Tami a Lina /2/

Lina

Víska Malá Bojnice se v souladu se svým názvem choulila v náručí hlubokých lesů, jako by se opravdu bála protáhnout a výběžky cest a rohy domů dotknout sytě zelených smrků. Draze se líbila od první chvíle a stejně tak Taře. Posunuly se jen pár kilometrů od Svinova, ale zdálo se jim, jako by se ta dvě místa nacházela v jiných vesmírech. Zdálo se jim, že prošly dlouhou prašnou cestou, na jejímž konci našly domov. Pro Taru mělo stěhování půvab ještě v něčem jiném. Ve vsi nebyla škola a školáci dojížděli do nedalekého města. Netěšila se ani maličko, ale velmi opatrně a tajně doufala, že Zaječí pysk a zlé děti s připínáčkovýma očima zůstaly navždy minulostí.

Prvního září se Draha i Tara slavnostně ustrojily a nechaly se od Vladimíra odvézt do města. Obě uvnitř napjaté jako příliš utažené struny, navenek usměvavé v dojemné snaze uklidnit jedna druhou, prošly těžkými kovanými dveřmi základní školy pohostinně otevřenými dokořán. Taře připadaly spíš jako tlama velryby, která je má pohltit, ale odevzdaně následovala mámu dovnitř. Do pachu přezůvek, křídy, prachu, intenzivní skoro až agresivní vůně saponátu na podlahu a rozvařeného oběda. Našly třídu prvňáků a Tara se sesunula do první lavice, co nejblíž ke dveřím. Máma ji znepokojeně pozorovala. Holčička seděla se sklopenou hlavou. Vyděsilo ji množství židlí ve třídě čekajících na své nové nájemníky.

,,Ahoj miláčku, počkám venku s Vladimírem a až skončíte, přijdu pro tebe, ano? Dneska tu budete jen chvilku, neboj se!... Taro? Slyšíš mě?"

,,Jo."

Draha neochotně opustila třídu a v duchu pronesla krátkou modlitbičku, aby její jediné milované dítě bylo šťastné.

Tara sledovala mámu, jak odchází a napolo se zvedla, že se rozběhne za ní. Už byla skoro rozhodnutá, když jí za zády začiřikal dívčí hlásek. ,,Můžu si k tobě sednout?" U druhé židle stálo cůpkaté děvče s hnědýma očima. A než stačila Tara přikývnout, nebo zavrtět hlavou, dívenka už seděla. Velitelsky kývla na svou mámu, která je pozorovala ode dveří. ,,Už jdi mami! já tě pak najdu," a znovu se obrátila na sousedku. Bez nejmenšího zájmu přelétla jizvu na rtu a zpříma pohlédla Taře do očí.

,,Máš hezké oči. Jak se jmenuješ?"

,,Tamara Málková," šeptla Tara.

Děvče to zaujalo, na chvilku se odmlčelo a okusovalo si špičku copu. Tehdy ještě Tara netušila, že něco takového je u její nové kamarádky cosi téměř neuvěřitelného, jaké nezměrné úsilí musí vynaložit, aby udržela chvilku pusu zavřenou.

,,Budu ti říkat Tami a ty mně můžeš říkat Lina. Chceš?"

Tara nevěděla jestli opravdu chce, nevěděla, co vlastně cítí, dělo se to všechno příliš rychle, ale v hlavě jí doznívalo - máš hezké oči a před očima se blýskal Linin podmanivý úsměv a tak kývla.

,,Ty bydlíš s mámou u pana Tomáška, viď. Jsme skoro sousedky. Taky jsem z Bojnice. Budeme spolu sedat i v autobuse, jo?"

Tami se ztrácela v záplavě slov a tak se zmohla jen na další přikývnutí.

Tak Lina působila na lidi. Upovídaná jako ptáček, veselá jako májové kotě. Zbožňovaná rodiči i dvěma staršími bratry. Vládla jakýmsi čistým kouzlem, díky kterému jí všechno procházelo. Brebentila v hodinách, nikdy nedávala pozor, věděla o všem, co se kde šustlo, jen ne co právě probírají, ale v momentě kdy na ni učitelka pohlédla, seděla s rukama způsobně složenýma kolem učebnice a očima zabodnutýma do stránek. Taková byla Lina a zasmušilá, plachá Tamara v ní našla vše, co doposud postrádala. Přátelství, společný smích. Jiskru, která zažehne srdce a osvětlí cestu.

Z Tary byla Tami. Dvě slova tvořená čtyřmi písmeny. Dvě samohlásky, dvě souhlásky. Obě odvozená od téhož jména. Dvě podobná slova a za nimi dva rozdílní lidé.

Linino jméno se stalo u Tami doma nejčastěji používaným slovem a holčička jako by pookřála pod jejím hřejivým vlivem. I Draha byla unešená proměnou, která se s Tami, jak jí nyní na její přání říkali, stala. Nebyla to proměna okázalá a okamžitá. V Tami ještě mnohokrát zvítězila její ustrašená, vzdorovitá část, ale byla tady Lina a ta ji nenechala vrátit se zpět. Rozhodující okamžik nastal, když paní učitelka Rousková vyvolala Tami, aby u tabule vyjmenovala dny v týdnu.

Některé rodiny mají tendenci tvořit jakési učitelské klany. Rodina paní Rouskové nebyla výjimkou. Učila její matka, sestra i švagrová. A právě švagrová upozornila paní Rouskovou na problémové dítě, jak říkala, malou Málkovou.

,,Holka to ti nezávidím," špitala švagrová se špatně předstíranou lítostí. ,,Měla jsem ji ve školce jen pár měsíců, ale stálo to za to. S ní si teda užiješ. S tím děckem něco není v pořádku..."

Při pohledu na střapatou dívčí hlavičku, na drobné ruce, které nikdy nebyly v klidu - bříško ukazováčku donekonečna opisovalo kolečka na nehtu palce - vzpomínala učitelka na varovná slova a dumala, v čem asi tkví Tamin problém. Ani na okamžik nepochybovala o správnosti úsudku své švagrové. Nejspíš to bude dyskalkulik, uvažovala Rousková, možná dyslektik. Zaručeně bude potřebovat pedagogicko psychologickou poradnu... A možná to bude i na zvláštní školu... A ten opakovaný pohyb, to neustálé kroužení je také podivné, doslova psychotické, pomyslela si. Popravdě jí to dost lezlo na nervy.

Zatímco si takto přemýšlela, kývla na Tami, aby přišla k tabuli a s nepřiznaným zadostiučiněním sledovala, jak se ta malá Málková schoulila v lavici. V duchu poděkovala švagrové za objektivní zhodnocení a už klouzala očima po tvářích dětí, koho vyvolá místo Tami. Zapomněla však na Linu. Ta chytla kamarádku za ruku, usmála se, jak uměla jen ona a šeptla: ,,Půjdu s tebou." Vytáhla ji z lavice a došla s ní skoro obřadně k tabuli. Tam se postavila vedle Tami a pevně svírala její dlaň ve své. A Tami jako by načerpala něco z její sebedůvěry, tiše ale správně odříkala dny v týdnu, které uměla vyjmenovat už celý rok. Paní učitelka se nezmohla na jediné slovo a zkoprněla ještě víc, když třída stržená Lininým gestem spontáně těm dvěma zatleskala.

Jména obou dívek byla od té doby zpravidla vyslovovaná jedním dechem, jako by se stala synonymem přátelství. A málokdy bylo vidět jedno z děvčat, aniž by se někde poblíž nacházelo druhé. Tami a Lina.

Zářivá, říkala si někdy Tami, když přemýšlela o kamarádce. Jednou, asi v osmé třídě, zrudlá rozpaky Lině pošeptala, co ji napadlo. Lina se na ni zamyšleně podívala a z očí se jí vytratily zlatavé jiskřičky smíchu. Po nečekaně dlouhé odmlce tiše promluvila.

,,Možná jsem blýskavý, zářivý řetízek... A ty jsi šperk, který ten řetízek nese... Černá kamej."

Tami překvapeně pohlédla na kamarádku a v zádech ji mrazilo z krásy jejích slov i tónu, kterými je vyslovila. Nedůvěřivě hledala v Linině obličeji záblesk humoru, známku, že žertuje, ale její oči byly tmavé a vzdálené, zahleděné kamsi do daleka. Pak se zaostřily a znovu v nich zaplály šibalské hvězdy.

,,Proč si mě tak prohlížíš, Tami?" zasmála se.

,,Protože jsi taková ošklivka," přidala se k ní Tami s úlevou, že ta podivná i když podmanivá chvíle pominula.

,,Je zvláštní, že tak hezké a chytré děvče jako je Lina, je zároveň tak milé," řekla paní Málková při žehlení, jako by jedno bylo neslučitelné s druhým. Tami ponořená ve vzpomínkách, znovu a znovu si v duchu opakující černá kamej, černá kamej... překvapeně vzhlédla od domácích úkolů zaskočená, jak podobným směrem se ubírají máminy myšlenky.

,,A co já, mami. Jsem hezká, chytrá a nebo milá?"

Draha pohladila pohledem nepoddajné spirálky vlasů ve slunci zářící jako měď, zvídavé oči, známá souhvězdí pih.

,, Ty seš moje," řekla a v těch třech slovech byla vyřčena veškerá láska, kterou k dceři cítila.

,,A ty seš diplomat," rozesmála se Tami potěšeně a máma se k ní ochotně přidala.

,, Tami, táta říkal, že chodíte s Linou k té staré studni v lese," zvážněla máma a Tami se vloudil do očí stín, který je zbarvil do bouřkové šedi. ,,Je to pravda?"

Lhát nechtěla, ale cítila, že pravda nebude přijata s nadšením a tak jen nezávazně pokrčila rameny. Máma se s tím prozatím spokojila.

U večeře přišla na studnu znovu řeč. Jindy mlčenlivý Vladimír, který podle Tami jako by spíš žil vedle nich dvou než s nimi, se nečekaně rozpovídal.

,,To není dobré místo pro dvě děvčata, jako jste ty a Lina, Tami!"

Tami doposud okouzlená půvabem místa, které s Linou objevily při toulkách lesem, jen netrpělivě pohodila hlavou. ,,Nevím proč. Copak jsme pitomé, nelezeme na okraj," provinilý pohled k mámě při vzpomínce na to, jak sedají s Linou na kamenné obrubě s nohama spuštěnýma dolů.

,,Nemůže se nám nic stát."

,,Není to dobré místo," zopakoval Vladimír, jako by ani neslyšel, co právě řekla. ,,Když jsem byl kluk, říkalo se, že tam do té studny skočila jedna dívka z nešťastné lásky. Už v té době to bylo opuštěné místo a studna dávno vyschlá. Říkalo se, že se nezabila tím pádem, jen si přerazila páteř a umírala kolik dnů. Ve vsi nikdo nevěděl, kde ji hledat a když ji konečně našli nějací lesní dělníci, byla dávno mrtvá. Prý to byl strašný pohled. A moje prabába ta zas vyprávěla, že..."

,,Vláďo! to není zrovna téma k večeři. Už dost! Holky tam už chodit nebudou, že Tami? A v klidu se teď najíme."

Tami pohlédla na Vladimíra a musela se na něj usmát. V očích měl zklamání. Cítila, že má ve tváři stejný výraz. Chtěla slyšet víc, včetně ohavných, krutých detailů, přestože věděla, že v noci se jí o tom bude zdát a pak bude ležet ochromená strachem s očima upřenýma do čtverce temnoty a noc jindy útulná jako náruč přítele se promění v čarokrásnou, smrtelně nebezpečnou past.

Chtěla slyšet všechno a tak po večeři, když se máma s pletením usadila u televize, aby prožila další prekérní chvilky se svými oblíbenci z Ordinace, vyšla ven za Vladimírem. Tušila, že ho najde v garáži a nespletla se. ,,Tati," oslovila po chvilce váhání Vladimírova záda, napůl ponořená v motoru auta. Nesnášela se za to váhání, ale slovo táta jí nikdy nepřešlo přes rty se stejnou lehkostí jako jiná slova. Vladimír se prudce napřímil a při pohledu na Tami se nepatrně usmál. ,,Jde o tu studnu, že?"

,,Jo, ráda bych slyšela, co ti vyprávěla tvoje... babička." Ukazováčky se nervózně vydaly na svou krouživou pouť. Vladimír chvilku zaváhal, ale pak jako by touha podělit se o příběh byla silnější než opatrnost, přehodil přes pneumatiky složené v rohu kus lepenky a rukou naznačil Tami, ať se posadí.

,,Moc toho není, jestli čekáš nějaké úžasné drama, tak budeš zklamaná." Tami pohodila hlavou v nevědomém gestu - k věci!

,,Víš, jedno ti musím říct hned na začátku, moje prabába uměla vymýšlet povídačky a taky si ráda cucla anýzovky a pak se jí vyprávělo ještě líp. Věřit se dalo tak každýmu pátýmu slovu. Někdy vídala světla na obloze a dvouhlavýho psa a v každým kozím bobku hned viděla znamení. Ale to o tý studni jsem jí docela věřil. Vyprávěla, že tam na tom místě skončil život hned několika dívek. Jedna spadla do studny při vytahování džberu a utopila se, tenkrát tam ještě byla voda. Další tam prý strčil žárlivý milenec a mluvilo se i o několika dětech, které tam zabloudily a bůh ví proč, tam do té ledové vody spadly."

Tami ani nedýchala.

,,Víš, nechci abyste tam chodily. Je to... Je to nedobrý místo. Některý místa takový jsou. Přitahujou určitý typ lidí. Něco z těch hrůz, co se tam odehrály, na tom místě ulpí a ty lidi to tak nějak vábí. Tak si to vysvětluju já. Říká se tomu myslím..."

,,Echo," dokončila Tami.

,,Jo, to je ono. Možná si, Tami, myslíš, že jsem bajkař, jako byla moje bába..."

Horlivé zakroucení hlavou.

,,Možná jo, ale já tam na tom místě párkrát byl a vůbec se mi nelíbilo, co jsem cítil. Bylo to jako vstoupit do kapsy ledovýho vzduchu. Chlupy se mi ježily a zvonilo mi v uších. Víš, myslím si, že takový místa se můžou čas od času..."

,,Tati, Lina tam..."

Tázavý pohled. ,,Co Lina?"

,,Tamii!"

,,Tami, volá tě máma, před ní ani muk, jo? Ta by řádila."
,,Jasně, neboj." Spiklenecký úsměv a mrknutí. ,,A dík, žes mi to vyprávěl." Tami přešla dvorek vděčná za mámino vytržení. Málem se podřekla. Ani Lina to místo právě nemilovala, vždycky ji musela přemlouvat, aby tam s ní šla. A pocity které Vladimír popisoval, byly velmi podobné těm Lininým.

Jak je možné, že já tam necítím nic nepříjemného? dumala Tami. Spíš tam mám pocit, jako bych se vrátila domů..."

,,Tamii!"

,,No jo, už jdu," křikla v odpověď a pustila z hlavy studnu, Linu, nešťastné oběti i Vladimíra.

3. část - Stín