Plast story /3/

Xaver a Ida

O dost později téže noci seděli Xaver a Číman na vrcholku květovaného křesla, odkud byl nejkrásnější výhled na srpek měsíce zvolna putující za oknem. Vychutnávali přátelské ticho.

Tak příjemně dokážou mlčet jen opravdu dobří přátelé a přesně tím se této magické noci Xaver s Čímanem stali. Pak si Číman povzdechnul a napřímil ramena, jako by dospěl k závažnému rozhodnutí.

,,Děkuju, že jsi mě tam vzal. Bylo to...zajímavé."

,,Óóó, bylo mi potěšením, milý Čímane," zapitvořil se Xaver a oba se rozesmáli.

,,Víš, mám je rád, sice trochu legračně mluví, ale s nima mám pocit, že jsem nějak... nějak...,"

,,Výjimečný? " zkusil Číman.

,,Jo. To je asi ono."

,,Ale... to opravdu jsi."

,,Prosím tě, všichni jsme stejní, jeden jako druhý. Žlutí a červení. Ale stejně dík. Za pokus."

,,Copak sis někdy spletl Bouchače s Blínou, nebo Lebedu s Bagrem, nebo si někdo plete tebe s Civínem?"

,,Ne, to ne, ale..."

,,No tak vidíš. Říkáte si jmény. To znamená, že se podle něčeho musíte řídit a z toho plyne, že se taky lišíte. Něčím. Každý jste jiný."

Xaver to chvilku zvažoval a pak se mu rozzářila tvář.

,,No jo, máš asi pravdu, ty seš fakt číman, Čímane." Xaver se spokojeně položil na záda. Už dlouho se necítil tak klidný.

,,Když už je o tom řeč, víš... já jsem taky jinačí."

,,Jo, to máš pravdu, taky si tě s nikým nepletu. Dík, Čímane. Moc jsi mně pomohl. Já se v tom tak plácal a ono je to vlastně úplně jednoduchý."

,,Jenže... já jsem ještě jinak jinačí... nějaká závada na lince, v dávkování, nebo tak něco, ani nevím, prostě kapka plastu navíc a co to udělá," zasmál se Číman nervózně.

,,No... vlastně dvě kapky. Chápeš, co myslím?"

Xaver se posadil a zmateně zavrtěl hlavou. Nemyslel si vůbec nic. Byl tak udivený kamarádovou řečí, že se ani nebránil, když Číman vzal jeho ruku a položil si ji na hruď.

,,Jmenuju se Ida. Jsem... holka."

Xaver prudce strhnul ruku a ohromeně vyskočil. Zapomněl, že se nachází na samém vrcholku křesla, ztratil rovnováhu a sjel po hladkém přehozu dolů, do prosezeného důlku.

Než se stačil vzpamatovat, Ida sjela k němu.

,,Xavere, mění se tím něco mezi námi?"

Xaver bojoval s přívalem myšlenek, který ho zcela zahltil. Chvilku nerozhodně přecházel sem a tam. Pak se podíval do Idina napjatého obličeje a hlasem, který nepoznával, zachraptěl:

,,Ida, jednou provždy, až do úplného konce Hry?"

,,A přes to nejede vlak," odpověděla Ida vážně.

Společný, lehce rozpačitý smích, uvolnil napětí a obnovil mezi nimi přátelství. Znaveně se posadili vedle sebe a nechali plynout myšlenky.

,,Bouchač se to nesmí dozvědět," pronesl po chvilce Xaver.

,,Bouchač to ví. Poznal to skoro hned."

,,A... ?"

,,Nechá si to pro sebe. Možná se budeš divit, ale i Bouchač má svou lepší stránku."

,,Jo? A kterou? Třeba, že se ti uleví, když zmizí z dohledu?"

Ida se k němu rozhořčeně otočila a pak se tiše rozesmála.

,,No, třeba tu."

,,Dost jste se sblížili, co? Viděl jsem to. Třeba bys teď radši byla s ním?" neubránil se Xaver rýpnutí, které ho samotného překvapilo. Děsil se, že Ida pozná, jak moc mu na odpovědi záleží a stejně tak se děsil, že to nepozná.

,,Ne, nebyla. Já jsem si vybrala tebe."

,,Ale proč? Nejsem tak silný jako Bouchač, ani vtipný jak byl Lebeda, ani..."

Ida mu jemně položila ruku na tvář.

,,Protože ty jsi mi nejmilejší. Jsi tak jiný, než všichni ostatní, jako bys ani nebyl ze stejné série."

,,Adame, tak jsem si to nechal projít hlavou a já ti chlapíky dám. Je to dětský hokej, koupil jsem ho kdysi tvý mámě. Moc ji teda nenadchnul. Tak myslím, že by měl sloužit hlavně dětem. A to já už nějakej ten čas nejsem," mrknul děda na vnuka. " I když si tak kolikrát připadám."

,,Můžu si je vzít domů? "

,,No jo, můžeš. Babička mě přemluvila."

,,Dědečku, nebude ti po nich smutno? "

,,To víš, že bude. A jak se mi zasteskne, přijdu a budeme si s něma hrát u vás. Něco ti řeknu, Adame, vždycky jsem chtěl vyrábět dřevěné hračky. Koně, vláčky, kostky a takový. Tak bych to chtěl zkusit, když mám teď víc času. A babičku napadlo, že bych si tady, z herny, mohl udělat pěknou dílnu."

,,Dědo..."

,,No copak? "

,,Mně se ale tahle figurka nelíbí. Tu nechci."

,,A proč? Copak s ní je? "

,,Nelíbí se mně," opakoval kluk trucovitě.

,,Koupil jsem pár náhradníků ve výprodeji. To bude nejspíš jeden z nich. Že by to byly nějaký šunty?" Děda si nasadil brýle a pečlivě zkoumal figurku, kterou mu podal vnuk.

,,Víš co? Když ji nechceš, tak si ji tady nechám na památku," uklidnil vnuka a odložil figurku, na které neshledal nic závadného, zpátky na hrací plochu.

,,Někde nahoře mám zbytek náhradníků, najíme se a najdeme je. Pak to tady pobalíme a já tě s chlapíkama hodím domů."

Kluk nadšeně poskočil a rozběhl se ke dveřím.

Jen co se dveře dovřely, Xaver seskočil z nástavce a zařval: ,,Utíkej! Víš kam."

,,Držte je! " zaječel Bouchač skoro současně s Xaverem a bojovně mával hokejkou.

Ida okamžitě pochopila. Vyskočila na nohy a přehoupla se přes mantinel. Aniž by se zdržovala stahováním bruslí, překlopýtala k místu s otvírákem. Hokejku hodila na křeslo a pak jako blesk sjela po řetízku. Xaver se rozběhl za ní. Bagr, téměř automaticky, bez hlubšího přemýšlení, vykopl nohou, Xaver o ni klopýtl a rozplácl se na hrací ploše. V tu chvilku u něj byli Zmehel, Větrovec a Blína a pevně ho chytili za ruce. Ostatní hráči nerozhodně postávali kolem, střídavě koukali směrem, kde zmizel Číman, na Bouchače a pak zas na skupinku kolem Xavera.

,,Bouchači, Číman pláchl. Máme jít za ním?" dotazoval se Zmehel.

,,Hlídejte Xavera! Ten půjde s námi. Ji nechte! Ať si jde. Stejně by skončila někde v šupleti. Nebo v koši," řekl Bouchač nezvykle tiše. Všichni hráči na něj zvědavě pohlédli. Nepřekvapilo je ani tak, co říká, jako tón, kterým promluvil.

,,Číman je holka, blbouni!" vykřikl Bouchač, když viděl jejich tázavé obličeje.

V tichu, které se nad hrací plochou rozhostilo, zaznělo ťuknutí jako výstřel. Všichni se otočili směrem, odkud zvuk přicházel a ještě zahlédli modrou pastelku s mimořádně ostře řezanou špičkou, jak se kutálí po parapetu a mizí za topením.

,,...něco takovýho...trenér nic neví...brázdil sem tyhle bouřlivý vody...jaktěživo neviděl něco takovýho...," mumlal Modrovous a nakláněl se nad topení.

Idino odhalení všechny hráče, krom Xavera a Bouchače, překvapilo. Jejich údiv se však nedal srovnávat s šokem, který prožívali nyní. Pohled, který se jim naskytl, jimi otřásl a vyvolal v nich téměř pověrčivou bázeň. Modrovous bez nezbytné, modré, ostře řezané pastelky vyhlížel cize a bezbranně. Poprvé jim trenérova milovaná tvář připadala jenom jako tvář vyplašeného králíka.

Xaver se vzpamatoval první. Vysmekl se Zmehelovi a Blínovi. Pozvednutou hokejkou kolem sebe opsal půlkruh, což je donutilo uskočit a pomalu couval k mantinelu.

,,U samotnýho Chevy, varuju vás. Nepřibližujte se ke mně, nebo... nebo vám urazím ruce."

Hráči, dokonce i ti, kteří právě nebyli v dosahu jeho hokejky, zděšeně vyjekli a stáhli se zpět.

,,Jeden za všechny..." řval Bouchač jako pominutý. Nikdo se nepřidal.

,,Chyť si ho sám," zavrčel Bagr a vrátil se na své místo. Ostatní ho vděčně následovali.

Xaver přeskočil mantinel a rozběhl se, jak mu brusle dovolovaly, k místu s otvírákem.

Pozdě. Cvaknutí kliky, vrznutí pantů. Xaver strnul na místě a v souladu s pravidly Hry, jak je znal a ctil po celý čas své existence, se skácel na stůl. Kluk stál ve dveřích.

,,A máš to," syknul Bouchač.

Xaver ležel na stole a byl rád, že nikdo nevidí jeho zoufalstvím staženou tvář. Zaslechl vzdálený šelest stránek. Ida byla v bezpečí. Snad. Zatmělo se mu před očima a hlavou mu letěly útržky hovorů...tak jiný... z jiné série...předurčený... nejmilejší...nejmilejší...

,,Adaméé, co ta večeře. Pojď to dojíst!" Ozvalo se odkudsi z nitra domu. Kluk zaváhal, ale volání chlapíků bylo silnější.

,,Kolikrát to budu opakovat!" zazněl babiččin hlas o něco blíž. Kluk se nerozhodně zastavil ve dveřích, pak se otočil za hlasem a zahalekal: ,,No jóó, hned to dojím. Jen si posbírám chlapíky. Můžu, babíí? "

Xaver se rozhodl v setině sekundy. Ne, takhle to neskončí. I kdybych se měl roztříštit na tisíc kousků. Poprvé porušil nepsaná pravidla Hry. Zvedl hlavu a risknul jediný rychlý pohled ke dveřím. Kluk držel ruku na klice, ale byl pootočený ke schodišti a koukal nahoru. Xaver sebou mrsknul, dokutálel se k hraně stolu a bez zaváhání se převalil do prázdna. Jak z jiného světa k němu doléhalo pleskání stránek, šepot hráčů, skřípění dveří, kroky. Pak se všechno vytratilo.

Temnota mu nabídla útěšnou náruč a on ji vděčně přijal.

,,Tak a je to. Adámku, máš je všechny? Můžeme jít?"
,,Nemám, dva chybí. Určitě tu někde budou," odpověděl vnuk a jeho pohled upoutal odpadkový koš. " Počkej, dědečku. Já se po nich podívám. Určitě je najdu"

,,To nevadí. Náhradníků máme dost. Už je nehledej. Když pojedeme hned, můžeme si ještě chvilku pohrát. Aspoň uvidím, jak se chlapíkům v novém domově daří."

,,Tak jo," váhavě souhlasil kluk a naposledy přelétl pohledem bývalou hernu.

,,Polez ven, ty ulejváku," hulákal Modrovous a rozčileně pochodoval po okně.

,,Ido, je tam, nebo ne? Já tam nevidím...Co se tam děje? Mluvte se mnou! Je tam vůbec? To už by snad vylezl..."

Ida ležela na samém kraji stolu, podivně prázdného a neuvěřitelně rozlehlého, bez stolního hokeje a koukala do propasti odpadkového koše. Nic se tam nehýbalo. Nikde ani kousek něčeho žlutého.

Pak se papíry konečně pohnuly a mezi nimi se vynořila Xaverova šťastná tvář.

,,Je v pořádku!" křikla Ida přes rameno a zářivě se na tu nejmilejší tvář usmála.

Modrovous si vyčerpaně sedl na své obvyklé místo. ,,Sem moc rád, chlapi...děcka, že tu budete se mnou. Brzo tu budem mít plno drobotiny a pár rad do začátku se jim bude náramně hodit. Sám už na všechno nestačim."

------------------------------------------------------------------------------------------

Xaver a Ida obývali Dílnu šťastně a svorně a zažili ještě mnohá, nevídaná dobrodružství. Často navštěvovali En a At a dřevákům, jak jim říkal Modrovous, poskytli spoustu užitečných rad.

Modrovous se ke svému zlozvyku už nevrátil. Pro modrou pastelku s mimořádně ostře řezanou špičkou našel jiné využití. 

Napsal s ní první stránky svých pamětí.