Lhář

Když jsem se probudil, byla už vzhůru. Seděla před zrcadlem a pročesávala si vlasy. Růžové pyžamo s puntíky ji obepínalo jako neopren. Jako by slyšela mé myšlenky, zatahala se za výstřih, tichounce zaúpěla a pokusila se bavlněnou látku natáhnout a oddálit od svých plných křivek. Zbožňoval jsem každé její kilo a nevadilo mi, že zase trochu přibrala, jenže jí ano. Mé myšlenky byly zřejmě hlasitější, než jsem chtěl. ,,Přibrala jsem, co?" otočila se ke mně s otázkou místo pozdravu.

Večer, kdy vyšla souhvězdí

On mi říká krásko, někdy princezno. A přitom neví, že jsem doopravdy princezna. Ne ta šíleně smutná, ani ta usínací. Ani s hráškem nemám nic společného, pokud zrovna nebyl v jídelně k obědu. Jsem princezna tajná. Vím to jen já. A moji rytíři. Díváte se na mě a vidíte holku. Dívku s bledým ksichtíkem, nos posetý pihami, na čele pár teček pubertálního akné, které asi nikdy nezmizí, nevýrazné šedomodré oči se světlými řasami, vlasy té nejnudnější myší barvy. Podíváte se se mnou na můj odraz v zrcadle a zůstanete stát s pusou dokořán, protože ta v zrcadle má obrovské, kouřově šedé oči, černé řasy do půl tváří a vlasy v barvě bouřkových mraků žíhaných bílými blesky se jí vlní skoro až k zadku. Utajená princezna. Princezna bouře. Blýskavice.

Ta strašná síla slov

Z devátého patra se ulice zdála úzká jako šedá stuha a pospíchající lidé, zachumlaní v zimních bundách navzdory prvnímu jarnímu dni, drobní a nedůležití. Kdyby některý z nich zvedl hlavu, pořádně se zaklonil a pohlédl pro změnu vzhůru na šedivé nebe visící nehnutě nad městem, možná by zahlédl tam vysoko nad sebou cosi, v čem by po chvilce rozpoznal člověka hluboce vykloněného z okna. A možná by ho v jediném záblesku jasnozřivosti napadlo: Proboha! nějaký nešťastník se tam nahoře chystá skočit. Možná by se zastavil a věnoval tomu zoufalci tichou modlitbu a vyslal k němu pár povzbudivých myšlenek. Anebo by si jen stoupl stranou, aby nepřekážel davu, zapálil si cigaretu a s pečlivě tajeným vzrušením čekal, jestli opravdu skočí. A pak by nejspíš přiběhl k tělu nepřirozeně pokroucenému, na první pohled rozbitému, ležícímu ve stále se rozšiřující rudé kaluži, jen proto, aby mu neunikl jediný detail, aby byl první...

Z druhého konce

Řítila se lesem jako meteorit. Jako padající hvězda nesoucí zkázu. Větve jí okusovaly tváře a podrážky botasek křoupaly do zlatova propečené listí jako bramborové lupínky, které měla tak ráda. Les byl plný vývratů a bludných kořenů. Už ani nevěděla, kde překročila ten svůj. Koukala pod nohy a přesto vratce balancovala na svém konci vodítka. Drak před ní běžel sebejistě a půvabně jako vždycky a každou chvilku se netrpělivě ohlédl. V čokoládových očích četla výtku. Proč jsi tak nemotorná a pomalá?

Charlie a jablko

Náš psíček Charlie má takový roztomilý zvyk. Když se s někým vítá, musí honem něco popadnout do tlamky a s tím pak pochoduje kolem dotyčného a celý se kroutí radostí. Někdy je to plyšák, klubko ponožek, párkrát už vytáhl i pyžamo nebo triko, s tím se mu ale docela špatně pochoduje, protože si po tom šlape. Když není nic jiného, vystačí si i listem, kusem papíru a nebo jablkem. A právě s tím zmíněným jablkem jsem ho vyfotila.

Bohužel, jak byl stále v pohybu, nestíhala jsem a některé fotky jsou rozmazané, ale stejně jsem nemohla odolat, vám ho předvést.

Máme rádi zvířata...

Máme rádi zvířata, přestože jsou chlupatá a všude trousí srst. A kdyby jenom srst! Ale láska je láska, jak se zpívá v jiné písni a tak žijeme více (holky a já) méně (manžel) smíření s vědomím, že není možné vyjít do společnosti a vlastně kamkoliv, aniž bychom na sobě nenalezli pár kočičích nebo psích chlupů, že se občas chloupek z myšího kočičího kožíšku zatoulá až do polévky, že si někdy připadám jako dveřník jejich veličenstev a sto jarních schodů dělám běžně každý druhý den, bez ohledu na roční dobu. Že se o lavici v kuchyni dělím se Zmudou, stejně jako holky o postel s Charliem a často si pro sebe stěží urveme pár centimtrů. Charlie, Zmuda, Hana, Šena, Niky a Mína jsou zkrátka členové rodiny a také je tak s nimi zacházeno. Někdy se mi dokonce zdá, že mají větší privilegia, než o jakých jsem si kdy já sama dovolila třebas jen snít.

Charlie a rohlík

Náš milovaný psíček je velký požitkář a gurmán. Nikdo si neumí tak vychutnat pamlsky jako on. Tvrdé rohlíky ( není-li tedy nic lepšího) křoupe místo sušenek a nejraději na posteli. Taky kde jinde! Ani já neznám nic lepšího, než si s knížkou a dobrým dlabancem zalézt do postele. A tak bych asi neměla, zas tak moc vyšilovat. Jak se říká, příklady táhnou.

Psův a rohlíkův příběh nafotila a okomentovala Madlenka a na svůj blog jsem jej vložila s jejím laskavým svolením.

Radosti psí

Zdroj radosti, inspirace. Kamarád, bavič, dobíječ baterek, důvěrník i strážce pevnosti. To všechno je náš psík - Charlie. Už dva roky je členem naší rodiny a pořád ještě pro mne představuje to nejzábavnější, co jsem v poslední době viděla a hravě strčí do kapsy televizi a všechny šoumeny s ní. Baví mě jeho schopnost radovat se a lichotí mi jeho přátelství. Je mu jedno jestli jsme pryč deset minut nebo půl dne, pokaždé nás vítá stejně nadšeně a intenzivně. To se mi ještě s nikým jiným nestalo.

Takoví byli

Po několika letech, kdy jsme myslely, že jsou fotky koťat a Charlieho, coby štěněte a mnoho dalších navždy ztracené, se Madlence podařilo je nalézt a stáhnout do počítače. Konečně můžu předvést jak vypadali. Řeknete si, že koťata i štěňata jsou všechna stejná, ale není to pravda. Viděl někdy někdo tak roztomilý čumáček a očička, jako má náš Charlie, nebo tak okouzlující koťátka, jako jsou děti naší Zmudiny?

Nejspíš ano.

Nejkrásnější jsou totiž vždycky ti vlastní.

Ale pochlubit se můžu.

Charlie

Charlie vtrhnul do našeho života skutečně jako živel. Po smrti fenky Pipinky, která zemřela ve věku zhruba sedmnácti let po dlouhém blahobytném životě, jsme dcerám přislíbili štěňátko. Dlouhý čas však zůstávalo pouze u slibů. Přece jenom už jsme měli jednoho velkého psa a čtyři kočky domácí a dvě externí (počty se neustále mění) a tak jsme s vyplněním slibu až tak nespěchali. Mé konání se smrsklo na občasné obhlédnutí inzerátů. Velkým favoritem byl mopsík. Při spatření cen štěňátek jsem však trošku váhala. Dcery náš laxní přístup rychle omrzel a jednaly na vlastní pěst. Z prázdnin u kamarádky si přivezly štěně, v odůvodněné víře, že při prvním spatření nového přírůstku nám dojdou argumenty a štěně s láskou přijmeme. Nepletly se! Rezavý plyšáček v krabici od bot na sebe okamžitě strhnul veškerou pozornost. Zamilovat si ho trvalo asi tři údery srdce, tedy mého, jeho mezitím odbušilo mnohem víc.

Zatímco jsi spal

( pro Charlieho, mého hrdinu )

Vím tak málo o světě
kam odcházíš, když omrzí tě bdít.
Zavřená víčka střeží vráska,
bříškem palce ji laskám,
nejde, nejde uhladit.

Max

Maxe si rodiče přivezli z Hroznějovic, z návštěvy u sestry. Cesta domů byla dlouhá a ne právě idylická. Štěně cestou zvracelo a celkově nebylo ze změny bydliště příliš nadšené. Stejné pocity převládly i na straně rodičů. Této návštěvy jsem se neúčastnila, ale velmi dobře si umím představit všechny tři účastníky, neb je dobře znám, stejně jako napjatou atmosféru panující uvnitř auta. Maxík si své strastiplné putování zapamatoval a nikdy později, ani jako dospělý, už dobrovolně do auta nevstoupil a když situace přece jenom vyžadovala jeho nalodění, musel být do auta, či spíše do kufru vhozen. S pinčem by to byla hračka, je však téměř nemožné tímto způsobem manipulovat se psem zvíci odrostlého telete.