Ještě
jednou se pokusila osvobodit zbloudilý kus ovoce ze zajetí letitého
prachu a znovu ruku v půli pohybu stáhla. Ať si tam to pitomé jabko klidně leží třeba navěky.
S hekáním vstala a chvilku si třela dlaněmi studená, otlačená kolena.
Paže a krk jí pokrývala husí kůže. Nechtěla se víc rozhlížet dlouhou
chodbou. Studenou a tmavou i v parné letní dny, natož v podzimní
podvečer.
Kdysi do téže chodby vběhla Bára, tehdy
patnáctiletá, rozpálená srpnovým sluncem, s vlasy mokrými od rybníka. Se
smíchem se přehnaně otřásala a křičela: ,,Brrr, tady je zima jako v
hrobce! Klidně by mohl za rohem vykouknout Drákula. Vařte grog!" Tenkrát
se tomu všichni smáli. Ona, Marek, Barča i o dva roky mladší Aleš. Dnes
večer jí to nepřišlo k smíchu ani trochu. Dnes večer jí to přišlo víc
než pravděpodobné. S podzimem navíc chodba vždycky začala páchnout
plísní a zatuchlinou. Začichala nakrčeným nosem. V tu chvíli se podobala
zvířátku větřícímu nebezpečí. Grimasa, která kdysi učarovala Markovi.
Říkal jí Vevěrko nebo ji láskyplně nazýval Mrkvička. Zaplašila vzpomínku
a znovu začichala. Pod obvyklým pachem nevětraného starého domu se
skrývalo ještě cosi. Odpad, hniloba, kal. Nejspíš zas bude pršet,
pomyslela si.
Vstoupila do kuchyně. Jako vždy
ji zaplavil úlevný pocit - jsem v bezpečí. Nevěděla proč něco takového
cítí, ani nad tím hlouběji nepřemýšlela. Kuchyň byla vždycky její
království, tady trávila nejvíc času. Nejspíš proto se zde cítila z
celého domu nejlépe, nejjistěji. Kabát přehodila přes židli, zapnula
rychlovarnou konvici a pak i rádio. Známé předměty, teplé žluté světlo
stojací lampy a tiché mumlání rádia konečně zahnaly husí kůži i hlasy
minulosti, které poslední dobou slýchala stále častěji. Soustředila se
na nákup. Jogurty a zeleninu vyrovnala do ledničky. Ovoce na misku.
Napůl ucha poslouchala zprávy. Když zazněla známá písnička tiše si
pobrukovala spolu s rádiem ...čas otupí i ostrý břit... Zalila si čaj a s kouřícím hrnkem se posadila ke stolku u okna. Venku se zvedal vítr. Zahleděla se do tmy.
Z
podivné strnulosti, do které upadla, ji vytrhlo bouchnutí kdesi v
podkroví. Pak zaskřípaly schody. Uvykla těm zvukům. Neděsily ji, ani v
ní neprobouzely zvědavost. Prostě je ignorovala. Co však nedokázala
ignorovat bylo stále sílící nutkání jít se TAM podívat. Nohy ji
automaticky, téměř bezmyšlenkovitě, vedly k zamčeným dveřím staré
koupelny. Říkali jí stará, paradoxně právě dolní koupelna byla
nejnovější místností v domě. Jediná, kterou stihli zrenovovat než se to
stalo, než přišly dluhy a to ostatní. Než se Barča odstěhovala a Aleš
odešel z vysoké. Otočila klíčem. Zmáčkla kliku a vzniklou škvírou ve
dveřích spěšně hmátla po vypínači. Ostré světlo zalilo moderní,
černobíle zařízenou koupelnu. Nerezové baterie bez jediné skvrnky
svítily do ticha a ve vzduchu se vznášela příjemná vůně čisticích
prostředků. Přešla místnost a očima vykulenýma očekáváním se zahleděla
do vany. Nic tam nebylo. Vana byla suchá a nablýskaná jako všechno
ostatní.
Oko uvnitř hlavy však bylo neúprosné.
Zaznamenávalo všechny detaily a bylo víc než ochotné je na požádání
kdykoli předložit. Díky němu znovu hleděla na zavřená, promodralá víčka
svého mrtvého muže. Vypadal pod vodní hladinou, jako by spal. Když
sklouzla níž, k ústům staženým do podivného šklebu dementního opilce,
zdání klidného spánku bylo to tam. Ta ústa jako by říkala... Něco mě
dostalo. Zaživa.... Nakonec to nebylo tak daleko od pravdy.
Pitevní
nález zněl - utonutí zaviněné alkoholem. V krvi měl téměř tři a půl
promile. Pro ni to nebyla žádná novinka ani překvapení. Už za svobodna
si občas rád poseděl s kamarády. Pak přišlo mnohaleté klidné období, kdy
je plně zaměstnávaly děti, zaměstnání a práce kolem domku, který si
koupili. Na kamarády a prohýřené večery, nezbýval čas ani energie.
Natolik uvykla poklidnému rytmu života, že nejdřív ani nedokázala
připustit a rozpoznat změnu. Tahy s kamarády se opakovaly každý měsíc,
pak je oddělovaly jen týdny. Někdy pil celý víkend a přespával, kde se
dalo. V posledních dvou letech života pití úplně propadl. A taky
automatům. Zprvu nemohla a nechtěla věřit, že něco takového postihlo ji,
její rodinu, Marka. Někdy se celé měsíce zdálo, že se vzpamatoval. V
momentě kdy si dovolila doufat, nastal obrat. Plačtivé scény, kdy prosil
o pomoc a ještě jednu šanci, střídalo nevraživé mlčení a záchvaty
vzteku. A pak zničehonic to byl zase ten muž, kterého znala a svým
způsobem stále milovala. Který ji po dvouměsíční známosti požádal o ruku
na ruském kole a místo prstenu jí vystřílel tucet růží a půlmetrovou,
fialovou žirafu.
Nevyznala se v něm a brzy se nevyznala ani
sama v sobě. Chtěla mu pomoct, chtěla aby přestal. Litovala ho, litovala
i sebe a současně se děsila, co udělá příště. Připadalo jí, že se
zbláznil a sama se cítila, že k tomu nemá daleko. Z jakéhosi
nepochopitelného pocitu spoluviny tajila otcovy potíže před dětmi. Tak
dlouho jak to šlo. Pak zjistila, že společný účet je téměř prázdný.
Následovala další příšerná scéna. Křičela a prosila a vyhrožovala. Barča
i Aleš všechno slyšeli. Ulevilo se jí, že konečně ví, jak na tom otec
je. Vzápětí se nenáviděla a styděla za to, že nedokázala v té frašce,
kterou se stalo jejich manželství, pokračovat.
Hádky
se staly neměnnou součástí každého dne. Stupňovaly se o víkendech a
před výplatou. Barča i Aleš stále častěji přespávali jinde. Pak se Bára
odstěhovala. Tvrdila, že mají s kamarádkou byt. Když ji přijela
navštívit, zjistila, že bydlí se svým chlapcem u jeho rodičů. Nalezla
tam klid a zázemí, které doma postrádala. Neměla jí to za zlé, ale
obrečela to. Takhle to přece nechtěla. Vždycky dělala všechno proto, aby
se dětí spory rodičů nedotkly. Celý svůj dospělý život podřídila jim. I
kvůli nim se ty poslední roky snažila udržovat neudržitelné. Teď se
cítila zrazená. Markem i dětmi. Aleš odešel na konzervatoř. I jeho pokoj
osiřel. Domů se vracel méně a méně. Dům, který jim byl kdysi skoro
malý, kde zakopávali jeden o druhého na každém kroku, byl najednou
prázdný.
Tehdy přišly sny. Jeden obzvlášť
tíživý se opakoval i několikrát za měsíc. Ve svém snu seděla na
oblíbeném místě u okna a snažila se proniknout houstnoucím šerem.
Nedohlédla dál než k rozestavěné pergole. Přesto věděla že se něco
blíží. Cosi procházelo jejich zahradou. Z otevřených žil na bezvládně
svěšených rukou jí bezbolestně vytékaly slabé pramínky kalné vody občas
prostřídané chuchvalcem čehosi, co nedokázala a nechtěla identifikovat.
Pak se budila vlastním vyděšeným pláčem. S očima vytřeštěnýma do tmy
strnule ležela vedle pokojně oddechujícího manžela. A cítila, jak ji
nenávist, lítost, hrůza a zoufalství ve vlnách zaplavují. Jako povodeň,
která ničí, co jí přijde do cesty a vymílá nová koryta v neutěšené
krajině její mysli. Vnímala všechen ten kal přinášený proudem, jak se
zvolna usazuje v řečišti tepen, žil a vlásečnic, v hlavě i srdci.
Dokonce i v ústech cítila slabou pachuť jílu a krve.
Žádné komentáře:
Okomentovat