Tamara
,,Za
radost!" vykřikla ostře, když se další sklenice rybízového džemu
roztříštila o dno zpola zasypané, vyschlé studny. ,,Za lásku!" Zvuk
rozbíjeného skla byl opojný. Vzala z batohu poslední sklenici a pohlédla
na jiskřivě červenou rosolovitou hmotu, ve které se vznášela drobná
semínka jako bledé hvězdy uvězněné v rudém jantaru.. ,,Za světlo,"
promluvila polohlasem a s rozmyslem mrštila sklenicí tak, aby se efektně
rozprskla o stěnu. Vzduchem sladce zavoněl džem a jeho vůně se mísila s
pachem starého polorozpadlého zdiva a černých, mechem obrostlých kamenů
lemujících stěny studny. Posadila se na obvyklé místo, klátila nohama
nad hlubinou a vdechovala vůni skrývající se za směsicí obvyklých pachů
obohacených o rybízové aroma. Vdechovala vůni staroby, jak tvrdívala
Lině. Nevymýšlela si, při pohledu do zhruba sedmimetrové hloubky
skutečně cítila něco jako závan starých časů a hlavou jí běžel příběh o
studni a dívce, která k ní chodívala pro vodu. V jejích představách byla
vysoká, dlouhovlasá s jiskrnýma očima. Celá Lina, ale tuhle maličkost
si nechávala jen pro sebe. Už tak se jí zdálo, že je Lina čím dál
nafoukanější. Bezděčně pohlédla na místo vedle sebe, kde kamarádka celé
roky věrně sedávala. Nafoukaná nebo ne, strašně jí scházela.
Z
kapsy vytáhla obálku se svým jménem. Vyjmula z ní tuhý list papíru a
pozorně se zahleděla na poselství o konci jednoho přátelství a začátku
jiného, které mělo probíhat bez její účasti. Rádoby žertovně rozházeným
písmem tam stálo: Liliana Samková a Martin Konečný budou oddáni...
dál nečetla, znala oznámení nazpaměť. Očima zalétla na fotografie obou
hlavních protagonistů zarámované v malém oválku. Co je to za směšný
nápad, dát si na svatební oznámení fotky z dětství, napadlo ji. Vypadá
to, jako by se brali dvě děti. Pomalu utrhla jeden růžek a spustila jej
do studny. Pak zrychlila, rvala oznámení na kusy a cáry papíru se
snášely dolů, jako podivný přerostlý sníh. Naposledy pohlédla na Lininu
fotku. Rozesmáté děvče s hnědými cůpky, tak ji znala od první třídy.
Políbila fotku a hodila ji za džemem a cáry papíru. Pak se předklonila
ve snaze dohlédnout až na dno. Kdyby se teď náhle obnovil pramen a
studna se začala plnit vodou, napadlo ji, ta voda by byla rudá a plavala
by v ní rybízová semínka. Jako ohavní poloprůhlední červi a larvy.
Otřásla se odporem. Síla myšlenky byla natolik mocná, že skutečně
zahlédla ode dna stoupat rudou vodní hladinu. Pak vidina pominula a
zůstal jen pocit ztráty, vyčerpání, deziluze. Jizva svědila.
Bezmyšlenkovitě si třela horní ret, tu nepatrnou bledou jizvičku, která
zbyla po ošklivě vypadajícím rozštěpu rtu. Viděla své fotky z raného
dětství, ležely u mámy v nočním stolku, dokud ji nepřiměla je spálit.
Oheň, na kterém si opékaly buřty, sežehl pár prvních měsíců života.
Zbyla jen troška popela, kterou rozfoukal vítr. V tu chvíli pocítila
úlevu a slavnostní pocit, že začíná od začátku. V jejím nitru však
doutnal jiný žár. Neuhasitelný, stravující. Nesl jméno nenávist. Jizva
na rtu byla jen vrcholkem ledovce, jeho viditelná část. Opravdová jizva
se táhla dovnitř, protínala její mysl jako klikatá bílá čára. Jako
zvolna se rozšiřující prasklina hyzdící ladné tvary starodávné vázy.
Lesem
se prohnal nečekaně prudký vítr, který přiměl stromy k tanci a na rukou
jí vyčaroval pupence husí kůže. Vzduch byl plný elektřiny. Vlasy jemně
popraskávaly. Vystouplé korálky obratlů přepočítala chladná dlaň.
Blížila se bouře. Nebála se, už od dětství jí byla příroda bližší než
lidé, noc snesitelnější než den. Uhlíky uvnitř vytrvale doutnaly a ten
žár jí našeptával strašlivé věci, ale ona měla mámu a pak Linu, krásu
noci a náklonnost hvězd. Katalyzátory, které umrtvily hlas ohně,
rozmělnily jej na nezřetelné šeptání do snů. Studnu objevila až později.
Krajina
potemněla, přesto, že bylo teprve šest hodin a získala znepokojivý
žlutavý nádech. Nad Planou se zablýskalo. Bez zvuku, bez doprovodu
hromů. Vzdálenost pohltila zvukové efekty. Připomnělo jí to Pána
prstenů. Takhle se blýskalo nad Mordorem. Nosím si svůj Mordor v sobě,
pomyslela si trochu vyděšeně, trochu vzdorovitě. Zaklonila hlavu a
nastavila rozpálenou tvář laskání větru. Tami zavřela oči a v hebké
temnotě za víčky zavířily obrazy vzdálené i blízké, milé i zakázané,
prožité a polozapomenuté.
Poprvé zahřmělo. Zatím to znělo jen
jako zapředení velké kočkovité šelmy. Šelmy, která skrývá dýky v sametu a
v jediném záblesku bolesti a strachu dokáže zlámat vaz uštvané gazely.
.....
Tami
se narodila do kalného rána 2. listopadu v roce, který nebyl ničím
výjimečný. Ani lepší ani horší než kterýkoli jiný. Příchod na svět byl
šokem nejen pro ni, ale i velkým překvapením pro doposud bezdětný pár,
který se po zhruba deseti letech marných nadějí, pokusů a očekávání
smířil s osudem a přestal vyhlížet čápa. Draze Málkové bylo v době
otěhotnění hodně přes čtyřicet a veškeré své těhotenské potíže přičítala
blížícímu se přechodu. Když ji přepadly porodní bolesti, usoudila, že
se jedná o prasklý žaludeční vřed. Jaké bylo její překvapení, když se
krátce po příjezdu do nemocnice narodila droboučká promodralá holčička.
Dostala jméno Tamara po své ruské babičce a paní Málková ji uvítala jako
vzácný a nečekaný dar. Lásku a obdiv k uplakanému ranečku překvapivě
ještě prohloubil nepěkně vypadající rozštěp rtu. Během prvních týdnů
života podstoupila Tamara operaci, která zacelila zející otvor a
usnadnila paní Málkové krmení.
V malém domku v
obci Svinov po návratu z porodnice došlo doslova k převratu. Partner
Drahy, Josef Novák uvyklý poklidnému stylu života, kdy byl středobodem
zájmů své družky, uvyklý neustálému opečovávání, záhy usoudil, že tolik
vzruchu je na něj v jeho necelých pětapadesáti moc. Z montáží se vracel
stále řidčeji, dlouhé monology, kterými zahlcoval Drahu po každém
návratu domů, vystřídalo prohlubující se mlčení. Když už spolu náhodou
mluvili, stejně měl pocit, že je vnímán jen okrajově a vlastně ze zvyku.
Jednoho dne si novopečený otec sbalil své věci a tak jak s několika
taškami kdysi vstoupil do života Drahy Málkové, tak z něj zase s úlevou a
bez velkých výčitek vystoupil. Vztah, který Josef kdysi s bezelstnou
krutostí charakterizoval jako: zbyli jsme si, se smrsknul na každoroční
vánoční pohlednici a pravidelné platby na Dražin účet. Nakonec byla
vděčná i za to. Jeho odchod ustála díky tehdy dvouleté Tamaře. Měla pro
co žít a péče o dítě jí zabrala veškerý čas a myšlenky. Když byly Tamaře
čtyři roky, vrátila se Draha ke své práci poštovní doručovatelky. Taru,
jak si zvykla říkat dítěti, i když nerada musela odložit do školky.
V
té době začaly Taru pronásledovat ošklivé noční můry. Budila se s
pláčem zpravidla kolem druhé v noci a unavené mamince zabralo vždy
nejméně hodinu, než chvějící se dítě znovu uklidnila natolik, aby usnulo
neklidným spánkem. Chovala dcerku v náručí, cítila horko sálající z
jejího drobného tělíčka a při pohledu do tmy za okny toužila po světle a
hlasu blízkého člověka. Takové noci se jí zdály nekonečné a
strašidelné. Tara nesrozumitelně mumlala za spánku a občas pronesla
jasným hlasem větu, která bůhví proč, vyvolávala v paní Málkové podivné
mrazení. ,,Něco v té díře...," promluvila jednou Tara s očima pevně
zavřenýma. ,,Co? V jaké díře?" zatřásla s ní máma nešetrně a když
děvčátko dokořán otevřelo oči a podívalo se na ni s tichou výčitkou,
zahanbená ji přitiskla k sobě. ,,Promiň miláčku, nechtěla jsem s tebou
tak třást, jen jsem tě nemohla vzbudit," šeptala na hranici vyčerpání a
nepochopitelné hrůzy.
Trvalo však ještě další půlrok, než se
dopátrala příčiny znepokojivých stavů do té doby klidné, zasněné Tary.
Děti z předškolního oddělení místní školky snad vyslechli doma hovor
svých rodičů a záhadným způsobem, který je vlastní pouze dětem, odhalili
mezi sebou toho nejzranitelnějšího. Taru přejmenovali na Zaječí pysk a
nevynechali jedinou příležitost, kdy jí mohli uškodit. Nesmělé dítě beze
protestů snášelo nastavené nohy, čepici vycpanou listím a bodláky,
poschovávané oblečení. Zlom nastal, když si jeden klučík navedný o rok
starším bratrem zhluboka odkašlal a když se učitelka otočila pro další
várku namazaných chlebů, chrchel plivnul Taře do hrnku s kakaem. Tara
vstala od stolečku a bez jediného slova odešla z místnosti následovaná
zmatenou a rozhořčenou učitelkou. Zbytek dne strávila na lavičce v
šatně. Odmítla vrátit se do třídy a lhostejně snášela nevěřícné pohledy
učitelek a dětí. Bylo jí to jedno. Tehdy byla ve školce naposledy. Když
si vylekaná maminka pro Taru přišla, vyslechla si všemožné teorie
zabalené do zdvořilosti, chápavého smíchu a laskavého zájmu, jejichž
skutečným obsahem bylo sdělení: Tara není v pořádku.
Neuvěřila
ani na chvilku, její dítě nebylo divné ani jiné. Přesto se neubránila
znepokojení a hlavou jí proběhla vzpomínka na podivné noční výroky, na
společnou fotku dětí, Tařiných kamarádů, jak tehdy věřila, vystavenou na
malé nástěnce u Tary v pokojíčku. Každé dítě mělo v místě očí zabodnuté
lesklé připínáčky. Když se Tary se slzami v očích ptala, proč něco
takového provedla, Tara řekla: ,,Tak se na mě dívají, takové mají oči."
Do
té doby poddajná a poslušná Tara jako by se přes noc proměnila v někoho
jiného, jako by v jejím nitru došlo k záhadnému posunu od smířlivosti
ke vzdoru. Odmítla vrátit se do školky. Paní Málková ji několikrát
oblékla a násilím dovlekla ke dveřím školy. Tara to trpně snášela bez
sebemenšího projevu vlastní vůle. Nechala se poponášet, nechala se sebou
manipulovat, jako by byla pouhou loutkou v rukou netrpělivého loutkáře.
Kam ji matka postavila, tam zůstala, jen oči se jí vlhce leskly a
sledovaly matku s nevyslovenou výčitkou. Draha konfrontovaná s vůlí
silnější než byla její vlastní, s vůlí, kterou by ani náhodou
nepředpokládala u pětiletého dítěte, nakonec těm šedomodrým očím
podlehla. Tara putovala místo do školky k laskavé sousedce, mámě tří
dětí mladších než Tara. Tam se děvčátku líbilo. Tařin spánek byl opět
hluboký a klidný. A když jsou spokojené děti, jsou šťastné i jejich
mámy. Draha rychle zapomněla na ošklivé období nočních můr, vzdoru a
slz. K zapomnění přispěl i jistý Vladimír, se kterým se seznámila na
poště. Po krátké intenzivní známosti navrhnul ovdovělý Vladimír, otec
dvou dospělých provdaných dcer, aby se k němu Draha s Tarou
přestěhovaly. Draha neváhala ani na okamžik. Bez lítosti se rozloučila s
domkem po rodičích, v jehož osleplém okně se objevila cedule: Na
prodej. S domem, který vnímala jako ocejchovaný znamením prohry a
smutku.
2. část - Lina
Žádné komentáře:
Okomentovat