadno se i z věcí nepředstavitelných a krutých stává pouhopouhý zvyk. Toto pomyšlení ho znovu téměř přemohlo.

,, Drž se, Macíku! všichni se na tebe těšíme. Pořád na tebe myslíme..." Sklonil se pátravě k nehybné tváři, tak blízké a současně nekonečně vzdálené. Po půl hodině stále obtížnějšího monologu jí vtiskl jemný polibek do koutku úst a prudce se napřímil, když osamělá, rychle chladnoucí slza hrozila sklouznout z tváře na bělostný polštář. Další vypísknutí za zády ho vylekalo. Chvilku v naději hleděl na ženinu bledou tvář, tak jako mnohokrát před tím. Celé ty týdny po nehodě čekal na sebenepatrnější projev zlepšení.

Překvapeně pohlédla na svou ruku uvězněnou v poloprůhledné, teplé, pudinkové hmotě. Klíč byl v kopci želé jasně viditelný, přesto nedosažitelný. Ať se natahovala, jak chtěla, nedokázala se k němu přiblížit. ,,Vem si na to krokátor!" zapípal hlásek za jejími zády. Hlava, zřejmě spojená s tělem nějakým supermoderním, otočným mechanismem namísto zastaralých obratlů, znovu předvedla ten strašidelně půvabný, plynulý pohyb. Před ní stálo cosi s blankytně modrýma očima.

,,Kdo jsi? ... A co je to krokátor?"

,,Ty mě nepoznáváš? Jsme staří známí. Kdo myslíš, že tě provede lépe neznámým světem?" Zadívala se na ně pozorněji a pak vykřikla pobaveným údivem.

,,Ty jsi přece průvodce. Pan Svorka. Moc ráda se s tebou potkávám."

,,Jo, taky tě rád vidím a teď už pohni s tím klíčem, trčíme na týhle planině docela dlouho a blíží se soumrak." Bez dalších řečí jí podal jakýsi nástroj. Neptala se víc, ale cosi v jeho slovech ji přimělo ke spěchu. Hrouda želé matně pableskovala a klíč se převaloval uprostřed jako šperk.

Nástroj jí připomínal obří kružítko, pak v něm poznala několikanásobně zvětšenou pinzetu. Popadla ji a zalovila v hmotě. Na třetí pokus se jí podařilo uchopit klíč. Pudink naposledy mlasknul a klíč byl venku. Držela ho v dlani a vychutnávala jeho kovovou váhu. Vtom se klíč zavrtěl a bezbolestně se jí vnořil do dlaně. Vykřikla překvapením a ještě jednou, když pinzeta odhozená stranou protáhla své dlouhé nohy, namáhavě se postavila a odkráčela přes modrá a bílá pole, až jí zmizela z dohledu.

,,Už se nezdržuj!" řekl Svorka, popadl ji za ruku a táhl ji za sebou. Modrobílou krajinu vystřídala šedočerná pustina pokrytá hlubokými propastmi. Periferním viděním zaznamenala jakýsi trhavý pohyb. Vymanila se ze sevření a s úžasem hleděla na procházející tvory.

,,Co to je?"

,,Divoké krokátory, jsou na lovu, tahají z bažiny svorkové červy. Buď ráda, že jsme z jejich dosahu, jsou to pěkně nebezpečné potvory. Co chytnou, to uštípou. Dají se ovládnout pomocí magické formule, ale jen na čas, na chvilku, pak zas zdivočí," zašeptal Svorka hlasem plným bázně. Přes strach, který v ní Svorkova řeč vyvolala, se nedokázala odtrhnout od zvláštní podívané. Pak jimi zamával prudký závan větru a lila oblohou proplula žlutá, oranžová a nazelenalá světla. V místech kudy proletěla, se šířily tmavé skvrny. Jako krev rozpíjející se po prostěradle halícím oběť násilného činu, jako mraky černoty vypouštěné rozhněvanou chobotnicí.

Svorka stiskl její dlaň pevněji. Fantaskní krajina získala sépiový nádech připomínající svět ze starých fotografií. Světla následovaná cákanci temnoty si podmaňovala lila nebe v naprostém tichu.

,,Už jsou tady," promluvil bezbarvě Svorka a jeho vykulené oči zeleně zaplály při proletu další koule světla.

,,Co je to?"

,,Spam."

Nejdřív rozuměla spad a zdálo se jí to logické, něco padá, tak je to nejspíš spad, ale pak si znovu přehrála, co právě řekl a to slovo jí bylo cizí stejně jako povědomé.

,,Je to nebezpečné?"

,,Smrtelně," kývnul vážně Svorka. ,,Ty krátery a průrvy co vidíš, nadělali oni. Přichází z Bezpaměti a šíří nákazu... Musíme si pohnout, ke Skleníku je to jen kousek. Tam budeme snad v bezpečí." Její hlava se bez vůle vydala na okružní jízdu a poskytla jí rychlý výhled na modrobílé pláně, rozpraskané pustiny pokryté krátery, i stádo krokátorů. Zdálo se, že je cosi vyplašilo. Dlouhými skoky se přesouvali blíž k černému městu, jehož doutnající ruiny se rýsovaly na obzoru. Něco ji tam táhlo.

,,Mami, možná je načase si připustit, že Marcela se z toho už nedostane, že ji ztrácíme...," zašeptal muž, aniž by zvedl pohled od manželčiny tváře. Žena s moderním účesem v barvě tmavého mahagonu, sedící u okna s výhledem na pavilon chirurgie a ortopedie se prudce napřímila.

,,Takhle před ní nemluv, jsi unavený a já se ti nedivím, ale pořád je tu naděje. Vždyť jsi sám říkal, že se ti pokusila stisknout ruku..."

,,Já už sám nevím, jestli to nebylo jen přání, už nevím čemu mám věřit..."

,,Ještě počkáme, Luboši. Ještě počkáme... jestli se naše holčička vrátí. Já vím, že to dokáže, musíš mi to věřit, já to prostě cítím." Luboš konečně zvedl hlavu. Zahlédl tchyni jak chvatným krokem přešla místností a cestou hledá v kabelce kapesník. Pak byla pryč. Tchán, který doposud mlčky seděl na židli na druhé straně lůžka, pomalu složil noviny a pohlédl na Luboše. Jejich pohledy se našly a pak rozpačitě sklouzly stranou. Už nebylo co říkat. Slova byla vyčerpaná stejně jako oni. Tchán se trochu neohrabaně zvedl, mdle se pousmál na muže, kterého přijal jako svého syna a proklouzl dveřmi za ženou. Jak z jiného světa, ze světa, ve kterém bylo uzdravení možné a naděje reálná, proniklo z chodby k Lubošovi drnčení kovových koleček vozíku, na kterém unavená sestra svážela tácy od oběda se zbytky nepoživatelných jídel. Luboš osaměl se svou ženou. Ženou, která de facto byla fyzicky stále přítomná, ale jejíž mysl a vlastně všechno, co si s ní kdy spojoval - společný smích, přátelství, i láska - byly uvězněné v nějakém cizím světě, kam za ní nedokázal proniknout. Tiše zadoufal, že to tam není moc zlé.