Z druhého konce

Řítila se lesem jako meteorit. Jako padající hvězda nesoucí zkázu. Větve jí okusovaly tváře a podrážky botasek křoupaly do zlatova propečené listí jako bramborové lupínky, které měla tak ráda. Les byl plný vývratů a bludných kořenů. Už ani nevěděla, kde překročila ten svůj. Koukala pod nohy a přesto vratce balancovala na svém konci vodítka. Drak před ní běžel sebejistě a půvabně jako vždycky a každou chvilku se netrpělivě ohlédl. V čokoládových očích četla výtku. Proč jsi tak nemotorná a pomalá?

Příteli drahý, tobě se to mluví, ty nemáš hlavu plnou starostí, pomyslela si a znovu klopýtla. Drak strnul na místě, očichával nizoučký smrček u cesty a trpělivě čekal až vstane. Nakonec se Linda s hekáním znovu postavila na nohy, hladila si otlučená kolena a tiše klela. Drak to sledoval s mírným zaujetím a jakýmsi tichým pobavením, pak zamručel a nedočkavě napnul vodítko. Linda se narovnala a čekala, až chodidla v odrbaných botaskách nahlásí do řídícího centra plné zatížení, naprostý a dokonalý kontakt se zemí. Gravitace, ta zatracená gravitace.

I její hlava se podřizovala gravitaci. Tíze skomírajícícho vztahu, nudné práce, stále silnějšího pocitu, že jí život protéká mezi prsty. Kde byla energie a představy z dob sladkých "nácti", kam se poděla víra v sebe sama, v ten přátelský, smysluplný svět, jak ho tenkrát zahlédla. Skláněla se k zemi a přesto neviděla ani na pěšinu pod nohama.

Hlava byla těžší než ostatní části těla dohromady. Cítila se jako ty hračky, které můžete položit kolikrát chcete a ony vždycky vstanou, díky těžítku, které v sobě mají. S jediným rozdílem, ona nikdy nevstala úplně. Dlouho se pokoušela, ale zasekla se v houpavé fázi klesání a vstávání. Namísto aby se houpavý pohyb zpomaloval, jak velí ta důmyslná věcička umístěná v těžišti hračky, klesala stále níž a rychleji. Bylo to tou její přetíženou hlavou. Cítila, jak ji stahuje dolů, co nevidět se dotkne rty země a pak zůstane ležet. Konečně. To pomyšlení ji už neděsilo.

Nejistě se podvolila tahu vodítka a vydala se dál, do temných hvozdů a neznámých zákoutí lesa.

S trpkým pobavením se rozhlížela kolem sebe. Nikdy nechápala filmové hrdiny, kteří rozpoznali nebezpečí, které na ně číhá a přesto nakonec vstoupili na zakázané území. Viděla film Záhada Blair Witch - jednou a nikdy více - a přísahala si, že by ji nikdy nikdo nepřinutil podniknout něco podobného. Nejen ta blairwitchská, ale i všechny ostatní záhady světa jí byly srdečně ukradené. Krom jediné. Co má dělat se svým životem?

Tohle všechno vím a najednou tu stojím v prohlubujícím se šeru podzimního podvečera na naprosto cizím nepřátelském místě, kde jsem nikdy nebyla. Tak takhle do toho vždycky vlezou, myslí si, že jdou na výlet a najednou jsou v horou, pomyslela si spíš udiveně než vyděšeně a pátrala po nějakém znamení, které jí napoví, kam že to zabloudili. V každém kameni a pařezu, v každém trsu kapradí, rozpoznávala kruté tváře sešklebené do výrazu potěšení v očekávání opulentní hostiny. A kdo bude hlavním chodem i dezertem? Kdo...

Dost! okřikla se a odtrhla oči od děsivého keřového stvoření.

Po zádech jí přeběhl mráz a překvapeně si uvědomila, že se opravdu bojí. Ne tím strachem, kdy koukáte na strašidelný film a na rukách vám s mravenčením naskakuje téměř příjemná husí kůže, tohle bylo něco úplně jiného. Silný pocit bezprostředního ohrožení. Něco temného se kradlo lesem. Linda se vyděšeně rozběhla a nečekaně prudce strhla Draka, který si spokojeně četl v zaječích bobcích.

Po několika krocích zachytila špičkou o vyčnívající kámen a znovu padala. Padala a ten pád se zdál tak dlouhý, jakoby sledovala zpomalený záznam a těsně před dopadem si s úlevou pomyslela...Tohle bude naposledy, tohle je konečná, pád, po kterém už nedokážu a ani nechci vstávat. Padám už dlouho, ale dneska to bude naposledy... Pak žuchla do mechu a kapradí a hlavou těsně minula jiný, mechem porostlý kámen, podstatně větší a nebezpečnější než jeho bratříček, který ji poslal k zemi. Zůstala ležet a nebyla si jistá ani kým je, ani kde je. Chvilku tiše odpočívala v náruči borůvčí a mechu. Nos jí plnil pach trouchnivění, tlení, mízy a jehličí. Pak ji v tom lesním tichu přemohla dlouho potlačovaná lítost a strach. Všechny křivdy a smutky z uplynulých let z ní vytryskyly v jediném bolestném zavytí. Výhled na modrý pruh oblohy a koruny stoletých smrků zakryla psí hlava. Uslzenýma očima koukala do starostlivé psí tváře.

,,Ach, Draku, mě to všechno tak mrzí. Nejsem k ničemu. Někde jsem překročila bludný kořen a jen se motám v kruhu."

To si fakt myslíš, nebo zas jen tak řečníš? zeptal se Drak a se zájmem ji pozoroval.

Kristepane, mám otřes mozku. Přece jen jsem praštila hlavou o ten kámen, i když to zatím necítím. Můj pes na mě mluví...

,,Draku, musíš sehnat pomoc. Musíš někoho přivést. Ty... ty přece nemůžeš mluvit ...?"

Blbče, frknul Drak přátelsky. Nepropadlas králičí dírou. Samozřejmě, že nemůžu mluvit.

Posílám ti myšlenky. Mám ti snad rovnou posílat titulky? Můj ty smutku, to je generace.

,,Ale jak to? Proč? Proč teď, po těch letech? Jak?...To není možné. Uhodila jsem se do hlavy..."

Jdi ty trdlo. Mluvím na tebe od první chvíle, co jste mě přivezli k vám domů. A někdy se mi dokonce zdálo, že rozumíš. Drak potřásl hlavou a podrbal se packou za uchem.

Linda se posadila a pozorně se zahleděla do jasných očí svého tříletého beagla. Pes kýchnul a olízl jí studenou ruku, kterou se opírala o zem.

Promiň, že to říkám tak na rovinu, ale už se na tebe nemůžu koukat. Máš pravdu, že se motáš v kruhu, ale jen proto, že chceš, že se tolik bojíš z něj vyjít. Potkalo tě pár nepříjemných věcí. A koho ne? Můžeš se nechat svým strachem spoutat a motat se jak pestrobarevná káča uvězněná v papírové krabici, nebo můžeš tu papírovou stěnu, kterou jsi kolem sebe postavila - a nic jiného než papír to není - protrhnout a vyjít ven. Je to jen na tobě. Ty se zbytečně bojíš a ten strach tě omotává. Pak všude vidíš nebezpečí. Bludný kořen je jen v tvé hlavě... Pořádně se rozhlídni! Vodím tě na tohle místo znovu a znovu a ty jsi jak slepá. Všude vidíš kanibaly a příšery.

Linda bezděčně poslechla a překvapeně pátrala očima kolem sebe. Je to možné? Sem jsme přece chodili kdysi s babičkou a dědou pálit ohýnek a péct špekáčky. Jak to, že jsem to místo nepoznala?... A tamhle...to je náš Opičí strom. Dala jsem olši nahnuté nad potůčkem tohle jméno, protože je tak zvláštně pokroucená a tak dobře se na její větvi sedalo, zatímco se nohy klátily těsně nad vodou. S Liborem jsme se podepsali do její kůry... Je to jen pět let, co jsme se tu scházeli, koukali si do očí, smáli se a spřádali plány.

,,Draku, já tomu stejně nedokážu uvěřit. Copak ty víš, co si myslím, co cítím? Jak? To prostě není možné. Takové věci se nestávají..."

Proč by to nebylo možné? Kasáš se, že si četla Kiplinga, Londona i Setona. Z té známé větičky o jedné krvi máš dodneška mrazení a nakonec stejně nevíš nic. To se zas nezdá možné mně, i když to mám přímo před sebou.

Oči v barvě mléčné čokolády, nebo karamelu se rozšířily překvapením a obkroužil je půlměsíček bělma.

Ne, tak to není, ne, že nevíš, ty tomu nevěříš. Co myslíš, ty tupče, že tím chtěli říct? Proč myslíš, že si nakonec každé štěně nechá nasadit obojek a k němu připnout vodítko?

,,Nevím, " zašeptala Linda, která zapomněla na všechno ostatní a se zaujetím hleděla do flekaté tváře, jako by hovor s vlastním psem byla ta nejběžnější věc na světě.

Víme, kdo jsme a proč jsme. Známe svou cenu. Doprovázíme vás od pradávna. Známe vaše touhy a stesky i radosti. Sdílíme je, ale málokdy zasahujeme. Ty hloupý, milovaný tvore, jestlipak máš aspoň ponětí, co je to vlastně vodítko?

Linda zmateně zakroutila hlavou. Drak si položil hlavu na packy a pokračoval v snové přednášce.

Máš hlavu plnou symbolů, všechny ty vaše různě obracené, různě tvarované kříže, plněné a vylévané kalichy, různocípé hvězdy, pyramidy a pětilisté růže a co já vím ještě, a tohle tě nikdy nenapadlo? I vodítko je symbol. Je jako pomlčka mezi psem a jeho člověkem. Cesta, kterou vás vedeme.

,,Chceš říct, že to vy na něm vodíte nás? "

Jistě, co sis myslela? frknul znovu pobaveně Drak a zvedl hlavu z tlap. A teď vstávej. Je nejvyšší čas jít domů. Libor už se bojí, kde jsi.

,,Ten? Ani by si nevšimnul, kdybych zmizela."

Aby ses nedivila. Jdeme!

Linda se s trhnutím probrala z lehké dřímoty. Zděšeně koukla na hodinky. Mohla tu ležet tak dvacet minut. Drak se tiskl k jejímu boku, cítila teplo sálající z dvoubarevného těla a klidný chod jeho srdce. Já jsme snad usnula v lese... Roztřásla ji zima a uvědomila si, jak ji studí provlhlé oblečení.

,,Draku, bylo to skutečné? Opravdu jsme spolu mluvili? "

Pes při vyslovení svého jména zvedl hlavu. Zdálo se jí, že zaslechla pobavenou myšlenku... Čemu věříš ty? Nebyla si jistá, jestli to není jen toužebné přání.

-------------------------------------------------------------------------------------------

2

Řítila se lesem. Větve ji s tichým šustěním chytaly za ramena a ruce a sklouzávaly po zimní bundě. Podrážky bot vrzaly ve slabé vrstvičce sněhu. Rukou v tyrkysově modré rukavici si posunula čepici stejné barvy, kterou jí jedna obzvlášť záludná větev stáhla do očí. Drak, jako vždy několik metrů před ní, se zastavil a čekal. Náhle zavětřil a zahleděl se kamsi za její záda. Jeho ocásek potěšeně zavířil. V nastalém tichu zaslechla dusot nohou a těžké oddechování. Polekaně se otočila. Lesní pěšinou k ní běžel Libor a cosi svíral v ruce.

,,Lindo, konečně jsem vás dohonil, " vypravil se zebe udýchaně, když doběhl až k ní.

,,Co se stalo? " lekla se v první chvííli.

,,Nic, neboj se... vlastně... něco ano. Našel jsem na stole tohle." Před očima jí zamával časopisem.  ,,A četl jsem to..."

Hned věděla, co myslí. Ta písmena viděla před sebou, aniž by musela časopis otevřít. V první chvíli ani nemohla uvěřit, že to otiskli a znovu a znovu pročítala známá slova, která vyšla z její mysli.

Pouštění draků

Linda Valentová

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla. Povím vám tajemství. Stejně krásný je svět i z druhého konce vodítka.

Letíte lesem, nebo loukou, nebo osvětlenou ulicí za svým psem a najednou přesně víte, jak se cítí papíroví draci vypuštění do nebes. Na chvilku vnímáte své okolí prostřednictvím toho báječného tvora, který běží před vámi a svět je znovu kouzelným, zajímavým místem, jak si ho pamatujete z dětství. Místem, kde zázraky se stávají a dobro má šanci.

Ta chvilka někdy stačí. Myšlenky příliš dlouho a příliš pevně svírané v upocené dlani se uvolní a rozletí nečekaným směrem.

Co na tom, že někdy zakopnete, přišlápnete si tkaničku, nebo se ztratíte ve své hlavě. Váš pes se k vám vrátí, olízne vám tvář a když se zadíváte do rozesmátých očí, které čtou v těch vašich jako v otevřené knize, uvidíte v nich všechno důležité. K porozumění nepotřebujete ani titulky, ani překlad. Stačí jen dávat pozor. Stačí protrhnout ty papírové stěny, které kolem sebe stavíme a udělat první krok po cestě, která tam čeká...

Neochotně umlčela slova, která jí vířila hlavou a v rozpacích se zahleděla Liborovi do tváře. Drak se jí posadil k nohám a ona bezmyšlenkovitě hladila hedvábnou hlavičku, jakoby od něj chtěla načerpat odvahu a klid.

,,A co tomu říkáš?" Jeho mlční ji zneklidnilo. Co když je to jenom hloupé, co když si myslí...

,,Líbí se mi to, " řekl prostě.  ,,A bavilo mě to. Chtěl...musel jsem ti to hned říct. A taky něco jiného. Žijeme vedle sebe a vlastně tě neznám. Mrzí mě to...Chtěl bych s tím něco udělat. Můžu jít s vámi? "

Rozesmála se úlevou a hlavou jí proplula myšlenka o které si byla jistá, že není její. No konečně. Tázavě koukla na Draka, ale ten zaujatě zkoumal otisk ve sněhu.

,,Proč ne. Jen jestli nám stačíš? "

,,Lindo, ty máš Draka na volno? Zapomnělas vodítko? Co když uteče? "

,,Vodítko je pro začátečníky a to já už nejsem. Už ho nepotřebuju."

,,Cože?"

,,Neptej se a poběž. Ukážu ti jedno místo. Schválně jestli to tam poznáš."

Drak radostně štěknul a rozběhl se známou cestou.