Čekání na zítra

Li seděla jako mnohokrát v uplynulých letech spolu s Ly u pozdně odpoledního čaje a cítila se malá, maličká a ještě menší. Tak maličká, že by se vešla do náprstku, do vlašského oříšku. Ly si četla noviny, popíjela čaj z žebříčku lékařského a přikusovala k němu medové koláčky. Ly nikdy nemarodila, zdravotní čaje popíjela jen tak, jen pro jistotu. Nechtěla nic riskovat a louhovala kopřivy a jitrocel a dubovou kůru. Celá chaloupka voněla medem, sušenou třezalkou, francovkou a osamělostí.

Li mockrát prosila: ,,Ly, pojeď se mnou, prosím, za našimi přáteli. Tolikrát nás zvali, mohlo by to být pěkné." Ale Ly nikam jezdit nechtěla a vymýšlení výmluv povýšila na studijní obor, ze kterého veleúspěšně odmaturovala a zvolila si ho též jako pracovní zařazení i hobby pro volný čas.

Jednou ji bolela záda, podruhé se musela očesat jordánská jablka, potřetí čekala důležitou zásilku z oddělení Ztrát a nálezů. A každá věta začínající Mohly bychom nebo Měly bychom v ní probouzela daší kreativní záchvaty výmluvnosti.

Li často plakala nad svou nevraživou sestrou, kterou stále silněji pociťovala jako chladnou, těžknoucí kouli připoutanou ke své noze, ale bála se opustit svůj domeček, své vyšlapané cestičky, vlídné tváře stěn svého vězení.

Tak jako byla Ly přebornicí ve Vymlouvání, stala se Li mistryní v Odkládání.

Slovo Zítra se pro ni stalo magickým příslibem a Dnes vyplnila psaním dlouhých, líbezných zpráv očima po stěnách a stropu medové chaloupky. Přátelům i vzdálené rodině posílala krásné myšlenky a vzdušná objetí. Stavěla snová města a zabydlovala je roztomilými postavičkami. Jediným kýchnutím pak své paláce rozprášila a zděšeným postavičkám křičícím ve vzdušných vírech foukala z dlaně polibky plněné přáním štěstí a škodolibostí.

V jejím nitru hořela velká mocná láska, která osvětlovala stále temnější krajinu snů. A za láskou jako za zčernalým litinovým kotlem se skrývala trojice krysích sourozenců - Stud, Strach a Smutek.

Ale o tom se u Li a Ly nemluvilo. Slova byla drahá, vyvažovaná nutností a mlčení všeříkající.

V mátožném snění o životě uběhl Li jeden rok, druhý, třetí. Při pátém je přestala počítat. Bez chuti jedla moučnatá jordánská jablka a zapíjela je chlorovanou vodou. Bez naděje uléhala a bez očekávání vstávala. Dny jí splývaly v šedou šmouhu nicotného přežívání a to vysněné Zítra stále nepřicházelo.

Jednoho dne si uvědomila, že se z kuchyně vytratila vůně třezalkového čaje i kopřivového čaje i medových koláčků. Zůstal jen pach osamělosti. Ly byla pryč a Li ani nezpozorovala, kdy šla. Zachvátila ji úleva tak silná, až se podobala chorobě. A pak ji napadlo ještě něco jiného.

Co když dnes je TO Zítra? Co když jsem se konečně dočkala toho zázračného dne, ve kterém se všechno změní?

Na nejistých nohou sešla schody z podkroví a prudce rozrazila dveře do koupelny. Vnímala, že se s ní opravdu něco děje, něco zásadního a podivného a po dlouhé době pocítila cosi, co nejdřív nedokázala ani rozpoznat ani pojmenovat. Pod kůží se jí vlnily ochablé svaly, jako by se chtěly přeskládat do jiné podoby, kůže ji svědila a mravenčila a vlasy od kořínků po konečky nabité statickou elektřinou, vydávaly slabé praskání. Pak jí došlo, že takhle se cítila Kdysi.

Tenkrát, když život ještě žila namísto snění o něm.

Dávno předtím než se objevila Ly a s ní Výmluvy a Odkládání.

Dávno předtím než uvěřila v Zítra.

Když na sebe pohlédla do zrcadla, pronikavě vykřikla. Jako káně nad loukou. Jako potkan přiražený lopatou k zemi. Ze stařičkého, roky zmatnělého zrcadla na ni hleděla její tvář plná drobných rýh a prasklinek. Vlasy se jí bíle plazily po ramenou a byly plné prachu a jemných pavoučích sítí. Zděšeně si chtěla smést pavučiny z hlavy a na prstech s dlouhými zakroucenými nehty jí ulpěla vlákna vlasů promísená s pavučinami.

,,Jsem snad mrtvá?" zakřičela žalostně do mechové vůně koupelny.

Dům kolem ní jako by jen čekal na tuto otázku, na formuli, která ho vytrhne z letitého podřimování a uvede do jeho nové existence. Obrazy krajinek, ovocných i loveckých zátiší, koní a omašličkovaných koček se nadzvedly jako těžká víčka chronického spáče a pod nimi se ve stěnách otevřely desítky kalných, chmurně pobavených očí. Venkovní dveře se se skřípáním několikrát otevřely a zase zabouchly. Pozorovateli zvenčí, kdyby tedy venku nějaký pozorovatel byl a kdyby vydržel sledovat něco tak znepokojivého, by to připadalo, jako by dům zíval. A nad tím vším zaduněl hlas linoucí se z komína, ze spíže i ze sklepa. Odevšad i odnikud.

,,Nejsi mrtvá!"

,,Díkybohu," vydechla Li vděčně a pokoušela se stáhnout z vlasů alespoň ty největší pavučiny, pokryté černými korálky mrtvých much a jejich vrahů.

,,Jen ten kdo žil, může zemřít. Ty, pošetilá malá Li nejsi mrtvá, ale ani prokazatelně živá. Uvízla jsi na tenké hranici oddělující Dnes od Zítra. Postihla tě akutní forma věčnosti provázená nesmrtelností. Dovolím si upozornit na jednu maličkost... není to úplně bezbolestné. Měkké tkáně odchází první. Ne, nejsi mrtvá, Li," zopakoval dům a zaznělo to skoro laskavě.

,,Ale brzy si budeš přát abys byla."

Li sklouzla po zdi a zůstala sedět v schoulené roztřesené hromádce. Stěna o niž se opírala, se rozechvěla ve stejném klopýtavém rytmu jako její malé uspěchané srdce. Vibrace stále sílily a současně ztrácely pravidelnost. Dům se smál.

Dveře i okna bouchala. Zvířený prach koloval místnostmi a vytvářel své vlastní světy a děje. Obrazy nad krhavýma očima pomrkávaly a s každým mrknutím kolem sebe rozhazovaly střepy skla a úlomky zdí a omítky.

Chraptivé výkřiky Ly imitující veselí se mísily s řinčením, praskáním a sténáním domu v bizarní orchestrálce oslavující zmar a zkázu.

Ly se smála a smála...