Večer, kdy vyšla souhvězdí

On mi říká krásko, někdy princezno. A přitom neví, že jsem doopravdy princezna. Ne ta šíleně smutná, ani ta usínací. Ani s hráškem nemám nic společného, pokud zrovna nebyl v jídelně k obědu. Jsem princezna tajná. Vím to jen já. A moji rytíři. Díváte se na mě a vidíte holku. Dívku s bledým ksichtíkem, nos posetý pihami, na čele pár teček pubertálního akné, které asi nikdy nezmizí, nevýrazné šedomodré oči se světlými řasami, vlasy té nejnudnější myší barvy. Podíváte se se mnou na můj odraz v zrcadle a zůstanete stát s pusou dokořán, protože ta v zrcadle má obrovské, kouřově šedé oči, černé řasy do půl tváří a vlasy v barvě bouřkových mraků žíhaných bílými blesky se jí vlní skoro až k zadku. Utajená princezna. Princezna bouře. Blýskavice.

Rána má princezna nejradši. Snídá sama a nebo se svou dvorní dámou. Říká jí mámo. Společnost jim dělá dvorní šašek. Je malý, šedý, fousatý a střapatý. Umí spoustu veselých kousků. Jak vidí, že má princezna ve tváři stín, vyskočí na stůl a olízne jí nos, nebo se skácí na zem a převaluje se ze strany na stranu; oči vykulené, bílé zuby vyceněné v extázi smíchu. Sir Tobias neboli Tobík. Knírač v barvě pepř a sůl. Princeznin šašek. A nejvěrnější přítel.

On vstává většinou později. Někdy dokonce proleží celý den a pak se objeví až k večeři. Taky je šedivý, střapatý a fousatý, ale moc veselých kousků neumí. Podle něj je vtipné, když bouchne pěstí do stolu a zavrčí: ,,Tak co bude, Helo, s tim jídlem?" a pak se chvilku rozhlíží těma zvláštně ostražitýma očima. Princezna má vždycky pocit, když k ní ten pohled doputuje, jako by jí po kůži přejížděla lepkavá chapadla. Nakonec se tak divně, kníkavě rozesměje, aby princezně a dvorní dámě ukázal, jaká je veselá kopa. Nevím, co si o tom myslí dvorní dáma, nesvěřuje se princezně a princezna se od té doby, co se kvůli němu pořádně pohádaly, na nic neptá. Dvorní dáma většinou v čase bouchání do stolu už stojí u sporáku a podle syčení a různých vůní a pachů princezna hádá, co se bude podávat tentokrát. Záleží na tom, jak moc je daleko do výplaty. Těsně před to jsou chleby ve vajíčku se salámem a rajčetem, někdy jen s hořčicí, po výplatě to bývá veselejší a jeho rádoby žertovné bouchání do stolu a kníkavý smích nezpestřují stolování tak často. Ale ať je před výplatou nebo po ní, kuchyni při večeři vždycky křižují pohledy. On se dívá na princeznu, princezna se dívá na mámina záda. Máma se otáčí a dívá se z jednoho na druhého. On se dívá na mámu. Princezna pootočí hlavu a pozoruje jeho. Když se dva pohledy náhodně střetnou, odvrátí oba dotyční oči stranou. Je to jako zvláštní společenská hra se složitými pravidly.

Každé správné království má princeznu, krále, královnu, šaška, dvorní dámy, rytíře a padoucha, který kuje pikle. Většina padouchů bývá až směšně potrhlá a hloupá a nakonec na své padoušství po zásluze doplatí. Naše království není výjimkou. Na našem Padouchovi ovšem není směšného vůbec nic. A rozhodně není hloupý. Dokázal oklamat dvorní dámu, chůvu, pokladníka i kuchaře. Tahle pohádka oplývá mnoha nedostatky a trpí bohužel i nedostatkem herců. A tak se má dvorní dáma co ohánět, aby všechny ty role zastala. Kdysi bylo všechno snadnější, naše království mělo svého právoplatného krále, dvorní dáma byla královnou a princezna měla svého rytíře. Jenže dokonce ani králové nejsou nesmrtelní. Ani ti, co mají doma úplně maličkou princeznu.

Výduť. Taky vám zní to slovo tak prázdně, tak dutě?

Jak na takové duté slovo může někdo umřít?

V devětadvaceti.

Po snídani políbí princezna šaška na čumák, a pokud je máma v práci nebo se tam chystá, stoupnout si k pásu a montovat kdovíco ke kdovíčemu, zavře ho u sebe v pokoji a nakáže mu, že musí být tiše jako myška. Padouch je nahoře a kdyby ho slyšel štěkat nebo výt, kdo ví, co by mohl udělat. Princezna mu ani trošku nevěří, ale to už vám asi došlo. Tobík šaškuje, lehá si na záda, kroutí se, cení zuby, dělá všechno proto, aby princeznu udržel doma, jenže to nejde. Tahle princezna totiž pořád ještě chodí do školy. Vlastně tam chodím ráda a nebýt toho strachu o Tobíka, byla by to asi moje oblíbenější část dne. Na věšáku popadnu svou riflovou bundu, která mi začíná být docela těsná, než zabouchnu dveře, podívám se naposledy přes chodbu. Tobík stojí u dveří. Prosklenou, mléčně zakalenou výplní vidím jeho obrys. Otáčí hlavičkou, jako by se snažil zachytit i ten nejjemnější šelest. Ale je zticha. Šašek je chytrý. Padouch ho nakopnul jenom jednou. Ten večer, kdy vyšla souhvězdí. Od té doby se k němu už nepřiblížil. Padouch je nahoře taky jako myška. Jako vychytralý, lenošný a zlý potkan se zvědavýma očima plnýma podivného světla.

Projdu naší zahradou, o kterou se stará zámecký zahradník. Pokud zrovna nevaří, nestará se o království, nebo nestojí u pásu. Je to velká zahrada plná starých stromů, některé sázel můj děda, některé jsou ještě starší. Pár jich vysadil můj táta. To jsou ty nejmenší, ta mláďata, co se krčí ve stínu velikánů, jako by se chtěla schoulit v bezpečí jejich mohutných, chránících paží. Mám ty malé stromky ráda, připomínají mi, že můj rytíř, kterého znám jen z fotek, byl skutečný. Na fotkách, které mám založené v deníku, se nesměje, i když máma říkala, jak byl vtipný a jak často rozesmál i ji. Vypadá tam jako kluk. Jako vážný a trochu smutný kluk. Jako by mu nebylo o moc víc, než je teď mně.

Zdá se mi strašně mladý na tátu... Strašně mladý na umírání. Nejsmutnější rytíř na světě.

Na zahradníka toho už začíná být moc. Jen podle barevných skvrn dokážu rozpoznat, kde kdysi bývaly květinové záhony. Tráva je vysoká, bujná a úplně všude. Mně to nevadí, ale někdy mám pocit, že zahradníkovi ano, že by si to přál jinak. Ale ani zahradník se princezně nesvěřuje. Branka zazpívá pár tónů ze svého omezeného repertoáru. Jako vždy mi to připomene začátek nějaké písničky. Se skloněnou hlavou naslouchám, jestli tentokrát bude melodie pokračovat. Jestli naše stará rezavá branka není třeba ten zázračný hlas, který tak usilovně hledají v Superstar. Já vím, je to dětinské a často se musím těm svým nápadům sama smát, ale nemůžu si pomoct. Říkám si DNES, dnes se to určitě stane a přitom vím, že kdyby branka skutečně pokračovala ve svém skřípavém zpěvu, nejspíš bych s křikem utekla. Jsem tak trochu strašpytel, abyste věděli. Jak s tím jde dohromady princezna bouře? Snadno. Ona je Blýskavice, můj nejkrásnější sen. A já? Já jsem Tereza Krásová, obyčejná, trochu švihlá holka z Luční ulice číslo popisné 593. Ale snít je snad dovoleno, ne? Branka se s tichým kovovým cvaknutím dovře a jsem venku. Konečně se můžu pořádně nadechnout. Náš dům je od branky vidět, hlavně první patro. Neohlédnu se, ale stejně vím, že tam v jednom z oken ložnice stojí on. Jeho silueta se koupe v záři paprsků, od branky to vypadá, jako by hořel. Kéž by ty plameny byly opravdové!

Školu mám skoro za rohem. Ještě pár týdnů budu chodit ulicí lemovanou kaštany a lípami, kolem zverimexu, malé cukrárny a čistírny prádla, pak mě čekají prázdniny a po nich učiliště a internát. Bude ze mě kadeřnice. Nemůžu se dočkat, až se zbavím té plamenné siluety, která jako by z těch horních oken sledovala každý můj krok. Jen mám strach o Tobíka, o toho malého šaška. Bojím se, že ho dvorní dáma neuhlídá. Je slabá. V pohádce to bývá tak, že zlo každým dnem slábne, až je poraženo. V naší pohádce slábne s každým dnem dobro. Možná je vyčerpané tou spoustou rolí, o kterých si myslí, že je musí pro princeznu hrát. Máma je nejobsazovanější herec, jakého znám.

Naše škola není příliš velká a tak nenese jméno žádného známého hlavouna. Je to prostě jen základní škola na malém městě stojící na křižovatce ulic Luční a Jihlavská. Žlutobílý kvádr se spoustou oken polepených výtvory žáků prvního stupně. Kytky, ptáci, motýli. Je to docela pěkné. Jak ráda bych zase chodila do první třídy a vystřihovala si v hodinách výtvarky kytky. Máma v té době neměla ještě ty neklidné, uhýbavé oči a pohyby loutky vedené necitlivým loutkářem. S Padouchem jsme se vídali jen o víkendech, bral nás na zmrzlinu, do kina, na brusle. Párkrát jsme si vyjeli na zámek nebo do ZOO. I on měl v té době úplně jiné oči. Obyčejné hnědé, bez toho zvláštního světla, které jim dodává výraz náměsíčníka. Někdy to s ním bylo i docela fajn.

To všechno skončilo, když měl v práci úraz. Spadl z lešení a přerazil si nějaké obratle. Nakonec zase začal chodit, ale na stavbu se už nevrátil, prý byly ty bolesti nesnesitelné. Bere hromady prášků, zavírá se nahoře v ložnici a nebo belhá po domě. Jenže princezna ho viděla, jak se pohybuje, když si myslí, že je sám. Po bolestech není ani památky. Princezna si myslí, že mámě lže. A pokud je nemocný, jeho nemoc určitě není v zádech, ale výš. V hlavě. Sir Tobias i Blýskavice s ní souhlasí. Máma si myslí, že lže princezna.

Před školou už většinou čekají Klára, Majka a Verča. Bývaly jsme dobrá parta, byly to nejlepší kamarádky, jaké jsem kdy měla, ale poslední rok se mezi námi něco stalo. Vlastně mně ani nevadí, že už se po prázdninách nebudeme tolik vídat. Někdy mě napadá, že za všechno může ta plamenná silueta, kterou nedokážu vyhnat z hlavy, ani když jsem bezpečně z jejího dosahu. Jako by stále rostla, rozpínala se a natahovala svá prodlužující se chapadla za mnou, ať odejdu z domu, jak chci daleko. Nejhorší je, že to všechno je zdánlivě jen pocit. Vlastně nedokážu holkám ani pořádně vysvětlit, proč už mě nebaví všechno to brebentění o ničem a strojení a blbnutí. Vždycky se nadechnu, že jim povím o Padouchovi, o tom, jak divně se poslední dobou dívá. O večeru, kdy vyšla souhvězdí... Zvlášť o tom večeru s nimi nechci mluvit. Nechci o tom mluvit s nikým, ale zároveň si přeju, aby se někdo zeptal. Aby někdo řekl: Hele, Terezo, co se to vlastně toho večera stalo? A co se to pořád ještě děje? A ta nejdůležitější otázka: Co to dělá s tebou, Terezo?

Asi to opravdu nemám v hlavě v pořádku. I kdyby se někdo ptal, nejspíš bych neodpověděla. Ví to jen Blýskavice, sir Tobias a pak vy, milé stránky mého deníčku.

S deníkem jsem začala ve čtvrté třídě. Bylo to takové intenzivní deníkové období, tou dobou jste nás čtyři holky mohli často zahlédnout, jak sedíme u houpaček nebo na břehu řeky, hlavy skloněné k různobarevným blokům, do kterých čmáráme poznámky s vážností profesora připravujícího se na přednášku. Deníkování trvalo pár týdnů, pak přišly památníky a po nich zase korálkování a gumičkování a bůhví co ještě. Můj deník s jednorožcem pijícím z průzračné tůňky, ve které se zrcadlí od špičky čumáku až po koneček rozevlátého ocasu, na čas putoval do skříňky, mezi cvičky, ze kterých jsem vyrostla, potrhané Mateřídoušky, polámané voskovky, vyschlé tempery, omalovánky s Barbie a různé jiné krámy, které jsem odložila, ale nedokázala vyhodit. O prázdninách mezi sedmičkou a osmičkou přišla Blýskavice. A deník se znovu vrátil na výsluní. Mým velkým přáním je, otočit jednoho dne stránku a smět ji nadepsat třemi slovy KONEČNĚ JE PRYČ. Dokonce ta slova vídám ve snech, vždycky hoří oranžovým plamenem. Deník s jednorožcem už je popsaný. Můj nový deník má na obalu Bellu a Edwarda. Jeden druhému se zrcadlí v očích, tak jako jednorožec v jezírku.

Stmívání. Neznám jiné slovo, které by lépe vystihovalo můj život.

Vím přesně, kdy se princezna začala bát doopravdy. Kdy to všechno, co už nějaký čas cítila, získalo svou přesnou a strašlivou podobu. Bylo to v ten lednový večer, kdy máma musela do práce místo tety Nadi, která skončila na pohotovosti s bolavým zubem. Venku na holo mrzlo, stromy se kymácely ve větru jako kněžky při nějakém pohanském rituálu, který se neobejde bez lidských obětí a potoků krve. Doma ale bylo příjemně, topení hřálo naplno, občas to v jeho kovových útrobách tiše zaškrundalo. Zrovna jsem se sprchovala a k tomu si tiše prozpěvovala, nejspíš jsem se snažila trefit správnou notu nějaké písničky od Adele nebo možná od Justina Timberlakea, ty dva totiž miluju, když jsem přes hukot vody zaslechla mámu.

,,Terezo, já už musím jít, dejte si k večeři ten zbytek špaget. Táta je nahoře, tak ho pak zavolej."

,,To není žádnej táta," zašklebila jsem se spíš ze zvyku do sprchy jako do mikrofonu.

,,A neodmlouvej! všechno slyším. Čau, Tery, já letím."

,,No jo, snad se nezblázní," zašeptala jsem sprše a pak jsem zaslechla bouchnutí domovních dveří. Vylezla jsem ze sprchy, zabalila se do osušky, vlasy zamotala do ručníkového turbanu. Ručníkem, který si dáváme před sprchou pod nohy, jsem otřela páru ze zrcadla a pak jsem jím nohou trochu setřela koupelnu. Jen aby se neřeklo. Než se zrcadlo znovu zakalilo, zjistila jsem, že pihy i pupínky jsou stále na svém místě. Nebylo co víc zkoumat a tak princezna opustila koupelnu plnou páry a vůně šamponu a odebrala se do své komnaty. Myslím, že se těšila na nějaký film, nebo seriál, nebo si snad chtěla číst. Když si ve svém pokoji ručníkem sušila vlasy a přitom se zase pokoušela vystihnout tu melodii, zaslechla podivný zvuk. Strnula s osuškou kolem pasu, hlavu lehce předkloněnou, dlouhé mokré vlasy přehozené přes rameno. Nejdřív nemohla rozeznat, co ten zvuk vydává, pak si uvědomila, že je to sir Tobias. Stál u postele naježený jako dikobraz, zuby vyceněné. Když ho princezna viděla, poprvé uvěřila, že dokonce i Tobík je vzdálený příbuzný vlků.

,,Co se děje, Tobíku? To zpívám tak strašně? " Princezna v jakémsi pobaveném úžasu kouká na knírače a uvažuje, jestli to opravdu způsobil její zpěv, když za ní promluví zasněný hlas. ,,Máš záda plná souhvězdí, " zachraptí.

Je to to nejkrásnější, co kdy kdo o jejích pihách řekl. A současně je v tom něco tak odporného, až ji poleje horkost, ze které mrazí. Princezna se prudce otočí. Padouch nestojí těsně za ní, jak se jí zdálo, ale je už v pokoji, více než dva kroky za prahem. V následujících měsících si princezna tu scénu přehrála snad tisíckrát, dívá se na ni každou noc znovu a znovu, zná každý detail a tak už ví, že se tím prudkým pohybem osuška uvolní, pozoruje, jak se zvolna snáší k zemi, vidí své ruce, které se v obranném gestu překřížily před tělem. Vidí jeho oči, které už nejsou hnědé ale hoří jasným plamenem a hladově ji hltají. Jako ve zpomaleném filmu vidí Tobíka, který celou dobu vrčí a vrhá se vpřed. Když Padouchova pravá noha vykopne a Tobík s kňučením letí až pod okno, kde zůstane ležet, je zlé kouzlo prolomeno, princezna sebere osušku a zabalí se do ní. ,,Vypadni!" pronese jediné slovo a pak čeká. Tichá, vážná, šokovaná. Zatím nemá ani strach, cítí jenom překvapení. A zlost. Padouch stojí se svěšenýma rukama, jako robot, kterému vyzkratovaly kontakty, zírá na ni, pohybuje rty, ale slova z nich nevychází. Konečně odvrátí pohled, jako by ho to stálo veškeré síly a vycouvá z pokoje. Princezna je za ním přibouchne, až se sklo vyděšeně rozechvěje a otočí klíčem. Teprve pak si klekne k Tobíkovi. Je trochu otřesený, ale nezdá se, že by se mu něco stalo. Olizuje princezně ruce a pokouší se vstát. Princezna je taky otřesená. Vůbec neví, že pláče, ale slzy kapou Tobíkovi do srsti, jedna dopadla i na jeho studený čumák. Celá se třese. Když zvedne hlavu, zjistí, že Padouch pořád stojí za dveřmi. Vidí jak se naklonil ke sklu. Neovládne se a zaječí.

,,Jestli něco řekneš mámě, tak toho malýho hajzla zabiju." Princezna slyší hvízdání jeho dechu, jako by měl v hrudi nějaký stroj, který pomalu dodělává. Vidí jeho oči, přes sklo jsou z nich jen dvě tmavé skvrny.

,, Stejně by ti nevěřila, má tě už taky dost, jak jí visíš na krku. Jsi pro ni jen přítěž," syčí teď ten hlas jedovatě. Tentam je zasněný obdiv, se kterým promluvil před chvílí. Princezna cítí jeho žár i přes zavřené dveře, ví, že ho spaluje zevnitř, že za něj mluví, ale nebolí to o nic míň. Navíc šok pominul a ona se příšerně bojí. O sebe i o Tobíka. Tiskne vzpouzející se psí tělo k sobě a drží mu čumák, když chce štěkat. Tobík vrčí i tak, až se mu mezi pysky objevuje pěna. Když si princezna myslí, že psa udusí, konečně se hlava oddálí od skla. Pak zaslechne lednici, dveře a těžké kroky na schodech. Je pryč. Princezna se ten večer ani několik dalších na nic v televizi nedívá. Pouští si svůj vlastní film. Svůj osobní horor.

I když se zdálo, že princezna neusne, že už nikdy nebude klidně spát, je jí jenom čtrnáct a nakonec ji kolem půlnoci přemůže únava. Usnu s Tobíkem schouleným na polštáři, naše nosy se téměř dotýkají. A ráno vyjde zubaté zimní slunce, jako kterýkoliv jiný den. Vítr se ztiší a kněžky přestanou se svým šíleným tancem. Když se máma ráno objeví doma, sedí princezna u stolu a předstírá, že snídá. Za chvíli se ozvou těžké kroky a do kuchyně vstoupí on. Sedne si za stůl jako kdykoliv jindy, popadne jakési noviny a schová se za nimi. Tobík leží princezně na klíně schovaný pod ubrusem. Srst má zježenou, ale zdá se, že chápe celou situaci ze všech nejlépe. Je zticha. I princezna a Padouch mlčí. U dvorní dámy to není nic nového, ta nic neříká už dávno. Kuchyň je zase pod palbou pohledů. Padouch občas vykoukne nad novinami a dívá se na princeznu, princezna se dívá na dvorní dámu, dvorní dáma nás dva nenápadně pozoruje.

Dřív jsem se každé všední odpoledne ráda dívala na různé seriály, vlastně do té doby, než jsem si uvědomila, že se Padouch vždy po chvíli objeví ve dveřích obýváku přivolaný zvukem televize a každý den si sedá o maličko blíž ke mně. V některé z kriminálek jsem viděla, jak vyšetřovatelé pomocí světelných paprsků procházejících děrami po kulkách, zanechaných na místě činu, rekonstruují průběh zločinu. To mi připomínají naše pohledy. Jenže ony nerekonstruují žádnou přestřelku, ony jsou těmi kulkami, které způsobují rány. Skoro vidím, jak se sílou těch pohledů tříští památeční hrnky v poličce, jak létají třísky z kuchyňské linky, cáry ze závěsů, vycpávka ze židlí. Jak jeden po druhém začínáme krvácet z mnohačetných střelných ran. Zvednu hrnek s kakaem, když vzduchem hvízdne kulka. Hrnek se mi rozpadne v ruce na puntíkované střepy, ale to nic není proti tomu, co způsobil můj pohled. Padouch nevěřícně zírá na svou hruď, je jako řešeto...

,,Podáš mi cukr, princezno?" promluvil v té chvíli Padouch a z děr na hrudi a břiše mu vyteklo dalších pár litrů krve.

,,Ne, podej si ho," odsekla jsem, ,,už musím jít do školy. Čau, mami!" Jediný, kdo je překvapený mým tónem, je dvorní dáma. Kuchyň je rozstřílená na maděru a pár těch ran má na svědomí i ona, ale stejně je nakonec zase překvapená.

Jedno se však přece jenom změnilo. Když máma večer nesla princezně vyžehlené věci, ozvala se rána, sklo stíhané v posledním dni sérií otřesů vyčítavě zadrnčelo a princezna zaslechla docela nedámovské nadávání. Dvorní dáma právě tvrdě narazila čelem do dveří. Vítej v realitě! pomyslela si princezna.

,,Sakra, Terezo, od kdy se zamykáš?" štěkla máma naštvaně. Princezna otočila klíčem a otevřela dveře. Pomohla jí posbírat a znovu poskládat prádlo. Zdálo se, že jsou samy.

,,Já se bojím, mami," řekla princezna a sklonila hlavu k tričkům a mikinám vonícím aviváží, zabořila do nich nos, protože cítila v očích zrádné šimrání.

,,Blázínku," řekla máma a pohladila ji po vlasech. ,,Nemáš se čeho bát." Princezna tomu moc chtěla uvěřit, ale pak se dvorní dámě podívala do očí a ten pohled jí otřásl víc, než všechno, co se stalo. I máma se bojí. A jak! Kdo ví, co ve snech pronásleduje ji. Možná tenhle barák, kterému ve velkých nevzhledných skvrnách opadává omítka, střechou zatíká na půdu a okna se pomalu rozpadají. Barák, o kterém máma často říká, že ho sama neudrží. Možná před ním ve snech neutíká, ale naopak stojí s nohama zvolna se bořícíma do betonu a rukama, na nichž se chvějí svaly námahou, se pokouší náš dům ještě chvíli udržet nad hlavou. Jen ho ještě chvíli udržet.

Když nemáte domov, je to moc zlé.

Když ale váš domov přestane být bezpečným místem, je to snad ještě o něco horší.

Dvorní dáma do dveří narazila ještě mnohokrát, zvyk je železná košile, říká se a když někam čtrnáct let vstupujete bez klepání, chvilku trvá, než si zvyknete na nový systém. Právě ve chvíli, kdy si začala zvykat, se klíč ztratil. Vše se vrátilo do starých kolejí. Princeznu to vlastně nepřekvapilo.

,,Kam sis ho dala, tam ho máš," řekla máma - zrovna v roli instalatéra - a nedůvěřivě rýpla šroubovákem do čehosi pod koupelnovým umyvadlem. Uběhlo pár týdnů a princezna to mohla dvorní dámě oplatit.

,,Tery, koupila jsem meloun," volala máma z kuchyně. ,,Nevíš kde je ten velkej nůž? Víš kterej? Jak jsi mu říkala pan Nebezpečný... Nemůžu ho najít. A tady tím pižlátkem to ..."

,,Mami," ohradila se princezna uraženě, ,,to mi bylo šest a od tý doby to pořád vytahuješ."

,,No a co, mně se to náhodou moc líbilo. Mělas tak krásný nápady."

Pak jsem si uvědomila svou šanci. ,,A kam sis ho dala, tam ho máš," zazpívala jsem. Máma se zamračila.

,,Jak to se mnou mluvíš?" řekla a vypadalo to na pár facek, jenže pak udělala něco úplně nečekaného. Rozesmála se. Nůž nenůž, princezna se k ní přidala. Dvorní dáma byla tak krásná, když se smála.

O klíči ani o panu Nebezpečném se už víc nemluvilo. Věci se občas ztrácí.

Horší je, že někdy se ztrácí i lidé.

V posledním čase jsem psala do deníku poctivě každý den. Připadám si jako člověk, který se vytahuje z hluboké, ledové propasti, ručkuje po laně a věří, že už brzy zahlédne vrcholek skály a třeba kousek nebe. Se sluncem nebo hvězdami. Nebo celá souhvězdí. Mým lanem jsou slova, ručkuju po nich ke dni, který je v mém deníku nadepsaný neonovým oranžovým zvýrazňovačem. Ten den už je skoro tady. Řekla mi to Blýskavice. A ona nikdy nelže.

Princezna miluje bouřky i když je takový strašpytel a s každým prásknutím hromu ustrašeně zavírá oči. Při jedné z prvních opravdových bouří tohoto léta princezna seděla v okně otevřeném dokořán a zhluboka vdechovala vůni deště, větru, trávy, naslouchala hřmění a hukotu vody v okapech. Po zádech jí přejíždělo blažené mrazení. V mezičase, kdy se hromy odmlčely a blesky se musely dobít na další světelnou šou, si prohlížela těžká mračna v barvě očí Blýskavice. Na chvíli se opravdu cítila jako princezna bouře. Slezla z okna, aby se podívala do zrcadla, jestli se nestal zázrak, jestli jí náhodou nenarostly aspoň ty úžasné řasy a tam, v zrcadle, byla ona, skutečná princezna bouře. Oči měla tmavé a vážné a já jsem si poprvé uvědomila, že to jsou tátovy oči. Pak se princezna bouře usmála a kývla hlavou směrem ke stolku vedle postele, kde ležel můj deník, do kterého jsem ještě před chvilkou psala. Sledovala jsem její pohled a zahlédla, jak neviditelné prsty větru, který se kolem mě protáhl do pokoje jako velké, funící zvíře, uchopily stránky deníku, chvilku s nimi nerozhodně cloumaly a pak se začaly listy jeden po druhém přetáčet. Blýskavice se mi znovu podívala tázavě do očí, aby se přesvědčila, jestli rozumím. Pochopila jsem. Oranžový zvýrazňovač byl po ruce. Na čistou stránku jsem napsala své přání.

Od bouřky uběhlo už víc než čtrnáct dnů. Dopíšu tento list a otočím na novou stránku, na stránku nalistovanou větrem a nadepsanou KONEČNĚ JE PRYČ.

Ještě dnes ráno jsem se v duchu smála své bláznivé víře v pohádky. Vlastně jsem tomu vůbec nevěřila. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měla přijít nějaká změna. Padouch poslední dobou dolů moc nechodil. Máma už si nebrala tolik nočních. A vidina toho, že už brzy odejdu z tohoto domu, nejspíš navždy, mně pomohla nějak přečkat každovečerní přestřelku pohledů. Co by se mohlo stát, když je navíc máma doma?

Ve čtyři odpoledne volala teta Naďa. Teta a její zuby, bolí ji v mrazech, bolí ji ve vedrech, nejlíp by udělala, kdyby si je nechala vytrhat. Co myslíte, že řekla dvorní dáma? ,,Jasně, to víš, že půjdu za tebe." Už to je víc než tři hodiny, co odešla. Bude čtvrt na jedenáct.

Bojím se, opravdu se moc bojím. Ale poprvé cítím i něco jiného než strach. Je to jako vítr, který vtrhne do dlouho uzavřeného, zatuchlého pokoje, zpřevrací stránky a přinese závan svěží vůně. Už se nechci zamykat, už se nechci plížit domem, který postavil můj děda a který je i mým domovem. Nechci se na ulici nebo ve škole ohlížet přes rameno, jestli nezahlédnu v dálce plamennou siluetu. Už nechci být zavřená ve svém pokoji, když bych se mnohem raději dívala na televizi. Jestli se dnes večer má něco stát, budu se bránit. Díky Blýskavici jsem připravená se bránit. Sir Tobias sedí na posteli a vážně mě pozoruje, vím, že by můj malý vlk za mě dal život, kdyby to bylo potřeba. Doufám, že to nebude nutné. Pan Nebezpečný čeká ve své blýskavé zbroji připravený pod polštářem. Hodil by se do ruky nějakému statečnému zachránci, nějakému princi. Tahle pohádka má mnoho nedostatků a trpí bohužel i nedostatkem herců. Bojím se, že to bude moje ruka, která bude muset sevřít rukojeť pana Nebezpečného.

Jsem Tereza Krásová, ten nejustrašenější princ, jaký se kdy chystal do boje s drakem.

.

Tobík tiše vrčí. Upřeně kouká na dveře.

Už to taky slyším...

On přichází...

.....

Výňatek ze zprávy, která proběhla médii:

... hodinu před půlnocí policie zasahovala v ulici Luční. Hlídka přivolaná H. K. zde zadržela muže pro napadení a pokus o znásilnění nezletilé T.K. Matka nezletilé vypověděla, že v práci, kde musela zastoupit nemocnou kolegyni, cítila silný neklid a obavu, že se doma stalo něco strašného, což ji nakonec přimělo opustit zaměstnání. Po příchodu domů přistihla partnera, jak ohrožuje nevlastní dceru. Muži se naštěstí nepodařilo svůj záměr uskutečnit a to zčásti díky odvaze, se kterou se dívka bránila, zčásti i díky statečnosti jejího psíka. Nezletilá, její matka i pes vyvázli bez zranění. Přivolaný lékař na místě ošetřil násilníka. Tentýž lékař prý pronesl něco ve smyslu: ten pes by si zasloužil metál. Podle dotázaných odborníků by tak vážné poranění v této citlivé oblasti mohlo mít pro muže až fatální následky. Padlo dokonce i slovo amputace. Specialista z oblasti plastické chirurgie nechtěl uvěřit, že takové škody napáchal knírač. ,,Sakra dobrej stisk," konstatoval na závěr.

Shodou okolností se dům, ve kterém došlo k tomuto incidentu, stal dějištěm i jiné ojedinělé podívané. Mnoho obyvatel ulice Luční vypovědělo, že je přibližně v čase mezi desátou a jedenáctou hodinou téže noci, probudilo silné hřmění. Při pohledu z okna zaznamenali podivný úkaz, který popisují jako místní bouře, jejíž epicentrum se nacházelo přímo nad domem nezletilé T.K. a její matky. Očití svědci dále vypověděli, že kolem domu č.p. 593 bylo chvílemi světlo jako ve dne, což způsobily intenzivní blesky, které jako by vycházely přímo z domu. Meteorologové vysvětlují tento nevšední jev kumulací tepla v chodníku. Na dotaz, proč se teplo nakumulovalo pouze v chodníku v blízkosti jediného domu, nás odkázali na stavební firmu, která opravu chodníku v minulém roce realizovala, s tím, že o jeho složení nemají přesnější informace a vychází pouze ze statistických údajů. Předního českého odborníka na paranormální jevy Maxe Kaňkovského jsme se zeptali, zda by tento zajímavý úkaz mohl mít nějakou souvislost s napadením nezletilé. Odborník tuto možnost nepotvrdil ani nevyvrátil. ,,Je mnoho věcí mezi nebem a zemí, ale já osobně to pokládám za vysoce nepravděpodobné," řekl nám pan Kaňkovský...

.....

Co se nikdy nedostalo do žádné oficiální ani neoficiální zprávy, je SMS, která se objevila v mobilu Heleny Krásové přibližně v čase, kdy Tereza zaslechla z chodby těžké přibližující se kroky. Četla si ta dvě slova a utvrzovala se v tom, že jde o omyl. Teprve když si všimla čísla, ze kterého zpráva přišla, se její neklid proměnil v paniku, která ji přinutila jednat. Znala je stále nazpaměť. I když nebylo pravděpodobné, že je jeho majitel ještě někdy použije, nedokázala je za celé ty roky vymazat.

POMOZ JÍ! zněla SMS, která přišla z manželova dávno zrušeného čísla.