Nedělní odpoledne

,,Mami, tak my už jedem. Moc děkujeme za oběd. Bylo to eňoňůňo, bašta, jako vždycky! Přijedeme zas za čtrnáct dnů, možná i dřív, jestli bude čas. A pozdravuj tátu, nebo víš co, já za ním zajdu. Moniko, pojď se rozloučit s dědou! Kde ta holka zas vězí? Maminko, dávejte na sebe pozor a pa!" Blanka pevně objala mámu. Na chvilku schovala tvář do její vůně, tvořené závanem šeříkového mýdla smíšeného s vůní nedělní pečeně a ještě něčím, co nedokázala přesně pojmenovat, ale spojovala si to s rozbitými koleny, bolavým krkem, ovázaným máminým kostkovaným šátkem, lipovým čajem s medem. S péčí a láskou, pocitem bezpečí. Pro sebe tomu říkala mámina esence. Na chvilku se podvolila těm laskavým, prací zhrublým rukám a pak se neochotně z objetí vymanila.

,,Monikóó !" zařvala znovu.

,,Blaní, Monča je u dědy. Nekřič tolik, zalehly mi uši."

,,Mami, promiň ", zasmála se Blanka, ,,ale když my tolik spěcháme. Na večer mám pozvaných pár holek a chceme jít někam zapít to moje povýšení."

,,Já vím, Blaničko, moc ti to s tátou přejeme. Tak to nepřežeňte, ať nezačínáš s ostudou."

,,No jo, mami, vždyť mě znáš. Sklenička vína ještě nikoho nezabila."

Máma diplomaticky mlčela a tak ji znovu objala, zvedla napěchovanou sportovní tašku, a vyšla na chodbu. Tam už stála Monika.

,,Kdes byla? Já si tady můžu plíce vyřvat, se nemůžeš ozvat!?"

,,Byla sem u dědy, rozloučit se. Tak se zblázni, že sem se deset minut zdržela," odvětila Monika s veškerou přezíravostí čerstvé šestnáctky a přitulila se k babičce.

,,Nehádejte se, holky, " pronesla babička spíš ze zvyku.

,,No, já už na to nemám čas, mami, pozdravuj tátu, taky by mohl někdy vyjít z toho svýho kumbálu. Tatíí!" zahalekala Blanka v chodbě, ,,... my už jedem, tak ahóój! Mějte se lidi, my valíme." Ve vchodových dveřích ji dostihlo tlumené tátovo ,,Ahóój Blaní! Jeď opatrně!" Usmála se, přece jen slyšel.

Blanka starší osaměla ve své kuchyni. Poodhrnula záclonu, aby ještě jednou zamávala děvčatům a pak si sedla na nově potaženou židli. To Blanka nás přesvědčila, ať si necháme židle a rohovou lavici znovu potáhnout a měla pravdu. Jsou jako nové. Kdepak ta naše holka je přece jenom praktická. Někdy až moc, vynořila se nechtěná myšlenka. Vstala a začala rovnat nádobí do zánovní myčky. I to byl dceřin nápad a navíc dárek k výročí svatby. Ne to jí zase křivdím. Složili se s Františkem. Záleží jim na nás. Jsou to hodné děti. Jen mají moc svých starostí. Copak s námi? S dědkem a bábou. Zvlášť s dědkem, napadlo ji škodolibě. Věčně je zavřený u těch svých mašinek, smrdí to tam hanba mluvit. Ani se jim nedivím, že si s ním nemají co říct. Ještě tak Eda. A jak to dopadlo. Tak se nám líbil. Profesor angličtiny, s bytem, autem a našel si mladou holku. Blanička zůstala sama s dcerou, jen o pár let mladší, než Edova nová přítelkyně. Takový je dneska svět, povzdechla si a spustila program. Ale že se ta Blanka umí otáčet. Jen co je pravda. Holka je jak ještěrka. Klidně si vystačí sama a všechno zvládá. To má po mně, pomyslela si nepatrně samolibě. Zato Fanda, věčněj študák. Takový má pěkný místo, krásnou... no, pěknou ženskou a ty děcka, ty se jim povedly. A on si usmyslí dodělávat vejšku, jde mu na čtyřicítku. Blázen je to! Místo aby si po práci odpočal... A tata ho v tom ještě podporuje. Zakroutila hlavou nad neslýchanou hloupostí svých dvou mužských. Prostě celej Jožka, to byl taky vždycky takovej fantasta a třeštidlo. Musela se pro sebe pousmát. Jožka, který oslavil šedesáté sedmé narozeniny a v dobrých dnech by mu nikdo nehádal ani to, měl přece jenom k třeštidlu poněkud daleko. A náš Pepíček, napadlo ji a jako vždycky to zabolelo, už je dvaadvacet let po smrti. Zatracená motorka. Zatracenej kluk divokej. To se nemělo stát. Hřbetem ruky setřela jedinou slzu, která jí stekla ke koutku úst a znovu uzamkla bolestné vzpomínky. Smutek, stesk a lítost se usídlili v koutku jejího srdce a už je nikdy neopustí. Čas ji však naučil s nimi zacházet.

Čert ví, co dědek zas dělá, že ani nevylezl, aby se rozloučil. Prošla chodbou a zastavila se před dveřmi manželova kumbálu. Dřív to byla ložnice. Když opravili vršek a z půdy vytvořili tři místnosti, v domnění, že Fanda zůstane doma - což se nakonec nestalo - přestěhovali se nahoru a každý si zabral jednu místnost pro sebe. Ve zbývající spávala o prázdninách vnoučata a občas Blanka nebo Fanda s rodinou. I přes dveře zaslechla typický zvuk mašinek rejdících po svých drobných kolejích, miniaturním světem vesniček a měst, zahrad a polí. Za roky, co s Josefem žila, jeho vášeň a zaujetí pro modely vláčků, stále narůstaly a stejně tak se rozrůstal i jeho pidi svět. Dnes zabíral téměř celou ložnici. Málokdy tam chodila i když ji manžel kolikrát zval. Blaní, přijď si poslechnout něco hezkýho. Blaní, přijď se podívat na tu novou soupravu, kostel, les, něco... Většinou podrážděně odsekla: ,,Na hlouposti nemám čas..." Ale nebyla to tak úplně pravda. Vlastně trochu na jeho zálibu žárlila. On má vláčky a co zbylo mně? Kočka, králíci, slepice a starosti.

Prudce otevřela a hned ve dveřích spustila: ,,Fuj, to je smradu, kdyby sis aspoň vyvětral. Hulíš jak fabrika. Kdo to má čuchat. Smrdí tím celej barák. Ani se nedivím, že Blanka...," pak náhle ztichla a srdce jí v hrudi bolestně poskočilo. Josef seděl jako obvykle ve svém křesle, ale něco se jí na něm nezdálo. Měl zavřené oči, jaksi propadlé tváře. Já mu říkala, ať si vyvětrá, když už tady kouří.. taky má ten cholesterol.. přemítala nesouvisle a spěšnými vylekanými kroky přešla k Josefovu křeslu.

,,Jožko, Jožko.." zakřičela a lehce s ním zatřásla. Monika, když byla ještě malý špunt, se mohla uřehtat, když slyšela tohle oslovení. Myslela, že říkám dědovi ježku, proběhla jí hlavou úsměvná vzpomínka.

,,Baf!" promluvil "ježek" a z plných plic se rozesmál. ,,Že sis myslela, že sem nátáh ráfy? To ses zaradovala, viď Blaní.."

,,Dědku pitomej...", vydechla Blanka a ztěžka dosedla do druhého křesílka.

,,Blaní, já to tak nemyslel, byla to jen sranda," zvážněl Josef, když viděl její tváře pobledlé skutečným leknutím.

,,Dej si panáčka, to tě postaví na nohy." Zmáčkl jedno z tlačítek a zpod stolu vyjel vláček s jediným vagónkem, ve kterém stála láhev slivovice a dvě skleničky. Vypila půlku sklenky a už se zvedala.

,,Tak já zas jdu. Jožko... a už nekuř! " sjela pohledem k popelníku plnému špačků, ,,... a vyvětrej si tady."

A protože tomu moc nevěřila, přešla k oknu a rázně ho otevřela. Skoro se lekla, když ji manžel chytil za ruku.

,,Blaní, počkej ještě chvilku, něco ti ukážu."

,,To víš, na ty tvoje bejkárny sem tak zvědavá."

Přesto se nechala vcelku ochotně stáhnout zpět do křesla a pátravě se mu zahleděla do obličeje. Pořád ještě je to pěknej chlap, pomyslela si téměř překvapeně i pyšně ...a je to moje zásluha, kde by beze mě byl? a pak ji napadlo ještě cosi překvapivějšího ...a kde já bez něj? Zatímco takto rozmýšlela o muži, po jehož boku žila více než čtyřicet let, Josef neomylně propletl své prsty s jejími a pohodlně se opřel ve svém křesle. Bezděčně ho napodobila. Chvilku seděli velmi tiše. Mašinky obíhaly po svých předem daných trasách a obratně se vyhýbaly jedna druhé. Zvuky, které dřív nesnášela se jí zdály jaksi uklidňující. Ale má to něco do sebe. Proč jsem na to...

Tvář jí ovanul svěží vítr, pohrál si s jejími vlasy a na okamžik ji přinutil zavřít oči. Když je znovu otevřela, nevěřila. Josef i ona stále seděli, ale ne ve svých křeslech. Seděli ve skutečném vlakovém kupé, za oknem se míhala krajina a kola vlaku pod nimi rytmicky šepotala. Ohromením se nevzmohla na slovo. Vytřeštěně koukala na krajinu ubíhající kolem.

,,Co tomu říkáš?" zeptal se Josef potutelně. ,,Nevěděl jsem, jestli to bude fungovat, když budeš se mnou, ale dobře to dopadlo a sem moc rád."

,,Jožko a kde to jsme? " zeptala se bázlivě.

,,To bys měla vědět ty, nepřipomíná ti to nic? Když se mi to stalo poprvý, tak sem se vrátil k nám domů. Rozhlídni se, třeba něco poznáš."

A měl pravdu. Za dalším lesíkem se vynořil známý obrys školy, do které v dětství chodila a pak i zahrada a rodné stavení. Tenkrát ještě nizoučké. Přestavěli ho až po svatbě. Po dlouhém čase se rozpomněla na jejich polodramatické poloromantické seznámení. Josef, který přijel s kamarády z města na lesní brigádu, se vsadil, že Kratinovi otrhá největší třešeň. Při přelézání plotu se mu zachytila košile na tyčce a tak ho našla Blanka. Také tenkrát dostala chuť na šťavnaté chrupky a mohla se potrhat smíchy, když viděla, jak se jakýsi kluk s tvářemi zrudlými skoro jako třešeň zmítá u plotu. A támhle byla řeka, kde se v létě koupali a pytlačili ryby a támhle.. ne, to nemůže být pravda. Po schodech před farou poskakovala holka s černými culíky a velikým lízátkem.

,,Jožko, jsem to já? "

,,Ano, jsi to ty, Blaní. A nevím, jak je to možné, mě se neptej, jak to funguje, ale je to skvělá věc. Někdy se vracím na totéž místo a někdy mě to zas zaveze do úplně cizí krajiny, ale vždycky je to krásný "

Blanka měla slzy na krajíčku při pohledu na Jožkovu úsměvem zázračně omládlou tvář. Tuto jeho podobu už nezahlédla velmi dlouho. Přitiskla nos na sklo a hltala proměnlivý obraz za oknem. Právě míjeli plot, na kterém se mrskal vytáhlý mladík a mezi jabloněmi k němu běžela černovlasá dívka. Ještě chvilku a poprvé mě políbí, zasnila se. Sice jen jako poděkování za pomoc a mlčení, ale i to se počítá.

,,A víš, že ses ani moc nezměnila, Blanko," promluvil Josef měkce a vytáhl z kapsy flanelky pomačkaný balíček startek. ,,Já se tenkrát zamiloval jak blázen a to sem byl napůl uškrcenej."

,,Jestli to nebylo právě tím," zasmála se uličnicky a najednou i jí připadalo, jako by se to stalo včera, jako by z ní spadla nahromaděná tíha. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že mi nic nezbylo? pomyslela si zahanbeně. Ne všechno bylo vždycky hezké a lehké. Prožili jsme zklamání i velkou bolest, ale stejně to byl pěkný život. A ještě bude.. opravila se honem. Zdá se, že nám má pořád co nabídnout a hlavně čím překvapit.

Usadila se pohodlněji a zaposlouchala se do zpěvu kolejnic a vzpomínek.