11. 10. 2021

Jak vycvičit nohu

Předvídavost není mou silnou stránkou, tudíž mě před dvěma roky, kdy jsem od ortopeda získala termín operace - výměna kyčelního kloubu a vlastně jen tak pro jistotu, kdyby se to opravdu hodně zhoršilo - a to 27. září 2021, vůbec nenapadlo zeptat se, co je toho sedmadvacátého vlastně za den. Ortoped byl daleko předvídavější než já. Artróza v mém pravém kyčelním kloubu se během těch dvou roků (po předchozích patnácti letech mírnějších potíží) skutečně zhoršila nad únosnou mez a tak jsem v červnu při kontrole na ortopedii potvrdila, že termín operace platí a poprvé mě napadlo zeptat se, na jaký den vlastně ten můj den D připadá. ,,Na pondělí," řekl doktor. ,,Takže do nemocnice nastupujete už v pátek. Kvůli pojišťovně a koronaviru a tak celkově, to už nejde jako dřív, nechat se přijmout v pátek a nastoupit v neděli před operací." ,,A co tady budu tři dny dělat?" zhrozila jsem se. ,,Odpočívat," usmála se líbezně sestra. Divím se, že jí můj žhnoucí pohled nevypálil na čele tečku.

Tím začala moje noční můra. Kdykoliv jsem si během následujících tří měsíců vzpomněla, že budu ležet v nemocnici naprosto zbytečně o dva dny navíc, padlo na mě zoufalství nejhoršího kalibru a v duchu jsem si přehrávala všechny možné scénáře včetně toho, ve kterém během sobotního dopoledne balím kufr a odcházím z nemocnice na autobus, protože to prostě nedám. Přes den to ještě šlo, výměna střechy, vaření, zahrada, vybírání brambor a další další činnosti mě dostatečně zaměstnávaly a já k nim utíkala, jako ke své spáse, zato noci se nesly ve znamení skalpelu a paniky. Má hlava je kulantně řečeno hodně svá, takže operace samotné jsem se nebála ani maličko. Výměna kloubu je sice ohavná záležitost, znám to z minula, ale přece jenom to už pak k něčemu spěje. Mě nejvíc děsilo to čekání, nuda a ztráta soukromí.

Nakonec se ale ukázalo, že všechno špatné je k něčemu dobré. Nabrečet si do zásoby se mi osvědčilo jako vysoce efektivní způsob, jak dosáhnout vyrovnanosti ne-li přímo lhostejnosti ke svému dalšímu osudu. Probdělé noci a zmáčené kapesníky se zúročily a k překvapení všech a nejvíc sebe samotné, jsem nastupovala do nemocnice ve stavu stoického klidu, který ještě prohloubilo vědomí, že mám kam utéct. Ne na autobus, to jsem zavrhla, přece jenom jsem alespoň papírově dospělá a jako taková musím holt něco vydržet. Mám na mysli jiný útěk. Vše jako by směřovalo k tomu jedinému bodu. Ke dni D. Ke dni TEP. Dcery mi k notebooku, který jsem dostala loni k padesátce, koupily sluchátka a poradily mi stránku s filmy. Na mašině, kterou jsem dostala taktéž k narozeninám, jsem si ušila z darované látky na nootebook tašku. Díky tomu jsem získala svůj vlastní kapesní nebo spíš kabelkový svět, svou skrýš, jinou dimenzi, ve které se řeší všechno možné jen ne ten pitomý otravný kloub. K notebooku jsem přibalila přesně podle plánu i polštářek a ke stavu téměř blaženému přispělo i zjištění, že na pokoji budu většinu víkendu sama. Nebudu lhát, i tak to bylo dlouhé, ale díky filmům přece jenom o něco snesitelnější. Řbitov zviřátek střídali vikingové a jejich taky tak trochu zvláštní domácí mazlíčci z Jak vycvičit draka 1-3 a vzápětí Black Widow.  Avengers: Endgame  následovalo TO, Strážci galaxie, Kung-fu panda 3, Cubo a kouzelný meč, Avatar a Prokletý ostrov a najednou byla neděle večer a čas na poslední film Osamělý jezdec. Pak jsem notebook zabalila, ukryla v kufru mezi oblečení a čekala. 

Den D jako ostatně všechny dny v nemocnici začal velmi brzy v 5.00 ráno. Nebudu popisovat všechny formality jimiž musí příjemce umělého kloubu během příprav projít. Jen bych chtěla ve vší skromnosti zmínit, že při zavádění kanyly jsem začala skřípat zuby a vrčet až při čtvrtém pokusu, neb jsem, jak pravila sestra, nechala žíly doma. V jedenáct jsem odjela na sál, v půl druhé už jsem byla na jipce a v půl páté jsem byla jakžtakž při smyslech, abych napsala domů, že mise byla úspěšná. 

Druhý den ráno, tedy v úterý 28. září, jsem putovala zpět na pokoj. Sestra (moje vlastní ne zdravotní) mi napsala: ,,Milá sestřičko, raduji se s Tebou z Tvé nové nohy." Přesně to vystihla. Ležet vedle mé "nové" nohy bylo jako sdílet postel s vážně poraněným tvorem, který ke mně nepatří, nemůžu ho nijak ovládat, ale s nímž jsem nějakým způsobem propojená a zatraceně zřetelně vnímám jeho bolest. Nicméně přes pocit odcizení od vlastní nohy jsem u oběda už seděla, byť mě opět museli tahat do sedu jako řepu. Ve středu se "tahání řepy" opakovalo za účelem vyzkoušet nový kloub za chodu, což se nakonec přes drobné nesnáze povedlo. Jelikož mě velice znechutilo pomyšlení, že se podobné tahání bude opakovat při každé cestě do koupelny a na záchod, zasvětila jsem středeční odpoledne nácviku sestupu a opětovnému výstupu na P trojku tedy svou postel na pokoji č. 3. Zpočátku jsem svým zmítáním silně připomínala tuleně rochnícího se v písku na pláži a dokonce i v paní na sousední posteli zahleděné do mobilu jsem vzbudila mírný zájem, který dala najevo dotazem, jestli nepotřebuju pomoc. S díky jsem odmítla a pokračovala ve smejkání. V pozdních odpoledních hodinách byla má snaha korunována úspěchem, což mi otevřelo zcela nové obzory. No, abych byla přesná... hlavně cestu na záchod a bez doprovodu, což považuji za přelomový okamžik. V momentě, kdy jsem soběstačná, alespoň, co se osobní hygieny týče, mám v podstatě vyhráno. 

Štěstí tentokrát stálo na mé straně a zřejmě se rozhodlo chvilku zdržet a tak jsem i další víkend byla na pokoji sama a jelikož jsem se už cítila mnohem jistější a schopná manipulovat nejenom sama se sebou ale i s notebookem, putoval můj drahý přítel ven z kufru zpět na čestné místo na stolku vedle konvice s chutným instantním nemocničním čajem a filmový maratón pokračoval. 

V pondělí 4. října jsem poprvé vznesla dotaz, kdy bych mohla jít domů. ,,Ve středu nebo ve čvrtek", řekl pan doktor. Zásoby klidu jsem měla téměř vyčerpané a ten zrádný čas ještě ke všemu přepnul na režim vyčkávání, při kterém každých pět minut trvá hodinu, takže poslední dva dny a hlavně noci byly hóóódně dlouhé. Ale přesto, že čas odkapával zvolna jako pampeliškový med, přece jenom vytoužený čtvrtek přišel a po dalších formalitách, tentokrát propouštěcích, jsem předala manželovi kufr, sestřičce Dezert Orient a po čtrnácti dnech nabrala opět kurs domov. Rehabilitační ústav Košumberk kam většina kyčlařů i kolenářů po operaci směřuje, jsem se rozhodla tentokrát, po své předchozí zkušenosti, vynechat. Vím, jsem asi hloupá, ale radši se budu doma potvořit s rodinou než někde odpočívat mezi cizími.  Rehabilitace mám domluvené ambulantní přímo v nemocnici v Novém Městě na Moravě, začínám zítra. 

Už dávno se nepokládám za snílka a fantastu, přesto se občas přesvědčím, že to s mým pragmatismem a racionalitou nebude až tak horké. Krom rodiny jsem se strašně těšila hlavně na svou postel. Chápu, že gumová a tudíž omyvatelná matrace je v nemocnici nezbytnost, ale během pár nocí jsem si začala připadat, že ležím v polovyfouknutém bazénu. Pocit ještě vystupňoval ďolík v matraci vytvarovaný podle mého těla. Pěna pod gumou už zřejmě lecos pamatuje. Ale ani vlastní postel není zárukou dobrého spaní. Pořád ještě neumím spát na zádech, což je po výměně kloubu nevyhnutelné. V operované noze navíc probíhají jakési skryté procesy.  Ne že by vyloženě bolela - na to mám prášky - podobné dojmy, které cítím, zřejmě bývají popisovány při syndromu neklidných nohou a dají se shrnout do tří slov: Kam s ní?  Krom toho levá noha, dvojče, pociťuje potřebu vyjádřit svou solidaritu tím, že simuluje stejné potíže - a musím říct, že velmi úspěšně - takže v osm let staré jizvě to sem tam píchne a zabolí úplně stejně jako v té čerstvé. 

Výměna kyčelního kloubu je jedna z posledních věcí, na které jsem dokonce i ve svých jednapadesáti letech pořád ještě mladá. Je to pech, otravovat se s artrózou už od pětatřiceti. Na druhou stranu jsou i mnohem horší věci a v jednapadesáti se zas snáší všechno podstatně lépe než třeba v sedmdesáti. Vlastně jsem měla velké štěstí. S mou novou nohou si na sebe pomalu zvykáme. V nemocnici jsem ji nezvedla ani centimetr nad postel, dneska už klidně šestkrát sedmkrát za sebou do výšky minimálně pětadvaceti centimetrů. Ani sezení mi už nedělá takové problémy, ještě v sobotu jsem měla v sedu po pár minutách pocit, že si můj umělý kloub razí cestu k povrchu a hodlá mě opustit. Dnes jsem napsala tenhle článek vsedě u stolu jen s jediným krátkým přerušením. Každý den je to prostě o něco lepší. Jak řekla paní doktorka, které jsem se svěřila, že jsem měla hrůzu z vytahování stehů a ono to zatím vůbec nic nebylo. ,,To nejhorší už máte dávno za sebou."
Ráda bych tomu věřila. 😊



Pár ilustračních fotek:

Přípravy: 

Svíčková a guláš do mrazáku na víkendy. 

Jídlonosiče na obědy na všední dny. 

A ještě dort pro neteř k narozeninám. 


A už balím. Mína se domnívá, že kufr je na posteli pro ni.


První dojmy z nemocnice:

Záhořovo lože


Zátiší se zviřátky

Noha už je označená.

A venku bylo zrovna tak krásně!


Po akci:  

Když necháte žíly doma. 


Jizva první dny připomínala spíš dračí tetování. 😏
Celkem 19 cm a 15 stehů. 



A konečně doma. 

Návrat z tréninku dnes ráno.  



Příjemné podzimní dny přeje vyměněná Bevíčková. 😉

17 komentářů:

  1. Tak ať rehabilitace proběhne rychle & úspěšně.
    Ať jsi opět čilá a pohyblivá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, vynasnažím se. Představy o tom, co všechno podniknu se zahradou a kam všude si zajdu fotit, byly další skvělý únik z reality. :)

      Vymazat
  2. Bev, moc a moc držím pěsti, aby rehabilitace byla rychlá a ty ses vrátila zpět do normálního života. Jak říká moje kamarádka: "Chce to jen tak lehce vyklusávat."
    Opatruj se!!!

    P.S. Moje teta sokolka se po návratu z nemocnice rozhodla, že si zacvičí. Zacvičila a nový kyčelní kloub si vyhodila. Tak takhle rozhodně ne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lehce je slovo dne. Neboj, nemůžu jinak i kdybych chtěla. Základní sestava cviků po operaci je poměrně striktně daná a pravidla mám v paměti ještě od minula, neohýbat se, nesednou si nízko, nekřížit nohy atd. Krom toho na nějaké sokolské sestavy jsem neměla ani před operací. :D
      Děkuji. :)

      Vymazat
  3. Pak,vítám Tě doma a přeji úspěšnou rehabilitaci.🍀

    OdpovědětVymazat
  4. Pavli, moc Tě zdravím. Hlavně, že už máš operaci zdárně za sebou a teď už bude jen líp. Přeju Ti to moc, opatruj se ! Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Bev,
    já tě vždycky považovala za mladší, než jsem já! A ono ne! Tak hezky (rozumně) cvič!

    OdpovědětVymazat
  6. Jsi statečná holka, máš můj obdiv!
    Též moc děkuju za komentáře u mě na blogu. Nejde mi na ně odpovídat a nejsem schopná to nějak vyřešit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkus to v jiném prohlížeči. Mně to před lety pomohlo (musela jsem opustit, a to zcela náhle, Firefox). Přešla jsem na Operu.

      Vymazat
    2. S tím si nedělej hlavu, vím, že jsi o tom psala, mám to pořád v paměti. Vždyť o nic nejde a třeba se ti to teď podaří vyřešit v tom novém prohlížeči, jak psala Dorka. :)
      A moc děkuji. :)

      Vymazat
  7. Dostalas navíc dva dny v luxusním hotelu a ještě si stěžuješ :).
    Vtipné je to označení nohy, prý se v minulosti několikrát stalo, že amputovali špatnou nohu a teď si dávají větší pozor.
    Samozřejmě blahopřeji, že jsi to zvládla a s humorem a přeji, abys brzy "zase skákala přes kaluže".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Paní, co se mnou byla z pátka na sobotu na pokoji, mně to taky říkala, že to mám jako takový wellness víkend, to mě pobavilo, ale musím konstatovat, že to byl teda hodně divnej pobyt. :D A s tou nohou jsi mě zas rozesmál ty, přesně to samé mě napadlo, když mi ji doktor označil, docela se mi ulevilo, přece jenom bych nerada, aby mi načali tu zdravou. ;)
      Moc děkuji za milý a vtipný komentář. :)

      Vymazat
  8. Teď jsi mi připomněla mou operaci páteře, resp. učení lézt na a z postele. Můj problém po operaci byl ten, že jsem směla všechno, jen ne sedět. Což se ukázalo jako velice trapný v okamžiku kdy člověk potřeboval na záchod. Zavěšení na dvou vodorovných držácích ve zdi opravdu není ta správná pozice pro potřebnou činnost. Jíst v leže na boku sice praktikovali již staří Římané, ale co si budeme povídat, pro následné trávení taktéž nic moc. Převalování při lehání či vstávání stylem mrtvá velryba vlečená za lodí už byla jen taková třešnička. Takže když předepsaná doba kdy jsem si nesměla za žádnou cenu a při žádné činnosti sednout uplynula přesně na Štědrý den, náramně jsem si oddychla. Protože představa toho jak mi v leže zaskočí kost z kapra, nebo jak okolo mne na slavnostně prostřené posteli leží celá rodina a cpe se kaprem a salátem vážně nebyla ani milá a ani vtipná....
    Já zatím té výměně na ruce utekla, ale obávám se, že ne na dlouho. Už opět jsem kvůli stupňujícím se bolestem objednaná na ortopedii v listopadu. Jsem zvědavá jak to tentokrát ortoped vyhodnotí....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vendy, v porovnání s tím jsou mé problémy se spaním na zádech a moje jediná cesta na záchod s doprovodem úplné prd. Nebyla to taky sranda, ale poměrně rychle to jde kupředu. Jeden den jsem ležela, další jsem seděla a třetí den jsem chodila, což je skoro zázračné, když si člověk představí, co se mu to vlastně s tím kloubem dělo, ne že bych si to teda chtěla představovat moc důkladně. :)
      Operace páteře je ještě mnohem složitější a následné léčení určitě i delší a složitější, je moc dobře, že jsi to všechno zvládla.
      Nicméně i když jde o tak závažnou věc, svým popisem štědrovečerní večeře na svátečně prostřené posteli jsi mě rozesmála. :)
      Děkuji a ze srdce přeji, aby se operace dala odložit a pokud ne, aby vše proběhlo rychle a bezproblémově. :)

      Vymazat