Dárek /2/

Pětihvězdičkový hotel se kupodivu nekonal. Vstoupili do dalšího sálu - spíš jeskyně - mnohem většího, než ten, ze kterého vyšli. Znovu to namodralé nedomrlé světlo. Podlaha před nimi se blyštěla, jako by byla ze skla. Po pár krocích zjistili, co za tím vysokým leskem vězí. Před nimi se rozkládala vodní plocha. Díky šeru se opět nedalo odhadnout, jak daleko sahá.

,,Tak tudy to nepůjde", řekla rozhodně a vrátila se zpět. Ale ať se namáhala jak chtěla, stěna už se nepohnula. Nehnul s ní ani Olda a dokonce si ani nebyli jisti, zda tlačí na správné místo. Vchod zcela splynul se zbytkem místnosti, jakoby nikdy neexistoval.

,,Tak tudy to prostě bude muset jít!" promluvil rozvážně Olda. Přecházel po samém kraji podzemního jezera a usilovně přemýšlel, co dál.

,,Hádés.", šeptla Roberta zamyšleně.

,,Kde??" zařval Oldřich a uskočil od vodní hladiny. Roztočil se na místě jako káča ve snaze pohlédnout všemi směry najednou.

,,Co kde?... Hádes je říše mrtvých, teda někdy se jí tak říká podle jejího vládce Háda. Napadlo mě, že takhle to tam asi vypadalo.."

,,Krucinál... Roberto, co to sem pleteš. Málem mě z těch hadů ranila mrtvice."

,,Hádes, ne hadi, snad mluvím dost jasně?!" zakroutila hlavou. Rozhodl se zůstat v nevědomosti, co se Háda a hadů týče a znovu zpraktičtěl.

,,Musíme přeplavat! Zpátky to nejde a tady můžem sedět třebas do soudnýho dne a nikdo nás tu nenajde". Krom těch tvejch hadů, pomyslel si potměšile.

,,Oldo.", oslovila ho nepatrně rozechvěle.

,,Co zas? " zeptal se, ne právě vlídně, zatímco si stahoval košili.

,,Já neumím plavat".

V tu chvilku slabé světlo vítal. Zašklebil se, ale pak se znovu vžil do role statečného ochránce. ,,Pomůžu ti," řekl prostě. Stáhl si i kalhoty, zmuchlal oblečení do chumlu a jen v trenýrkách vstoupil do jezera. Voda byla chladná a černá. Raději nepřemýšlel, co v té temné vodě může žít za podivné tvory. Samozřejmě krom hadů. Jakási část jeho mysli odmítala opustit toto téma.

,,Tak poď, neni to tak hrozný! " provolával povzbudivě a snažil se necvakat zuby. ,,Sundej si tu sukni, nebo tě stáhne ke dnu a boty taky," radil stále váhající Robertě. ,,A pohni, nebo tady zamrznu!" To ji konečně rozhýbalo. Sukni, boty a jeho boty a oblečení svázala do svetru a pak se sykáním vstoupila do ledové vody.

,,Chyť se mě jednou rukou kolem krku a druhou drž ten ranec nad hlavou, ať se máme do čeho převlíct".

,, ... takový chytrráky..."

,,Cože? Nerozuměl sem ti.."

"...že se ti to hrrozně lekho říká, ale jak to mám asi udělat?"

Nakonec to ale docela šlo. Sice si několikrát byl jistý, že ho uškrtí, případně utopí, ale odhodlaně vždycky popadl dech a jistými tempy pokračoval dál. Jezero nebylo tak velké jak se zdálo.

Na druhé straně jí pomohl vylézt z vody a rychle se otřel košilí, kterou si pak na sebe navlékl. Když si vzal i kalhoty, jen lehce navlhlé, bylo mu skoro fajn. Udělal pár dřepů, jen tak pro zahřátí. Pak si všiml, že Roberta už obutá a oblečená sedí na zemi. Chvěla se chladem a bez jediného zvuku jí po tváři stékaly slzy. Nebo to byla voda z vlasů? Nebyl si jistý. Tak s tím nepočítal. Stál nad ní najednou podivně nerozhodný. Jako vždy ve chvílích zmatku se upnul k praktickým otázkám. Svou bundu jí přehodil přes ramena a pak ji jemně donutil vstát.

,,Už je to jen kousek", řekl bodře, aniž tomu sám věřil. Překvapivě to pomohlo. Nechala se vést.

Za jezerem se táhla podobná chodba, jako ta, kterou před chvílí prošli. Modře světélkující obdélník vchodu zahlédli už v půli své plavby. Vstoupili do ní a pomalu, mnohem pomaleji než poprvé, se vlekli dál. Stejně jako předtím dorazili k další přepážce. Olda do ní jednou rukou lehce zatlačil.

,,To už tu bylo, zkuste něco novýho".

Jeho přání bylo vyslyšeno. Stěna se ani nepohnula. Dokonce ani potom, co se do ní opřel oběma rukama. ,,Do prdele, já to tak nemyslel."

,,Oldo? Co když tady umřeme?" Zděsil se, jak přesně vystihla jeho pocity.

,,Co blázníš? Nějak to jít musí, zatím sme si vždycky..., " zmlknul tak náhle až se lekla. Stěna před nimi jakoby ožila. Oči jim oslepila teplá žlutá záře. Zdí proplouvaly jakési obrazce.

,,To je klínové písmo!" vykřikla Roberta, náhle plná energie. Pustila se jeho ruky. Najednou mu ten dotek strašně scházel. ,,Rruny... a tohle, krristepane.. to jsou číselné řady.."

,,Jo, jasně hadi, to je tvoje specialita, co?" Opřel se o stěnu a hledal po kapsách cigarety. Nejspíš budou zvlhlé. Ale stejně to chtěl zkusit, zapálit si a pak si sednout na zem a jen tak sedět. Tohle nikam nevede.

Prudce se k němu obrátila, až jí vlhké vlasy zavířily kolem hlavy. Cosi v její tváří ho přimělo vytáhnout ruku z kapsy i s navlhlým balíčkem cigaret.

,,Co máš pořád s těma hadama? Řady ne hadi...a já vím jak to pokrračuje.."

Bez dalších slov se od něj odvrátila a zkusmo prstem dopsala výsledek za jednoho z číselných "hadů". Nic se nezměnilo. Vystřídala ho jen další řada čísel.

Čísla nebo hadi, to je prašť jak uhoď, pomyslel si, ale stejně přešel k ní a postavil se po jejím boku. Její nadšení bylo nakažlivé. Doufám, že ne smrtelně, pomyslel si.

Znovu prstem přejela po stěně a naznačila výsledek a pak ještě jednou. Záře pohasla.

,,Tys to rozbila!" vykřikl a stiskl si hlavu do dlaní. Bezradně na něj pohlédla a pak mu jemně odtáhla ruce z obličeje.

,,Nezlob se Oldo. Myslela jsem, že je to sprrávně."

,,To nevadí, dělalas cos mohla..."

Myšlenky obou znovu přehlušil mocný zvuk sirény. Současně se stěna se zasyčením pomalu zasouvala do strany. Zdálo se, že jsou zpátky v sále, ze kterého vyšli. Je to možné? Zapátral po zemi po nedopalcích. Neviděl je, ale to nic neznamenalo. Ušli pár kroků a pak si sedli na jakýsi stupínek. Byl tu předtím, nebo ne? Nevěděl a bylo to zcela nepodstatné. I kdyby se ve stěnách otevřelo tisíc průchodů, už ho nezajímaly. Umřem na tomhle hnusnym místě. Ale před Robertou mlčel. Sedli si a po chvilce se mu na rameno položila její hlava.

,,Oldo, já už nemůžu. Je mi zima, mám hlad a... tlačí mě boty."

,,Se nedivim...sis taky vzala takový..." náhle zmlknul. Kdy jsme si začali tykat? Oldo, ty kaňoure! Tohle neni konec. Tohle by moh bejt docela slibnej začátek. Chvilku si odpočnem a pak se uvidí. Ještě nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo bejt hůř..Třeba bych pak mohl kleknout na koleno a pomoct jí sundat ty nepohodlný boty. Třeba bych jí pak mohl pomoct i s těma maličkejma knoflíkama na blůzce? Třeba...???

,,Robe... Robi... Bobku, taky toho mám plný zuby, ale něco vymyslim. Klidně si dáchni..."

Ne, tohle není trest, ale darr, který mně spadl do klína, vlastně na rameno. Uklidněný svým vnitřním monologem, opatrně vyprostil pravou paži a svůj dar objal. Zlehka si položil tvář do jejích vlasů. Pořád ještě voněla. Pánové, tohle určitě nejsou Živý květy, to bude něco... Za chvilku tvrdě spal stejně jako Roberta. Budoucnost byla plná nejistoty, ale i příslibů.

.....

,,Tohle chci, tohle chci!!" ječela Li-luth nadšeně a tak vehementně až se celá rozvlnila. ,,Čkede, prosím!" Prodavač se šplouchavě přesunul blíž.

,,Malá lečs si umí vybrat," bublal podbízivě.

Starý Gla-blum upřel zamyšlené oko na Li-luth. A nakonec proč ne. Byl to přece její nápad, ať si tedy vybere podle svého. Stopadesát ram má jednou za život. Byl bych špatný čked, kdybych teď chtěl šetřit..

,,Dobře maličká", stočil k ní láskyplné oko. Prodavač nadšeně přizvukoval.

,,Anp se rozhodl moc dobře. Jsou to zajímavé potvůrky. Velice vynalézavé. Základní test zvládly za necelých čyři sta nim. Vykazují určitou inteligenci a zdá se, že spolupracují a považte... dorozumívají se mezi sebou."

Během hovoru přešel blíž k jedné nádobě a jedním z chapadel, které se mlaskavě vyčlenilo z masy rosolovitého těla, se zalíbením šťouchl do "potvůrky". Ta se skácela na zem, kde sebou začala zuřivě mlátit. Li-luth nadšeně poslouchala její pištění. ,,A umí zpívat!" Sepjala dvě chapadélka. ,,Čkede, já jsem tak šťastná!"

,,Nejenom zpívat, nejenom zpívat..", opakoval šeptem prodavač.

,,Mám je z černého trhu, zatím jsem jich měl na prodej jen pár, ale už mají své fanoušky. Hodí se na chov jako domácí mazlíčci, ale... ", ztlumil hlas do spikleneckého chroptění, které znělo, jako když si někdo hodně zahleněný odkašlává. ,,...ale stejně tak se hodí na závody. Můžu vám dát pár kontaktů, provozuju totiž i takovou malou sázkovou kancelářičku. Jaksi všechno pohromadě, že ano, abych tak řekl. Kdyby měl anp a nebo lečs zájem?..." chvilku je hypnotizoval krhavým okem. ,,A dokonce vám můžu nabídnout páreček!" Vytasil se nakonec se svým esem z rukávu - vlastně sluchového orgánu - a celý se roztřásl a orosil potěšením. ,,Úplně nová zásilka, ani se tady neohřáli, drobečkové oškliví!"

,,Dobře, vezmem si je tedy oba", souhlasil váhavě Gla-blum a přísně pohlédl na Li-luth, vzpomněl si totiž na jednu věc. ,,Ale ne aby to dopadlo jako tenkrát, když jsem ti koupil ty roztomilé sauříky!" Li-luth rozpaky zprůhledněla. Pamatovala se moc dobře na svého milého Di-na. Pak rozvážně pohlédla na Gla-bluma. ,,Neboj se čkede. Už nejsem malý tlabo ale velká lečs a hlad už v noci taky nemívám."

Gla-blum zamáčkl slzu dojetí - rostou tak rychle! - jedním z chapadel ji objal a dalším vytáhl ze sluchového orgánu ruličku bankovek.

,,A zabalte nám je! Je to přece dárek."

O několik ram později:

Li-luth se naposledy podívala na tři potvůrky, sedící na dně krabice. Přinesly do jejího života tolik radosti. Kolik času strávila pozorováním jejich veselých kousků. Dobře se o ně starala a nikdy ji ani nenapadlo, aby je třeba jen ochutnala. Vždyť to slíbila čkedovi. Už z ní byla dospělá ínap a čas her končil. Sama se těšila na malé im a když sledovala s jakou láskou se potvůrky starají o své im, rozhodla se vrátit je tam, kam patří. Prodavač potřásal chapadly a ronil sliz, když se za ním přišla poradit, kde by bylo nejvhodnější je vypustit a chtěl je odkoupit zpátky, zvlášť když viděl, že jedna potvůrka přibyla, ale Li-luth nepovolila.

Opatrně postavila přepravku na zem a pak ji pomaličku převalila na bok, aby mohly vylézt. Potvůrky nijak nereagovaly, skrývaly mezi sebou tu nejmenší a tiskly se k sobě.

,,Hodně štěstí, potvůrky!" popřála jim a pomalu odcházela.

Když se otočila potřetí, ta největší vykukovala z krabice. Zamávala jí všemi chapadly, kterými mohla a pak se potěšeně rozvlnila smíchem. Potvůrka mávala taky.

,,Bobku... buď sem se konečně totálně zbláznil, nebo sme fakt doma!" užasle vykřikoval Olda.

Magistra Roberta vyšla z krabice s roční Liduškou v náručí.

,,Oldo, já jsem doma tam, kde jste vy dva," usmála se a políbila dcerku do vlasů.