Prsten, skříňka a poupě
,,... a pak za mnou přišli. Každý zvlášť, ale oba ve stejný den. Přišlo mi to, jak by se snad na mě domluvili..." Svaťa dopila zteplalou minerálku, ze které vyprchaly všechny bublinky a chvilku seděla velmi tiše, s pohledem upřeným před sebe, jako by protější zeď byla promítacím plátnem, na kterém se souběžně s vyprávěním zhmotňují vyřčená slova.
,, A já se nakonec přece jen musela rozhodnout..."Nika
se omámeně rozhlédla. Měla stejný pocit, jaký mívala někdy po
probuzení.
Vlastně ji docela překvapilo, že sedí ve svém vlastním bytě,
vedle babičky. Na gauči, který se zdál tak pohodlný. Až do dnes. Skoro
očekávala, že uvidí šedé jarní nebe nad kopci s těmi divnými jmény,
která ji zvláštním způsobem potěšila, jako by to byla zapomenutá jména
dávných přátel. Potřásla hlavou a bodavá bolest za krkem jí prozradila,
že seděla přinejmenším hodinu téměř bez pohnutí. Nenápadně se protáhla.
Ale myšlenky neměla ani trošku ospalé. V uplynulé hodině nakoukla hned
do třech myslí a zpočátku váhavé sympatie se čím dál nerozhodněji
přelévaly mezi dívkou a mládenci. Měla pocit, že přesně ví, jak se
cítili, že je doprovázela na každém kroku. Už vůbec nezáleželo na tom,
že zná konec příběhu. Dokud trval, byla přesvědčená, že tentokrát by
mohl skončit jinak.
Jaké zvláštní
kouzlo. Babi pořád ještě umí vyprávět pohádky, pomyslela si. Pohladila
babičku po ruce. Chtěla jí to i říct, ale příběh už se nezadržitelně
kroutil dál, jako řeka krajinou. Upila ze své sklenky, pokusila se
uvelebit pohodlněji a snadno proklouzla zpět do Tetína střeženého kopci
Jasný a Křivák, kde se závěrečné dějství přiblížilo téměř na dohled a z
trojice tanečníků se už brzy stane znovu pouhý pár.
,,Oba
mi přinesli dárek a i když se ty dárky lišily, vyjadřovaly v podstatě
to samé. Vem si mě, říkaly." Babi pohlédla vážně na Niku a pak si
sundala brýle. Ukazováčkem a palcem pravé ruky si promnula koutky očí.
Prsty se na okamžik zastavily u kořene u nosu a Nika přemýšlela, jestli
je babi unavená dlouhou řečí, nebo ji přemáhá dojetí. Možná obojí.
Dolila jí do sklenice perlivou vodu, ale babi si jí sotva všimla.
,,Od Slávka jsem dostala prstýnek..."
,,Zásnubní?"
,,Ano.
Aleš mi přinesl tuhle hračku. Vracela jsem se právě ze vsi, byla jsem
vyprovodit Slávka. Měla jsem už volno a tak jsem se šla tou delší
cestou, zadem, neudržovanou zahradou za školou. Měla jsem o čem
přemýšlet a tak jsem se jen tak courala. Šla jsem a nevnímala nic kolem
sebe..."
.....
Jde
pomalu. Vyučování pro ten den už skončilo. Chce se nadýchat svěžího
vzduchu, kterého se ani po necelém půlroce nemůže nabažit a doufá, že
přísun kyslíku občerství její unavený zmatený mozek a dostaví se
rozhodující vnuknutí, ve kterém spatří správnou cestu. Ví, že důvodem
jejího zmatku je ta věc v kapse. Nepatrná přesto obtížná. Nepatrná ale
rozhodující. Potřebuje si všechno promyslet a rychle ubíhající myšlenky
zpomalují její kroky. Zastavuje se u každého trsu petrklíčů, ale vlastně
je nevidí. Všechno zatlačila do pozadí Slávkova dychtivá tvář a
nezvykle vážný hlas. V té chvíli se jí zdá dospělejší než kdy dřív.
Dospělejší než sám chce, aby se zdálo. Dojme ji to. Cítí k němu jakousi
shovívavou, láskyplnou něhu.
Myslí si, že je rozhodnutá.
Zahrada
je plná ovocných stromů. Třešně, švestky, jabloně, dokonce několik
ořechů. Nejhojněji jsou však zastoupeny obyčejné trnky. Zvolna vítězí
nad šlechtěnými stromy. Jejich drobné kmínky a střapaté hlavy brzy,
možná už příští rok, zneprůchodní úzkou pěšinu nejčastěji používanou
záškoláky. Svaťa ji objevila v den svého příjezdu, kdy se podivně
rozpolcená, šťastná i nešťastná ze změn, kterými její život procházel,
vytratila po seznámení s kolegy a dětmi zadním vchodem do zahrady. Tam
nalezla oázu klidu, která, jak se zdálo, čekala jen na ni. Bloudila mezi
stromy, v té době obtěžkané ovocem, tu utrhla jablko, tam sebrala trnku
a poklidná atmosféra toho místa ji konejšila jako vlídná náruč.
Nyní
jsou stromy obalené poupaty. Zatím to jsou jen takové nevýrazné
rozčepýřené kuličky a člověk musí vládnout opravdu dobrou
představivostí, aby v nich viděl všechny ty báječné chutné plody,
kterými se během dalších měsíců stanou. Ale slečna učitelka nemá potíž
ji je představit, a víc než to; má lahodné chuti těch budoucích plodů
plná ústa. Slečna učitelka se totiž sama cítí jako poupě, které se už
brzy pod vlivem laskavých slunečních doteků rozvine k úžasu ostatních i
vlastnímu.
K omšelé budově školy jí
zbývá posledních pár metrů. Už vidí na zeleno natřené dveře zadního
vchodu a svá dvě okna. Jak rychle jsem si je přivlastnila, napadne ji.
Hráškově zelené okenice jsou dokořán. Nechala je schválně otevřené, aby
její pokojík, součást školního bytu - obývaného z větší části kolegyní s
manželem - provoněl jarní vzduch.
Ruce
má ukryté v kapsách vytahaného pleteného svetru a prsty levačky si
pohrávají s čímsi, co se před malou chvilkou ocitlo na prsteníčku. Svaťa
osvobodí zlatý kroužek z kapsy a navlékne jej na prst. Zvedne ruku a
chvilku se kochá tím pohledem. Líbí se jí jeho třpyt, jeho váha. Pak
prstýnek znovu stáhne a strčí do kapsy, ale ruka chce pokračovat ve hře.
Kroužek nerozhodně putuje po prstu sem a tam poháněný obratným palcem.
Ponořená v myšlenkách vyjekne úlekem, když se mezi stromy vynoří
postava. Vzápětí se bláznivě rozesměje. Jako první ji napadne: Tys mi
tady scházel, teď to bude ještě těžší. Ale i přes tu skoro nevlídnou
myšlenku, přesto, že ji to nečekané setkání znovu uvrhne do zmateného
víru pocitů, neubrání se ani jistému potěšení. Bezděčně přistoupí blíž k
Alešovi a pohledem hledá jeho oči. Ruka stále ještě skrytá v kapse se
rychle zbavuje zlatého kroužku, jako by byla obdařená vlastním rozumem a
v této záležitosti měla jasno..
,,Aleši,
kde se tu bereš? Polekal jsi mě." Svaťa zaklání hlavu, aby mu lépe
viděla do obličeje. Ruka v kapse se znovu pouští do hry se zlatým
kroužkem. Navléknout, svléknout...
,,Něco pro tebe mám. Snad se ti to bude líbit," říká on a zní to udýchaně, jako by celou cestu běžel.
,,Ukaž!"
směje se Svaťa rozpustile. Snad to nebude taky prsten, pomyslí si v
duchu a cítí se potěšená, cítí se žádoucí a mladá a plná života. Taky se
cítí vyděšená, protože dnes zřejmě padne rozhodnutí, dnes zřejmě
dotančí svůj nerozhodný tanec, ale i ten strach k tomu všemu zvláštním
způsobem patří.
Aleš vytáhne s
nejistým úsměvem ruku zpoza zad a ona poprvé vidí vyřezávanou truhličku.
Kroužek zaměstnávající v posledních minutách levačku je zapomenut, obě
ruce jsou venku z kapes a natahují se po skříňce. On ji však zvedá nad
hlavu a Svati se zdá, že mu zahlédla v očích strach s nádechem smutku.
Při jeho výšce není problém udržet krabičku mimo Svatin dosah. Pak ji
přece jenom spustí níž, tmavé oči sklouznou k dívčí tváři a pak se vrátí
k hračce. Odklopí víčko a odevzdaně čeká na ortel. Svaťa mlčí, což ho
vyděsí. Mlčí několik minut. Pro Aleše je to celá věčnost. Pozorně
sleduje figurky otáčející se v pomalém tanci a stále mlčí. Aleš pozoruje
ji. Z jejího jindy tak čitelného obličeje se tentokrát nedá vyčíst
vůbec nic. Prudce zalituje, že nevymyslel důstojnější dárek. Najednou mu
vyřezávaná truhlička s podomácku sestaveným hracím strojkem připadá
obyčejná, dětinská. Málem ji znovu schová za zády, ale Svaťa se nakonec
přece jen pohne, natáhne ruce a prsty pohladí vyřezávané květy. V tom
doteku je tolik něhy, že si Aleš dovolí znovu doufat a zadržovaný dech z
něj vyjde v mocném zafunění.
,,To je
krásné," vydechne Svaťa a v jejím hlase uslyší všechno, co slyšet chtěl.
Myslí si to samé a hrací skříňka oceněná Svatinými slovy se znovu stává
tím nejdůmyslnějším a nejpůvabnějším, co ve svém životě doposud viděl; i
když co se půvabu týče, má hračka v posledním půlroce silnou konkurenci
ve slečně učitelce.
Panáček s vlnou
vlasů drží za ruku tanečnici s copem přehozeným přes rameno a pořád
ještě se pomalu točí doprovázení cvrlikáním z dřevěných útrob. Svaťa se
od malých tanečníků nemůže odtrhnout, po pravdě si je zamilovala. Hltá
je očima a hlavou jí běží kouzelná představa, jak se oni dva otáčí na
místech figurek.
,,Taky bych chtěla takhle tančit," zašeptá. Ale Aleš její slova stejně slyší, odečítá jí ze rtů.
,,Tak
přijď zítra odpoledne za Koukalovu stodolu, tam jak je ta stráň posetá
koniklecem a já tě to naučím," šeptá najednou i on, protože tajemství
ležící mezi nimi v té neudržované zahradě, kde už brzy zvítězí plané
trnky nad šlechtěnými stromy, si to žádá. A blaženě se usměje, když
dívka kývne. Svaťa si najednou stoupne na špičky. Políbí ho na rty.
Hlavou se mihne ztřeštěný nápad. Je to jako líbat vítr, pomyslí si.
Lehce se vysmekne rukám, které ji chtějí ještě chvilku zadržet a
proběhne pár zbývajících metrů. Než proklouzne dveřmi jako lasička,
ještě jednou se otočí. ,,Zítra mě naučíš tančit," usměje se a je pryč.
Zchvácená jako by uběhla několik kilometrů se opře v chodbě o drolící se
zeď hned vedle dveří. Zhluboka dýchá.
Co teď? Co teď? ptá se sama sebe. Prstýnek nebo skříňka? Es nebo Á ?
Co ted? Žár nebo souznění? ptá se zoufale srdce. A ono jí poradí, jak nejlépe umí.
Myslí si, že je rozhodnutá.
Kdykoli
si později na setkání v zahradě vzpomene, zdá se jí, že trvalo velmi
velmi dlouho. Že v těch několika minutách, kdy se jejich mladé obličeje
skláněly nad půvabnou hračkou, proběhl celý roční cyklus, stromy kolem
nich se oděly do svátečních květových šatů a pak odkvetly, objevily se
drobné zelené kuličky, které bude celé léto vybarvovat slunce a větve se
prověsily pod tíhou těch barevných plodů, pak bylo ovoce sklizeno a
severák rval ze stromů cáry jejich kabátků a mezi listy hnanými větrem
poletovaly první sněhové vločky, které nakonec skryly bídu očesaných
stromů, ne nepodobné chladným květům a nakonec znovu vyrašily pupeny
ukrývající v sobě další várku zelených lístků a křehkých květů.
Kdykoli
si vzpomene, zdá se jí, že to oni dva se jakýmsi zázrakem ocitli na
místě dřevěných figurek a zatímco se z útrob hrací skříňky linula
melodie nepodobná žádné melodii, kterou kdy slyšela, zanedbaná zahrada
kolem nich kroužila a kroužila a měnila se...
Občas
si vzpomene i v době, kdy ložnici jejich prvního bytu opustí dvě
válendy, ještě o něco ubožejší a odřenější než kdysi a místo nich se
objeví pohodlná, prostorná manželská postel. Až příliš prostorná. Někdy v
ní se Slávkem mají jeden k druhému daleko. Někdy se zdá rozlehlá jako
Antarktida a stejně tak studená.
Když
dětskou postýlku stojící v nohách manželské postele nahradí válenda
vonící dřevem a novotou, umístěná v pokojíčku vymalovaném na modro,
vzpomíná si už jen málo.
Život není nejkrásnějším temně rudým jablkem, které v sadu uzrálo, ale je většinou dobrý, je většinou uspokojivý a ona a manžel a syn ho žijí, jak nejlépe umí.
Jejich
manželství se podobá manželstvím párů, které znají, jako se podobají
jednotlivá okna paneláku, ve kterém prožívají společně s ostatními své
téměř synchronizované životy.
Společným jmenovatelem by mohla být průměrnost.
Zdá se, že to stačí.
5. část - Hop nebo trop
Žádné komentáře:
Okomentovat