Kočka a netvor

,,Je to kočka i netvor!" pravila přísně dcera na adresu našeho černého kotěte. ,,V jednom těle," doplnila jsem temně a připomněla si, jak se kotě zakouslo do mé nové knihy. (Obávám se, že C. J. Tudor neví o těch druhých zdaleka všechno.) Nevzpomínám si, jestli Madlenka došla k rozpoznání kočičí dvojakosti poté, co se náš klenot Rubín houpal na zácloně, zašantročil router za vánoční stromek, vlezl si do šuplete k pečicímu papíru, alobalu a desítkám sáčků od rohlíků a nebo tehdy, když se jí ostré drápečky naší šelmy kočkovité zaťaly do zad. Sama mám krk a výstřih celý ďubkovaný. Nejdřív jsem před zrcadlem pátrala, co mi to tam vyrazilo, jestli to není příznak nějaké choroby. Pak jsem prozřela. Tato "choroba" má jméno Ruby. 

Ruby jako rubín

,,Fuj, co to je? " vyjekla jsem, když za mnou Anička přišla do koupelny, kde jsem zrovna vytahovala další hromadu prádla z pračky a v tichosti dumala, pro koho všeho soudě podle množství krom rodiny ještě peru. V náručí svírala cosi černého, pomačkaného, s jedním okem. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo pošramoceného netopýra. ,,Kotě," řekla dcera a zvedla ruce s černým chomáčkem, abych si ho mohla lépe prohlédnout. ,,Jéžiši, to je tak strašně škaredý kotě," řekla jsem napůl v smíchu napůl v pláči. Nevím proč, ale kočky tak na mě působí, reaguju přehnaně i když jenom zahlédnu z auta úplně cizí tříbarevku lovící myši uprostřed louky nebo nějakého mourka, jak si spokojeně hoví za oknem mezi květináči a povzneseně pozoruje cvrkot venku.