2. část
Předchozí část - E.T. Volá domů
25. dubna 2013, tedy devátý den po operaci, jsem odcestovala do Košumberku na rozcvičení. Přeprava sanitou proběhla bez zádrhelů. Větší část cesty jsem prospala a po své zkušenosti pokládám cestování vleže jednoznačně za nejpohodlnější. Po vyslechnutí zkušeností dalších takto přepravovaných jsem si uvědomila, že mé nadšení je spíš výjimka než pravidlo. Většině bylo z pohledu do ubíhajících korun stromů šoufl a ještě měli obavu, aby se kodrcáním po zimou zničených cestách nezmrzačili víc, než už byli. Buď jsem fakt flegmatik, nebo u mne sehrála roli blažená a bohužel bláhová představa, že to konečně někam spěje, že obtížnější část mám za sebou. Ve šťastném chvilkovém rozpoložení plynoucím ze změny prostředí jsem se nechala zapsat a ubytovat.
Následoval přijímací pohovor s lékařem. Na dotaz, jak dlouho hodlám pobýt, si ihned sám odpověděl
"Vidím to minimálně na měsíc, ideální by bylo šest týdnů." To mě poněkud vyvedlo z míry. Tajně a směle jsem doufala, že by mi možná stačilo čtrnáct dnů. V kategoriích měsíců jsem odmítala uvažovat, přestože se mnozí známí při rozhovoru o Košumberku nadšeně dotazovali: ,,Na jak dlouho tam jedeš, na měsíc nebo na dva?" a přišlo jim to úplně normální. Mně tedy ne! Většinou šlo o lidi, kterým ani vzdáleně nehrozilo, že by se do podobného zařízení někdy dostali, kteří kdysi zavítali do Košumberku na krásné dvě hodiny, coby návštěva nějakého nešťastného maroda a tím pádem se jim tam strááášně líbilo. Jejich radostné provolávání: ,,Tam je to krásný! Bude se ti to líbit!" případně: ,,Hned bych si to s tebou vyměnil/a!" pro mne tedy nebylo směrodatné a dokonce ani snesitelné. Nakonec jsem neochotně odsouhlasila měsíc, nebude-li zbytí. Po dvou hodinách od rozhovoru, otevřel lékař dveře pokoje, kde jsem seděla na posteli a zhruba po dvaatřicáté vyprávěla dvěma spolubydlícím svůj příběh - Jak jsem k endoprotéze přišla a pravil směrem ke mně: ,,Vypadáte celkem normálně." Nevím zda je to nějaká místní zdvořilostní fráze, či pouze vyčetl v mých očích zaječí úmysly a přišel zkontrolovat, jestli jsem stále ještě přítomna. Jelikož jsem ho ohodnotila jako suchara, mile mě překvapil a tak jsem pobaveně reagovala slovy: ,,Děkuju, to jste mě potěšil, ještě abych tak vypadala nenormálně." Na to nic už neřekl a s neutrálním úsměvem zase tiše zavřel. Formality byly u konce.
V jednu odpoledne jsem měla za sebou seznámení s pokojem a kolegyněmi, oběd, sprchu i vybalování a před sebou moře času (nudy), večeři a jako "zlatý hřeb" dne - Ordinaci v růžové zahradě. Využila jsem volné chvíle k plodnému rozjímání zda hledět z okna, nebo v televizi na Sama doma, kde určitě zas budou rozebírat nějakou pěkně ohavnou chorobu, v lepším případě pouze nevyléčitelnou, a nebo si zaslzet nad svým osudem, kdy domů nemůžu, protože bych tam nebyla k ničemu a jinde být nechci. Nakonec to nebylo zas tak složité rozhodování. Během odpoledne jsem to postupně zvládla všechno. Krom nudy a stesku mě značně deprimoval i fakt, že o berlích daleko neuteču.
Rychle mi došlo, že to bude skutečně dlouhý a náročný pobyt.
pokračování ZDE
Žádné komentáře:
Okomentovat