Náladovky /2/

S politováním přiznávám, že jsem větší část života prožila jako slepec. Přesněji řečeno: myslela jsem si, že vidím jako rys a taky jsem se tím nezapomínala pyšnit. Zhruba do poloviny loňského roku jsem četla bez problémů i droboučká blechám podobná písmenka, kterými se pyšní příbalové letáky z lékárny, poznámky pod čarou, nebo nepříliš výhodné dodatky k rozličným pochybným smlouvám, což ale neznamená, že jsem nebyla slepá. Myslela jsem si totiž, že své okolí dokonale znám. Myslela jsem, že mě vlastně nemá čím překvapit a tak jsem hledala jiné, barevnější a malebnější světy ve své fantazii. Myslela jsem si dokonce, že psaním tvořím úplně novou, neznámou a krásnou krajinu, která vzniká bezděčným a hluboce uspokojivým procesem slučování oblíbeného a malebného a vypouštěním rušivého. Byla jsem bláhová a byla jsem slepá. A zjistila jsme to přesně v ten moment, kdy jsem si své dokonale známé okolí vyfotila. Ono není dokonce ani úplně přesné říct, že jsem neviděla. Viděla ale nevnímala, alespoň ne očima. A přesto je to krajina, kterou jsem si napsala. Krajina mého srdce. Vždycky to byla ona.

Charlie a jablko

Náš psíček Charlie má takový roztomilý zvyk. Když se s někým vítá, musí honem něco popadnout do tlamky a s tím pak pochoduje kolem dotyčného a celý se kroutí radostí. Někdy je to plyšák, klubko ponožek, párkrát už vytáhl i pyžamo nebo triko, s tím se mu ale docela špatně pochoduje, protože si po tom šlape. Když není nic jiného, vystačí si i listem, kusem papíru a nebo jablkem. A právě s tím zmíněným jablkem jsem ho vyfotila.

Bohužel, jak byl stále v pohybu, nestíhala jsem a některé fotky jsou rozmazané, ale stejně jsem nemohla odolat, vám ho předvést.

Náladovky

Příroda je tím nejdokonalejším dílem, které se my lidé od dávných věků pokoušíme napodobit. Každý den je jiný, jedinečný, pohled na oblohu se nikdy neopakuje a vzory, který tvoří větve stromů proti obloze, jsou podle mého skromného mínění nesmírně působivé a krásné. A co teprve když je doplní siluety ptáčků. Zkrátka nikdy nevstoupíme do téže řeky, ale ani do stejného dne. Podívejte se na pár obrázků, na kterých hlavní roli hraje obloha, slunce, stromy, barvy a nebo naopak absence barev. Ve mně navozují celou řadu rozličných pocitů a tak jsem je nazvala jednoduše náladovky.

Čas, kuchařka a skříň

Jedna věc, kterou v současné době oplývám, je zboží většinou vzácné a nedostatkové. ČAS. Už jsem se zmínila, jak toho opravdu na plno a beze zbytku využívám; televize, čtení, chytání lelků, vystřihování, nákup, civění z okna, chytání bronzu - u kamen, lepení, jídlo, televize, výjezd za jídlem, civění do blba, civění dovnitř, jestli jsem to už neviděla, čtení...

V jednom z komentářů reagujících na výčet mých současných aktivit stálo: ,,Aspoň budeš mít čas na psaní." Jenže ouha! To je právě ta jediná aktivita, která mi nehrozí a kterou jsem záměrně nezmínila, pro případ, že by se snad někdo přece jen na výsledek oné aktivity zeptal. Jen jsem velmi skromně a nenápadně špitla:,,To je pravda." Ač mým nejtoužebnějším přáním bylo napsat: Pravda, aspoň budu moct dopsat tu tisícistránkovou, krutě dojemnou epopej ze života mikrobů. Nebo to famózní osmisetstránkové podobenství pojednávající o životě trilobita na jedné straně a nemožné matky, zapadající stále hlouběji do močálu zvaného krize středního věku, na straně druhé. Nebo: Aspoň budu moct dokončit tu osmdesáti slokovou hororovou baladu o sto let nemyté podlaze. Nebo...

Ano, mám čas. Tím to ale končí.