K čemu to je?

Mám jednu takovou praštěnou zálibu. Čas od času mě stihne nutkavá potřeba chopit se nůžek. Někdy zatoužím po rychlé proměně a pak jimi vylepšuji svůj účes. Výsledky bývají značně katastrofální. Několikrát jsem se vypěknila natolik, že jsem uvažovala o demonstrativní sebevraždě, případně angažmá v panoptiku hrůzy. A někdy se mi podaří své sebezničující sklony ukočírovat a pustím se jenom do stohů časopisů, kterými nás zásobuje sousedka. Ze záchodového čtení, jak je doma nazýváme - hádejte proč - vystřihuji, co mě zaujme a výstřižky lepím do sešitu.

Ohlížím se...

Je to tak. Ohlížím se za uplynulým časem, který plyne s nezadržitelností a lehkostí vody v řece. Na hladině poklidné, jen lehce zčeřené se jako gumové kačenky, loďky, delfíni a míčky pohupují jednotlivé dny. Ještě je vidím, ale už jsou mimo můj dosah. Mizí v šeru, pod mostem Přítomnost, aby na druhé straně vpluly do řeky Vzpomínkové a stále dál, až skončí v Moři paměti, kde se budou nadále lehce pohupovat, kolébány přílivem a odlivem zážitků a myšlenek a tichounce povrzávat, když se o sebe otřou. Ten dotek, to tření a vrzání se odráží ve snech, kde se znovu objevují reálie jednotlivých dnů, přeskládané do nových podob připomínajících Picassovy obrazy.

Tami a studna

Obrázky k povídce Tami a Lina

---