Čtyřicet devět odstínů smutku

Čekám a sním. Počátek mého bytí je zahalen tkaninou milosrdné šedi, můj další osud a snad i neblahý konec je oproti tomu zahalen šedí nemilosrdnou. Za roky věznění přivyknul jsem šeru. Šedivé přítmí jež mne dlouho obklopovalo jako dusivá, škrábavá deka, stalo se mi důvěrníkem. Ono jediné naslouchalo mým vzdechům, výkřikům, škrábání do stěn. Šeptaným kletbám i blábolivým snům. Zpočátku nenáviděné přítmí mi časem zprostředkovalo nepředstavitelné prožitky duchovního splynutí s Všehomírem, když škvírou do mé cely proniknul paprsek světla a v něm se jak v záři reflektorů roztančila zrnka prachu. Tehdy jsem pochopil podstatu šera. Je nezbytnou kulisou pro vnímání světla. Je mystickým propojením a splynutím světla s temnotou. Ani světlo ani tma, jen půl z každého. Ach, jak jsme si podobni. Jsme tvořeni tímtéž protikladem.

Omámený, ve stavu lehkého vytržení sledoval jsem celé hodiny, celé dny lehkoprašné, uhrančivé víření zářivých částeček. Mohu vám zpaměti popsat všech čtyřicet devět základních tvarů prachových částic, počínaje tou nejroztomilejší, připomínající pětici čmeláčích nožek hvězdicovitě propojených a konče zavilou srpkovitou zběsilostí, která protíná světlo za neustálého výhružného rotování, přičemž vydává nepříjemný kvílivý zvuk. Ííííííííí, tak nějak to zní. Něco podobného znám jen z bratrancova vyprávění. Stejně ječí dentistův nástroj provrtávající se ke kořeni vykaženého zubu.

Bezútěšně osamocen upnul jsem se k jedinému cíli, vyobrazit na stěny své cely pro příští generace všech čtyřicet devět základních tvarů a posléze je propojit do obrazců nepoznané krásy a nepoznatelného významu. Potýkal jsem se právě s třicátým osmým z nich, hledaje v paměti slova jimiž bych popsal všech jeho osmadvacet kabelózních výběžků, abych tyto následně mohl převést do ryté podoby, tedy nadrápat je do těch mlčenlivých, tisíckrát prokletých stěn, když tu se něco změnilo. Má cela se cele dala do pohybu a mně se po rocích samoty naskytnul úděsný, nezvyklý výhled. Zhrozeně jsem mlčel zcela pohlcen strachem ne nepodobným strachu živočišnému. Zaplaven oslnivým jasem, stáhnul jsem se do sebe, upnul se ke svému nitru a čtyřiceti devíti základním tvarům. Jinými slovy... omdlel jsem.

Milosrdné nevědomí bylo záhy prostřídáno surovým prozřením. Byl jsem osvobzen, vyjmut z temnoty z jediného důvodu. Čekal mne boj. Nelítostná řež. Společenstvo pěsti žádalo mé služby. Ba co víc, ono přímo přikazovalo: Jdi a konej! Tolikrát vzpomínané světlo, jež se mi po rocích šera zdálo až nepříjemně všední, osvětlovalo strašlivou scénu. Nepřátel byly celé šiky, celé armády. Odhadoval jsem jejich počet na několik stovek a byl to ten nejnesmělejší odhad. Mohlo jich být klidně i ku třem tisícům. Všech čtyřicet devět základních tvarů vzalo v ten moment za své a rozplynulo se do původní nicoty. Přede mnou bylo to, k čemu jsem byl předurčen. Nebyl jsem stvořen ke kráse ale k ničení. Jsa z půli tvořen temnotou pocítil jsem palčivý nedostatek bezuzdého šílenství a nechal je v sobě naplno propuknout.

Mé instinkty šelmy byly vzhůru a čile se protahovaly. Jako děsivý přízrak přicházející odnikud, aby tamtéž zmizel, vtrhnul jsem mezi řady nepřátel. Opracovával jsem jejich nepopsatelná, odporná, šedá těla, propichoval je stříbrnými hřeby a s rozkoší jimi otáčel v čerstvě otevřených ranách. Rychle jsem ztratil veškeré zábrany. A tu rozvášněn bitvou na nejvyšší možnou míru dopustil jsem se neodpustitelného. Obrátil jsem se proti Společenstvu pěsti. Vybral jsem si toho nejtlustšího z desatera kloubnatých a hryznul. Ach, jak snadné je sklouznutí na šikmou plochu. Jak uspokojivý pád do neřesti. A jak opojný pocit napít se životodárné krve. Poprvé jsem letěl. Můj let předcházel pádu, přesto nelituji.

Stihnul mne krutý trest. Znovu jsem se stal vyvržencem. Nad sebou cítím čepele gilotiny. Jejich nehybná stálost jitří mé nervy a představivost. Kdy dopadnou? Mezi čepelemi vegetují jakási chuchvalcovitá stvoření. Občas zahlédnu jak se jemně zachvívají ve vánku. Ve stavu krajního rozrušení ponořil jsem se znovu do svého nitra, abych v sobě vzkřísil touhu po krásnu. Polohlasem jsem si začal opakovat veškeré základní tvary prachových částic včetně nejmenších detailů. Mé zaříkání se neminulo účinkem. Bylo vyslyšeno. Probudilo monstrum.

Z jednoho chuchvalcovitého stvoření se oddělil netvor, jenž se ke mně spustil na svém vlákně. Chvěl bych se bázní při spatření jeho neuchopitelné ohavnosti, nebýt zocelen roky samoty a odříkání. Pouze jsem zrychlil tempo řeči a opakoval svou mantru s naléhavostí vymítače ďábla. Vždyť onen netvor zajisté přicházel přímo ze chřtánu pekla. Ó, jak popsat nevýslovnou hrůzu, když se jeho osm nohou prošlo po mém bezvládném těle. Jak vylíčit vražedný svit jeho vypoulených očí. Pak promluvil. ,,Zmlkni a čekej!" zachraptěl a já bezděčně poslechl. Jeho hlas několik sekund dozníval prostorem a byl bych přísahal, že jsem v něm zaslechl všech čtyřicet devět odstínů smutku.

Od té doby čekám. Obluda mi dodala nové kuráže a její chrchlavé zachraptění ve mně probudilo doufání. Vnímám pach strachu a paniky, který se zvolna šíří do všech skulin a škvír a není to pach strachu mého. Obludní šedí jsou zpět, cítím jejich neslaná nemastná těla. Vím, že budu znovu omilostněn. Čtyřicet devět základních tvarů uzamknul jsem ve svém nitru jako nejnádhernější klenoty, navenek jsem ochladnul ku světu. Již nikdy mne neopanuje strach či pocit provinění. Vyšel jsem z kruté zkoušky tvrdší a odhodlanější než jsem býval.

Čekám. Jsem jen malý, červený, nepostradatelný válečník. Vím, že desatero kloubnatých beze mne padesát, dvě stě, tisíc šedých nikdy nezvládne. Můj čas přijde.

Čekám a sním.

O krvi.

....

 

,,Zatracená práce," zavrčela žena, odložila mobil a odhrnula si divoce rozcuchané vlasy z očí. Při tom pohybu jí sklouzly oči na palec omotaný silnou vrstvou náplasti. Píchla se tím pitomým šroubovákem pěkně hluboko. Však taky letěl, hajzl! Doteď v duchu slyšela, jak to zazvonilo, když narazil do topení. To bylo před dvěma dny. Od té doby na svou domácí práci, na ty zasrané elektrosoučástky, nesáhla. Ráno volala mistrová a teď znovu. Telefon jí nevzala, ale stejně  věděla, že to bude muset dodělat, ať palec bolí, jak chce. ,,Jestli mně těch pár korun stojí za to," povzdechla si ještě a nenávistným pohledem probodla krabici plnou šedých plastových krabiček a malých kovových sračiček, které s pomocí šroubováku do krabiček vkládala. Pak si s hekáním klekla, aby se podívala po svém malém červeném šroubováčku. S obličejem přitisknutým k topení tak blízko, že viděla dokonale každý jediný detail obřích pavučin rozprostřených mezi žebry radiátoru, zašátrala rukou pod topením.

Při prvním bodnutí zařvala leknutím. Hlavou prudce vyrazila kupředu. Na čele jí zůstal otisk radiátoru. V bezvědomí dopadla na zem. Obřího pavouka, který se náhle objevil mezi žebry ústředního topení jako špeh, co má vyhodnotit situaci, už neviděla. Ani malý červený šroubováček.  

Nejdřív si to vyřídím s Desaterem kloubnatých, říkal si, zatímco se propracovával od jednoho prstu k druhému. A pak se uvidí. 

Byl pěkně naostřený a práce mu šla od hrotu.