Smetiště

Můj děd vždycky říkal: Skloňte hlavy k zemi a děkujte Velké Ká za svět v němž žijete. Neumíte si představit svět v Temnověku, kdy našinec neznal dne ani hodiny, jak se kdysi říkalo a žil v neustálém strachu a šeru nevědomosti. Mám ten výjev uložený v paměti jako převzácný obraz. Bílé vousy otcova otce se zachvívají dojetím a jeho oči, které uzřely mnohé, upřeně hledí do plamenů. Přiznám se, že někdy mi ta jeho strojenost a poněkud úmorná stařecká moudrost docela lezly na nervy, ale většinu času jsem miloval svého děda, jak vnuk milovat má.

Moc rád jsem naslouchal jeho vzpomínkám. Třaslavý hlas podbarvovalo praskání drobných avšak nepřetržitě hořících ohňů a šum města pod námi. Plameny tančily po zdech komnat, které krom děda a mne obývala ještě sestra s rodinou a dva bratři. Ostatní sourozenci se již vydali svou cestou poznání. I mne čekala cesta, zatím však plameny nevyjevily její cíl. Mihotaly se ve stěnách rodného paláce, dovedně vystavěného ze stovek a tisíců poloprůhledných válců spečených žárem do celistvé, lehce hrbolaté plochy a v jejich mámivém proplétání jsem vídal nejrozličnější příběhy. PET nebo tak nějak se tomu stavebnímu materiálu prý říkalo za dávných časů, kdy můj děd byl bujarým mladíkem plným elánu a břitkého humoru, jak o sobě rád prohlašoval. Při pohledu na jeho postavu pokroucenou stářím a neduhy se mi někdy těžko věřilo, že i on byl hravým dítkem. Ale jak jsem řekl, miloval jsem ho a celý svůj život jsem se učil ctít Krodex. A já byl dobrý žák a poslušný vnuk. Víceméně... Právě děd usměrňoval mé první krůčky a vlídným slovem, ostrou výtkou - a tam kde výtka nepomohla, i dobře mířeným štulcem - krotil zbrklost mládí. Matku a otce jsem si vybavoval jen matně. Stali se pro mne stíny promlouvajícími ke mně z plamenů. Většinou jsem nepociťoval stesk, jejich život byl dobrý a konec rychlý. Krátce po mém narození napadlo město několik drápatých predátorů. Pod tlapami jedné šestinohé kočky vyhasnul život mých nejbližších. Našinec míní, Velká Ká mění. Pokoj jejich duším. Však se znovu setkáme. Tam, za tou velkou duhovou olejovou skvrnou, od pradávna zvanou Naftolín, v krajině snů, Eidamu.

V raném dětství jsem rád procházel uličky města a s poněkud nemístným sebevědomím omluvitelným pouze mládím přijímal uctivé pozdravy našinců, žijících ve stínu PET paláce. Byl jsem náležitě pyšný na svůj původ. Vždyť moje kořeny sahaly hluboko do minulosti, až k samotným Labratorním, uctívaným tvůrcům Krodexu. Osamocen nejsi víc než zrnko písku. Cti své předky a miluj svůj rod jako sebe samého, se v něm říká, ale pro mne to byla spíše prázdná, naučená slova. Jak říkám, byl jsem mlád a nevědomostí mládí lze omluvit mnohé. A mnohé naopak nelze omluvit vůbec ničím.

Můj někdy trochu suchopárný děd mne i v čase dospívání často posílal na výpravy do dolního města, kde jsem bloumal mezi rozličnými artefakty a zasněně - vždyť jsem byl na světě jen pár jar a snění s otevřenýma očima je výsadou mládí - a jak musím dodat, zcela marně dumal o jejich skutečném významu. Za jakým účelem vznikly a co jejich tvůrce přimělo je opustit? To byly otázky které jsem si kladl při pohledu na všechny ty ledonice, hele-vizory, auti-mobly a mnohé jiné pozůstatky dávné civilizace, Labratorními pojmenované Holci. Už v čase dětství mého děda byly prý polorozpadlé a stěží rozpoznatelné v bující ve-gataci. Na těchto pomíjivých, nepotřebných troskách vyrostlo moje skvostné rodné město. SMETIŠTĚ. Nikdy nedokážu vyslovit to jméno, vyvolávající představu hebkého pohlazení sametu, bez dojetí a vzpomínek na líbezné časy dětství, kdy mou největší starostí bylo nezapomenout na každovečerní setkání a hovory. Nikdy nezapomenu, jak objevující se a mizící plameny osvětlovaly největší komnatu PET paláce. Stěny se blyštěly v jejich záři a v místech, kde se jich náhodou oheň dotknul, tály a měnily tvar i barvu. Takový byl PET palác, proměnlivý, stále v pohybu. Bylo to překrásné. Bylo to však i zkázonosné. Plameny představovaly určité nebezpečenství. Nikomu se doposud nepodařilo vypozorovat zákonitost jejich vzniku a odumírání a tak se občas stalo, že některý méně bystrý našinec nalezl svou cestu a současně došel na její konec, aniž opustil bránu SMETIŠTĚ. Jinými slovy; sám se stal věčným plamenem. Našinec míní a Velká Ká mění. Pokoj jejich duši, na shledanou v Eidamu.

Právě jsem se hladový a značně uondán lozením mezi artefakty vrátil z jedné zpytovné výpravy, jak je nazýval můj děd, když jsem nalezl svého milovaného učitele a rádce ve stavu vytržení. Jeho křehké tělo držící pohromadě jen silou vůle a díky olysalé kůži, místy tak tenké, že jsem mohl popatřit na práci žil a vlásečnic pohánějících toho laskavého tvora, kterému jsem směl říkat děde, vibrovalo pod sílou vize, kterou jsem v témže okamžiku spatřil v osvětlené stěně i já. Plameny se svíjely a tančily a popraskávaly a v tom žáru jsem zahlédl ruiny města Holců.

,,Děde, není to snad...?" vykřikl jsem vzrušeně, aniž bych bral ohled na jeho stav. Nezdálo se, že by mu mé vyrušení vadilo. Naopak, vibrace ustaly a děd se vyčerpaně svezl na bok. Již nebylo třeba udržovat spojení, když ten, jemuž bylo poselství určeno, tedy já, na vlastní oči uviděl cíl své cesty a hlavou mu prolétlo tajemné, nikoli však neznámé jméno, dědem v minulosti často vzpomínané.

,,Ano, je to Zrd Asaz, místo zrození tvých předků. Místo, kde se započaly dějiny našinců díky nekonečné odvaze a moudrosti Labratorních i náklonnosti Velké Ká. Můj milovaný,..." oslovil mne děd obřadně a ztěžka se vyškrábal zpět na nohy. ,,...netušíš, jaké pocty se ti dostalo. Víš, co se říká? Spatřit na vlastní oči Zrd..."

,,...Asaz a plápolat věčně," dokončil jsem společně s dědem větu, omílanou tak často, až pro mne pozbyla jakýkoli význam. Ale přece jenom slavnostní tón jeho hlasu ve mně probudil jistou malou zvědavost na bájný Zrd Asaz, ba dokonce i nepatrný záchvěv touhy spatřit ten "zázrak" na vlastní oči. Zřejmě jsem byl skutečně připraven.

A tak jsem jednoho rána krátce po vyjevení, po nezbytných vleklých obřadech, předcházejících každé velké cestě a krátkém rozloučení se sourozenci, stanul naposledy před svým dědem. Zhrozil jsem se jeho přepadlé tváře. Stárnul mi přímo před očima. Jeho hlas však zazněl s nečekanou sílou.

,, Výborně, jsi připraven, jak vidím, " řekl nečekaně stroze. ,,Šťastnou cestu, můj nejmilejší myšáčku," dodal vzápětí a právě mazlivé oslovení neodpovídající už příliš mému věku, které děd používal asi tak často, jako se svlékal z kůže, tedy nikdy, mi potvrdilo více než co jiného, že už zanedlouho za sebou skutečně nechám děda, PET palác, dolní i horní město a celé milované SMETIŠTĚ a vydám se do neznáma..

,,Dědo, já mám strach," vysoukal jsem ze sebe neochotně a s mírnou, dobře tajenou nechutí očekával něco moudrých slov z Krodexu. Děd mne však překvapil, potěšil i zahanbil. Všechno v jednom, jak od nepaměti dokážou jenom dědové.

,,Jen blázni a hlupáci se ničeho nebojí." řekl. ,, Myslím, že nejsi ani jedno z toho. Dám ti proto dvě rady, to by mělo stačit..." Napjatě jsem poslouchal.

,,Za prvé, ber zbytek světa jen jako pokračování SMETIŠTĚ. Zákony platí všude víceméně stejně. Neboj se příliš a neboj se málo, to se mi vždycky nejlíp osvědčilo." Nu, to je skutečně dobrá rada, pomyslel jsem si, teď ještě jak to odhadnout...

,,A za druhé, boj se opravdu hodně, když potkáš Holce. Někde tam daleko, za Zrádným porostem, přežívají jejich zbytky, plameny mi občas ukazují jejich tváře. Potkáš-li je, odvrať tvář a obejdi je velkým obloukem. Jejich čas je u konce. Odchází."

Při těch slovech mne zamrazilo a srdce se mi zachvělo zčásti úlekem, zčásti... lítostí. Snad děd něco zahlédl v mých očích. ,,Nelituj je tolik!... můj milý." Zaznělo to skoro příkře a oslovením jako by v poslední chvíli chtěl otupit ostří výtky. ,,Svět nikdy nehostil strašnější predátory. Nikdy se nenech zmást jejich zdánlivou bezbranností. Útočí bez výstrahy a zabíjí pro potěchu... Odchází," zopakoval zadumaně, spíš pro sebe, ,,a je to zatraceně dobře. Zpronevěřili se svým ochráncům, opovrhli re-cyklací. Jak se říká; pýcha předchází vyhubení."

Slova se ještě nějaký čas vznášela mezi námi, doznívala v mém srdci a zoubkem paniky nahlodávala mé odhodlání. Nechtěl jsem, aby děd zahlédl, jak se začínám chvět nepotlačitelným strachem a tak jsem ho políbil na obě olysalé tváře, dotknul se svým nosem jeho a bleskurychle se vytratil jednou z chodeb vedoucí až na hranice SMETIŠTĚ. V jeho očích jsem vyčetl, že co se týče bázně a dojetí, je na tom úplně stejně, což mne dvakrát neuklidnilo.

.....

Dnes jsem konečně dosáhnul hranice. Teď tu sedím, skrytý za jedním z největších artefaktů, jaké jsem kdy viděl - myslím, že je to ten, co mu děd říkal auti-bus. Za sebou cítím známé, domácké vůně mého milovaného města. Před sebou mám Zrádný porost, ještě zrádnější Holce a tam někde v dálce, za tím vším, cíl mé cesty, bájný Zrd Asaz. Co mne tam asi čeká? Kéž by mi Ká byla stále nakloněna!..

Ve chvíli, kdy jsem zašeptal své neskromné přání, huňatá mračna vznášející se nad SMETIŠTĚM zřídla a roztrhala se na cáry podobající se křídlům uhynulých vran a mezi nimi vykoukla vlídná tvář Velké Krysy, Královny věčné re-cyklace, Utěšitelky zoufajících.

Na okamžik jsem se posadil na zadní, opíraje se o zem svým silným krysím ocasem a vyslal jednu děkovnou myšlenku k té zlatě zářící tváři a druhou s úmyslem potěšit za dědem. Odpověď přišla vzápětí, tedy od děda. Drž se, můj nejmilejší! To mě potěšilo a ještě víc zjištění, že té-patie funguje, jak se zdá, bez ohledu na vzdálenost.

Od Ká jsem se odpovědi pochopitelně nedočkal, ale už to, že na mne vlídně pohlédla, naplnilo mé srdce odvahou a nadějí.

Ano, život je dobrý a dá-li Ká, i bude.