Nahoru a dolů
Mezi svátkama jsme měli otevřeno nepřetržitě a Josef musel přijmout ještě jednoho hlídače, no, vlastně spíš vyhazovače. Ne všichni klienti totiž dokázali ocenit pohostinnost Otevřené dlaně. Někteří místo otevřených dlaní přicházeli s rukama zatnutýma v pěst a touhou dát někomu pěkně do huby. Originální vánoční dárek. Ruční výroba, dá se říct. Často se to stávalo potom, co se svorně napojili nějakým svinstvem a pak se mezi sebou rafli, kdo půjde pro další krabičák.
Ten
kluk, co ho přijal, nějakej Radek, mimochodem taky jeden z nás,
ztracenejch štěňat, tam pak už zůstal nastálo. Bylo to přesně jak říkal
Josef. Lidi přicházeli a ocházeli a ten příliv novejch tváří pořád
sílil. A mezi všema těma lúzrama a zkrachovalcema se stále častěji
objevovaly i úplně jiný případy. Přicházely mámy s děckama a vyplašeně
se rozhlížely kolem sebe bojácnejma očima. Těhotný ženský, co si jednou
rukou chránily ty svoje poklady, ženský s šeredně pocuchanou fasádou, co
ani na moment nesundaly černý brejle. Tyhle všechny přijímal Josef
osobně a vyřizoval přednostně. Párkrát jsme byl u toho, když telefonoval a
odpřisáhl bych i před soudním dvorem, že byl ochotnej a odhodlanej
pohnout pro ně nebem i zemí. Většinou působil jako studenej právnickej
čumák, ale v tyhle momenty se nečekaně měnil a já dlouho nemohl
připadnout na to, koho mně připomíná. Pak mně to došlo, toho
proplešatělýho seladona z filmů pro pamětníky. Jak říkal: Zavřete oči,
odcházím. Nebo něco v tom smyslu. Ale bez tý jeho úlisnosti. Taky měl
Josef podstatně víc vlasů.
Na Štěpána mě Josef
pozval k sobě domů na oběd a malou party. Nevěděl jsem, na co koukat
dřív. Jestli na dvoumetrovej strom zdobenej tim moderním stylem jen ve
fialový a zlatý. Nebo na paní domu - Říkejte mi Marto, chlapče - která
sama vypadala jako překrásnej luxusní dárek ve zlatejch šatech s nahejma
zádama, a která předtím, než konečně pustila mou ruku, mě jemně
pošimrala v dlani a vrhla na mě tak zářivej úsměv, že jsem skoro oslepl.
Chvilku jsem chodil za Josefem a seznamoval se s těma přátelskejma
šťastnejma lidma, ale pak mě zmohlo všechno to jídlo, pití, dojmy a já
si sednul před krbem do křesla a skoro usínal. Najednou přede mnou stál
Josef a podává mně obálku.
,,Tady máš Jeníku, dodatečnej dárek
k Vánocům. " A když jsem do ní kouknul, světe zboř se, opravdická
pracovní smlouva, se vším všudy, scházel jedině můj podpis. Nemohl jsem
ani promluvit. Josef mě jen tak poplácal po zádech a řekl: ,,No tak,
Jendo, snad bys nebrečel. " A sáhl za sebe a podal nám dvě sklenky se
šampusem. Přes všecko, co přišlo pak, to byl nejhezčí den mýho života.
Možná to taky znáte.
Svátky utekly a přišel
leden a pak únor. V Otevřený dlani bylo pořád narváno. Uhodily mrazy a
každej živej tvor toužil po kousku tepla. Do všech obytnejch místností
přibyly matrace jako provizorní postele a Josef začal mluvit o předělání
podkroví na další cimry. Měli jsme jedno úmrtí. Nějakýho chudáka
přinesli jeho nametení kamarádi moc pozdě na to, aby se mu dalo pomoct.
Umřel na podchlazení a chlast. Byla u toho i policie. Přijeli ještě
párkrát, k různejm rvačkám. Poprvé jsem byl trochu nejistej, když se
objevili ve dveřích, ale lhostejně cvrnkli prstem o čepice na pozdrav a
šli dál. Krabice, balíky a bedny pořád putovaly sem a tam. Někdy jsem
pomáhal je ukládat, nebo zas vynášet. Občas v nich něco tak zvláštně
hrkalo a dva jsme s bednou nemohli pohnout, pak zas byly podivně lehký
na svou velikost. Někdy jsem přemejšlel, co to je za zvláštní sponzorský
dary. Ale Kasandra a jeho tmářský řeči už byly jen blednoucí
vzpomínkou. Prostě jsem dělal, co bylo potřeba a nepouštěl si do hlavy
žádný nesmysly. Znáte to. Někdy večer mně jen tak zničehonic proletělo
hlavou: Učitel ne, jen žák, a pak jsem zavrčel: ,,Dej
mně už pokoj." A ta myšlenka se po chvilce ztratila. Byl jsem v Otevřený
dlani šťastnej, proč bych lhal. A věřil jsem, že i já mám na kousek
štěstí plný právo."
V březnu se konečně trochu
oteplilo. Všichni jsem si vydechli. Ale práce bylo pořád dost a já se
těšil z výhod, který přináší stálý místo a pravidelnej plat. Pomaličku
jsem začínal uvažovat, že bych se zeptal Josefa na nějakej bejvák ve
městě. Nevadilo mně přespávat v Otevřený dlani, ale jedna z těch
dobrovolnic, co o víkendech chodily vypomáhat do kuchyně, Kamila,
souhlasila, že bysme si mohli vyjít. Napadlo mě, že třeba, časem, bysme
mohli od procházení dospět i k něčemu zajímavějšímu a ten kumbál se
světlíkem místo okna, se mně nezdál jako nejvhodnější místo na....na...
asi víte, co myslim.
A pak se v polovině dubna Kasandra nečekaně vrátil do mýho života.
Seběhl
jsem schody jako každej večír poslední tejdny, prošel halou a přede
dveřma se zastavil, abych se nadejchal toho neuvěřitelně svěžího
vzduchu. Venku stál Josef a hrabal se v kapsách obleku.
,,Co je, šéfe, hledáš něco? " povídám ze zdvořilosti.
,,Jo,
hledám, ty zatracený klíče od auta. Určitě jsem je zas nechal v
kanceláři. Já se na to už vyseru. To je tenhle tejden potřetí. "
,,Mám ti tam pro ně skočit? "
,,Jendo,
to bys byl zlatej. Já si tady zatím dám čouda a pak tě můžu hodit autem
kam potřebuješ. Beztak už máš plán, co s načatým večerem."
,,Jasně,
rád. Hned jsem tady," kejvnul sem, i když mě hlavou blesklo, že pár
schodů by mu prospělo zaručeně víc jak cigáro a docela obratně chytil v
letu svazek klíčů, co vytáhl z jedný kapsy a mírným obloučkem hodil mým
směrem.
Vrátil jsem se dovnitř a po lahodným vzduchu venku mně
tam přišlo zatuchlo a chladno. Svižně jsem vyběhl dvoje schody do patra
a zamířil dlouhou chodbou až úplně dozadu k šéfově kanceláři. Byl tu
klid. Většina nocležníků nejspíš byla dole v jídelně nebo na tahu
městem. Odemkl jsem a hned od dveří jsem uviděl ty jeho klíče. Ležely na
stole. Nemohl jsme si je splíst, protože u nich měl přívěsek ve tvaru
písmene J. Pozlacenej a posázenej kolem dokola drobnejma kamínkama.
Viděl jsem takovejch šmuků v krámech plno, ale už jsem znal Josefa dost
dobře. Ten svůj určitě nekoupil za padesátku u benzínky.
Už
jsem byl na odchodu, když jsem si všimnul, že je pootevřený okno. Sice
nemrzlo, ale stejně by tam měl po ránu pěkně frišno. A tak jsem obešel
stůl, pohazoval si klíčkama k autu a v duchu už jsem byl u Kamily.
Napadlo mě, že Kamila je moc hezký jméno a i když se rýmuje s nemilá,
tak ta moje Kamila vůbec není nemilá, ale naopak velice milá a mohla by
taky bejt pěkně čilá. Kamila je milá, bzučím si, sahám po kličce u okna. A taky či.....
Buch! Klíče mně vylítly z ruky a dopadly, jak káže zákon schválnosti,
přímo do pootevřený zásuvky stolu. Kdybych chtěl, tak se tam netrefím,
byla to fakt jen škvíra. Znáte to. Zasmál jsem se tomu, zakroutil
hlavou. Sehnul jsem se a cuknul za ten úchyt, abych mohl klíče
vytáhnout. Zásuvka lehce popojela a jak sahám po klíčích, najednou se
vykutálel odněkud z vnitřku kroužek, chvilku se mlel na místě a pak se
položil vedle klíčů. Vytáhl jsem klíčky ze zásuvky a už ji chtěl
zabouchnout. Pořád ještě mě nepustilo to rýmování. Kamila...milá....
Ale
pak jsem se podíval na ten kroužek ještě jednou. Něco na něm mě
zaujalo, tak jsem po něm sáhl a už když jsem ho zvedal, rozpoznal jsem v
jeho vnitřku kroucený iniciály P.D. a A. Ž.
Čučel
jsem na ty písmena a nedokázal si srovnat v hlavě, co to vlastně vidím,
co to znamená. Napadlo mě, že když je tu prsten, mohly by tu být i ty
Kasandrovy fotky nebo něco jinýho, co by to celé vysvětlovalo a tak jsem
otevřel zásuvku dokořán. Když vyjela celá, musel jsem se posadit na
Josefovu židli. Zastrčená v šupleti úplně vzadu tam ležela obyčejná
modrá papírová složka s ....mým jménem. A pod ním bylo tiskacím červeným
písmem napsaný VYHOVUJE. Vytáhl jsem ji na stůl a váhavě otevřel.
Teprve když zavrzaly otvíraný dveře, jsem si uvědomil, kde jsem a proč.
Měl jsem plnou pusu omluv, když jsme si všiml, že se dveře jen
pootevřely. Nikdo v nich nestál. Nejspíš průvanem, já to okno ještě
nezavřel. Vyběhl jsem jako šílenec a dveře prudce dovřel. Pak jsem koukl
na hodiny na zdi, ale nedokázal jsem si vzpomenout kolik bylo, když
jsem přišel. Uběhlo pět minut, deset? Jak dlouho bude Josef čekat, než se
vydá nahoru? Vadilo by, kdyby zjistil, co jsem našel? Něco mně říkalo,
že nejspíš jo. Ale ani hrůza z přistižení, mně nedokázala zabránit abych
složku otevřel. Uvnitř byly různý papíry. Letmo jsem je prolistoval a s
úžasem zahlédl svý vysvědčení ze základky i z učení, výuční list, zápis
z výslechu na policii po tý vloupačce, posudek psychologa z děcáku...
Víc jsem nestihl.
Alarm v hlavě už ječel jak siréna, že jsem tu Moc dlouho! Moc Dlouho!
a já zasunul složku co nejdál a zabouchl šuple. Otočil se, dovřel okno a
vyběhl na chodbu. Když jsem zamkl dveře, uvědomil jsem si, že mám
obličej mokrý potem a košile se mně lepí na záda. Ale i kdyby se teď
objevil Josef v chodbě, už o nic nešlo. Prostě jsem ty jeho klíče od
auta nemohl.....
KLÍČE! zařval jsem málem nahlas. Já je nechal
na tom pitomým stole i s prstenem. Napadlo mě utéct zadním východem.
Určitě už je v půli schodů. Nakonec jsme to risknul. Znovu jsem odemkl,
prsten hodil dozadu do šuplete, šuple zabouchl, sebral klíče od auta,
skočil ke dveřím, zavřel je a zamknul. Poklusem jsem doběhl ke schodům.
Josef se skloněnou hlavou stoupal proti mně.
,,Josefe,
promiň," zahalekal jsme rádoby vesele. Jenže mně samotnýmu to znělo
spíš šíleně. ,,Musel jsem si odskočit. Najednou to na mně přišlo,"
bláznivě jsme se pochechtával a cloumal opaskem u riflí, jakože si ho za
chodu dopínám, a byl rád, že mám záminku dívat se jinam než na něj.
,,Sakra,
tos měl, hošku, zatracenou kliku, že tě to chytlo tady nahoře a ne
venku," on na to a srdečně se rozesmál. ,,Tyhle rychlý příhody jsou
děsně zrádný," dodal a pořád se smál, vzal mně z ruky klíče, obrátil se a
zas se vracel dolů.
,,Co s ním teda uděláš? Už jsi se rozhodl? " pronesl přes rameno.
,,Co?
Cože... Jak to myslíš? " blekotal jsem, přesvědčeněj, že mluví o tom
snubáku, co patřil Kasandrovi, protože jsem úplně zapomněl, o čem jsme
mluvili předtím venku. Pak mně došlo, že řeč je jenom o programu na
večer.
,,Nejspíš nic, díky, nejedu. Myslim...myslim, že budu muset ještě jednou." Tentokrát jsem ale nelhal.
,,
Seš nějakej bledej. Jdi si lehnout, jestli je ti blbě. Může to být
viróza. Je toho teď všude plno. Čus. Jedu." Jak sestupoval ze schodů,
jeho hlas slábnul.
,,Jo, čau, " hlesl jsem a když se ztratil za ohybem chodby, opřel jsem se o zábradlí.
Bylo mně tak nějak slabo od noh. Znáte to.
Žádné komentáře:
Okomentovat