Já sním o Vánocích bílých...

V jedné krásné písni se zpívá Já sním o Vánocích bílých... a při současném nevyzpytatelném počasí nám kolikrát ani nic jiného nezbývalo, než si nechat o Vánocích jak z Ladových obrázků zdát. Letos ale ne, letos stačí kouknout z okna, vyjít do ulic, do kraje a nechat se okouzlit tou bílou krásou, které je pravda někdy až moc, zvlášť pro nás teplomilné, ale ani my letní, nemůžeme popřít že k Vánocům to prostě patří.

Anatidaefobie v praxi

Fobií existuje spousta a jsou velmi různorodé a často doslova k neuvěření. Skoro bych řekla, že fobii může mít člověk úplně z čehokoli. Z mnoha úzkostných poruch bych ráda uvedla alespoň pár fobií, co mě nejvíc zaujaly, ale věřte, že zdaleka to nejsou ty nejprdlejší.

Na rozhraní

Když zlatou střídá stříbrná

Daleko za námi je babí léto i barevný podzim. Za dveřmi už čeká zima a každým dnem je to víc a víc znát. Dny jsou často tmavé a studené a když přece jenom vykoukne slunce, stejně nezahřeje. Ale umí jiné věci. Zasvítí-li slunce na poprašek sněhu, na ojíněnou trávu, na zamrzlé louže zjistíme, jak je ten nelítostný a často zatracovaný Mráz ještě ke všemu bohatý, když může jen tak pro potěchu všechno kolem pokrýt diamantovým prachem a z obyčejných věcí tak vykouzlit pohádkové kulisy.

Drákula a pásovci

Lístky na muzikál Drákula do karlínského divadla jsme měli my čtyři - manžel, dcery a já - koupené už od jara. Dlouho se o našem plánovaném výletu mluvilo jako o něčem ve vzdálené budoucnosti, co jednou podnikneme, jenomže jsme tak nějak proklopýtali jarem, léto doslova propádilo kolem a přiloudal se podzim a začal rozhazovat jako marnotratný syn plnými hrstmi zlato. Najednou zbýval do našeho výjezdu do hlavního města pouhý měsíc. Přibližně v době, kdy jsem začala zlehka přemýšlet, v čem vlastně do toho divadla půjdeme, si začal manžel stěžovat, že ho bolí vlasy a za očima. Vysvětlila jsem mu, že je to přímý následek postávání s cigárem před dokořán otevřeným koupelnovým oknem a to zvláště v pozdních večerních hodinách, kdy předpokládá, že už do koupelny nikdo nepůjde a doporučila mu nahřívat si dutiny nad hrncem s vařenými bramborami. V duchu jsem zařadila bolest vlasů k smrtelně nebezpečným chorobám jako pálení v nose, ofouknutí a rýmička. Jako bleskový diagnostik jsem se skutečně neosvědčila.

Když se podzim vybarví

Přišel podzim, skutečný podzimovatý podzim, už žádné vlídné laškování babího léta. Dny jsou vlezle studené, promrholené, jako by tam nahoře někoho přepadl bezbřehý smutek, který ho nutí neustále slzet a poplakávat. Každý druhý den se zdá, jako by zrovna jemu připadla ta čest, že bude dušičkový a každý třetí je ve vzduchu krom mlhy cítit i sníh. Komposty se plní poloodkvetlými jiřinami, které toho ještě tolik chtěly předvést, do plánů jim však zasáhl první mrazík, který oslnivé krásky proměnil ve zčernalá strašidla, vonící pořád ještě maličko po živých květech s nepříjemně nasládlým hřbitovním podtónem.

Cestou

Po skončení prázdnin jsme se s Charliem vrátili k našim oblíbeným procházkám. Rychlá krátká procházka po ránu a pak delší a podstatně pomalejší courání odpoledne. Nachodili jsme toho spoustu, obešli jsme dědinu ze všech stran a nafotili asi čtyři sta fotek všeho možného. Počasí nám přálo, někdy až moc, ale ani žhavé sluneční paprsky, připomínající spíš srpen než blížící se podzim, nás neodradily. Naopak, dychtivě jsme jim nastavovali tváře, abychom se ještě pořádně prohřáli a dobře si zapamatovali jejich dotek. Naše putování krajinou je vlastně takové nepřiznané loučení s létem a příprava na zimu.

Rozhledna na Fajtově kopci

Rozhledna na Fajtově kopci ve Velkém Meziřící ( též Velmez nebo Medříč ) má neobvyklý tvar dvojité šroubovice a vznikla podle návrhu architekta Václava Hlaváčka. S nápadem na vybudování rozhledny přišli v roce 2009 představitelé SKI Klubu Velké Meziříří. Realizace projektu 36 metrů vysoké železné rozhledny se však ukázala jako příliš finančně náročná a tak byla její výstavba odložena. Teprve v roce 2013 bylo možné započít s výstavbou díky dotaci z Regionálního operačního programu. Stavba byla zahájena 13. června 2014 poklepáním na základní kámen. Současně byla vyhlášena veřejná sbírka na podporu výstavby rozhledny. Dárci mohli buď přispět libovolnou částkou, nebo si za určitý obnos své jméno nechat zvěčnit na některém ze 175 schodů. Každý schod dnes nese něčí jméno.

Zvířátka a Pěnuše

Kdo máte doma kočičku, určitě jste si všimli s jakým zalíbením nahlíží do otevřené lednice. A právě tenhle kočičí zvyk mě inspiroval k nakreslení obrázku, který se nedal nazvat jinak než Domácí kino.

Seznamte se, Joe Rabbit

Všechna mláďata savců (a nejenom mláďata) jsou půvabná a rozkošná a jistě bych našla ještě mnohem víc lichotivých přívlastků. Připomínají oživlé plyšové hračky a nutí ruce k opakovanému hlazení té úžasně heboučké srsti a sametových oušek, přičemž se v obličeji hladícího odehrávají pozoruhodné proměny.

Hlemýžď, slepýš, slepice, taky chmýří kopice

S pejskem Charliem jsme se procházeli i v květnu a třetího do party nám dělal stejně jako v minulých měsících foťáček. Musím Charlieho pochválit, pomalu si zvyká na můj pomalý postup - docela často se kochám - a už se mnou ani tolik necloumá. I když se jinak netají svým znechucením. Jsem však demokrat a liberál a tak si může nakonec myslet, co chce.

Stíny a zrcadla

Část první - základní otázky.

------------------------------------------

Snad každý zná Alenku, co jednoho dne proklouzla do světa za zrcadlem, kde se setkala se spoustou nevšedních charakterů. A nebo tu o rozmarném stínu, který přestalo bavit být stínem a zatoužil stát se člověkem. Tajný život stínů a odrazů v zrcadlech je vděčným tématem, které vždy přálo snům a odvážným představám a v současné předimenzované době více než kdy jindy vyvolává palčivé existenciální otázky typu: Co se stane se stínem, když je zataženo? Co dělá a kam se uchyluje, když má tak říkajíc volno? Kde má své zázemí? Existuje snad nějaká úschovna stínů a nebo volný čas tráví v exkluzivních klubech vystínovaných klientům přesně na tělo? V klubech, kde hlavním trhákem meníčka je včerejší sušená rosa dochucená vůní lesních plodů, prašné víry cukrované měsíčním světlem a šedé rulandské.

Zahrada snů

V tomto čase je moje milovaná zahrada nejkrásnější. Je taková, jakou jsem si ji vždycky přála mít. Bohatá, svěží a malebná. Kvetou totiž tulipány. Převažují červené, ale přibylo i žlutých a oranžových a velice mě překvapily tulipány žíhané. Úplně jsem zapomněla, že jsem na podzim koupila pár nových cibulek. Nejraději mám tulipány po ránu, když ještě napůl spí a jsou plné rosy, pak vypadají tak čerstvě a lákavě, že bych je nejraději ochutnala. A taky právě kvete třešeň, která je letos mimořádně krásná. Na hrušku si asi ještě pár dnů budu muset počkat a jabloně, jak se zdá, po loňské bohaté úrodě odpočívají. Máte-li chuť a čas, projděte se se mnou mou zahradou snů a pokochejte se tou bohužel příliš rychle pomíjivou krásou.

Sklípek

V sobotu 16. dubna jsme se s partou zúčastnili výjezdu za vínem do sklípku ve Velkých Bílovicích. Víno si občas dám, ale neupřednostňuji ho. Když mám možnost, vyberu si pivo. Hlavně už vím, co snesu a co si můžu dovolit, aniž bych se společensky znemožnila. Vlastně piju víno velmi málo. Jenže jsme nechtěla trhat partu. Ale přiznám se, že jsem měla docela obavu, jak na mě víno zapůsobí a jak zvládnu hlavně zpáteční dvouhodinovou cestu autobusem. Nakonec ale všechno proběhlo výborně.

Náladovky /2/

S politováním přiznávám, že jsem větší část života prožila jako slepec. Přesněji řečeno: myslela jsem si, že vidím jako rys a taky jsem se tím nezapomínala pyšnit. Zhruba do poloviny loňského roku jsem četla bez problémů i droboučká blechám podobná písmenka, kterými se pyšní příbalové letáky z lékárny, poznámky pod čarou, nebo nepříliš výhodné dodatky k rozličným pochybným smlouvám, což ale neznamená, že jsem nebyla slepá. Myslela jsem si totiž, že své okolí dokonale znám. Myslela jsem, že mě vlastně nemá čím překvapit a tak jsem hledala jiné, barevnější a malebnější světy ve své fantazii. Myslela jsem si dokonce, že psaním tvořím úplně novou, neznámou a krásnou krajinu, která vzniká bezděčným a hluboce uspokojivým procesem slučování oblíbeného a malebného a vypouštěním rušivého. Byla jsem bláhová a byla jsem slepá. A zjistila jsme to přesně v ten moment, kdy jsem si své dokonale známé okolí vyfotila. Ono není dokonce ani úplně přesné říct, že jsem neviděla. Viděla ale nevnímala, alespoň ne očima. A přesto je to krajina, kterou jsem si napsala. Krajina mého srdce. Vždycky to byla ona.

Charlie a jablko

Náš psíček Charlie má takový roztomilý zvyk. Když se s někým vítá, musí honem něco popadnout do tlamky a s tím pak pochoduje kolem dotyčného a celý se kroutí radostí. Někdy je to plyšák, klubko ponožek, párkrát už vytáhl i pyžamo nebo triko, s tím se mu ale docela špatně pochoduje, protože si po tom šlape. Když není nic jiného, vystačí si i listem, kusem papíru a nebo jablkem. A právě s tím zmíněným jablkem jsem ho vyfotila.

Bohužel, jak byl stále v pohybu, nestíhala jsem a některé fotky jsou rozmazané, ale stejně jsem nemohla odolat, vám ho předvést.

Náladovky

Příroda je tím nejdokonalejším dílem, které se my lidé od dávných věků pokoušíme napodobit. Každý den je jiný, jedinečný, pohled na oblohu se nikdy neopakuje a vzory, který tvoří větve stromů proti obloze, jsou podle mého skromného mínění nesmírně působivé a krásné. A co teprve když je doplní siluety ptáčků. Zkrátka nikdy nevstoupíme do téže řeky, ale ani do stejného dne. Podívejte se na pár obrázků, na kterých hlavní roli hraje obloha, slunce, stromy, barvy a nebo naopak absence barev. Ve mně navozují celou řadu rozličných pocitů a tak jsem je nazvala jednoduše náladovky.

Čas, kuchařka a skříň

Jedna věc, kterou v současné době oplývám, je zboží většinou vzácné a nedostatkové. ČAS. Už jsem se zmínila, jak toho opravdu na plno a beze zbytku využívám; televize, čtení, chytání lelků, vystřihování, nákup, civění z okna, chytání bronzu - u kamen, lepení, jídlo, televize, výjezd za jídlem, civění do blba, civění dovnitř, jestli jsem to už neviděla, čtení...

V jednom z komentářů reagujících na výčet mých současných aktivit stálo: ,,Aspoň budeš mít čas na psaní." Jenže ouha! To je právě ta jediná aktivita, která mi nehrozí a kterou jsem záměrně nezmínila, pro případ, že by se snad někdo přece jen na výsledek oné aktivity zeptal. Jen jsem velmi skromně a nenápadně špitla:,,To je pravda." Ač mým nejtoužebnějším přáním bylo napsat: Pravda, aspoň budu moct dopsat tu tisícistránkovou, krutě dojemnou epopej ze života mikrobů. Nebo to famózní osmisetstránkové podobenství pojednávající o životě trilobita na jedné straně a nemožné matky, zapadající stále hlouběji do močálu zvaného krize středního věku, na straně druhé. Nebo: Aspoň budu moct dokončit tu osmdesáti slokovou hororovou baladu o sto let nemyté podlaze. Nebo...

Ano, mám čas. Tím to ale končí.

Zvěřinec nebo blázinec?

Dlouhé roky jsem nějak nedokázala docenit kresby Josefa Lady a to především ty s davovými scénkami. Vždycky jsem přímo nenáviděla, jak všechny jeho postavy mají zaseknuté prsty a místo nosů červené bambule. Josef Lada mě zkrátka coby malíř postav neoslnil; i když jeho malebné zasněžené krajinky a vesničky se obzvlášť na vánočních pohledech vždycky vyjímaly moc hezky. Jenže s přibývajícími roky se vnímání přece jenom mění, hrany se obrušují a vyhraněné názory střídá tolerantní smířlivost. A tak dnes nacházím zalíbení v úplně jiných věcech než před dvaceti roky a useknuté prsty a bambule místo nosů jsou opravdu to poslední, co mně vadí a čím bych se chtěla zabývat. Naopak. Josef Lada pro mě získává zcela nové kvality a během krátké doby již podruhé nacházím inspiraci v jeho barevných malůvkách, se kterými se dokonce cítím jakýmsi způsobem spřízněná.

Tommyknockeři - Stephen King

Asi každý někdy zakopnul. O práh, o kořen, o obrubník, o vlastní nohu. Zakopnutí mívá různé následky od pouhého zavrávorání až po dokonaný pád na ústa. A pak je pár případů, kdy jedno zakopnutí změní celý život, kdy člověk doslova zakopne o svůj osud. Něco takového se stalo i Robertě Andersonové, úspěšné autorce westernů. Při procházce v lese za domem zakopla o cosi, co nedokázala vyviklat ze země, co při doteku vibrovalo jako ladička. O cosi, co se ani trochu nelíbilo jejímu psovi, Peterovi. Po pravdě, starý dobrý Peter byl z předmětu skrytého v zemi vyděšený k smrti. Nejspíš dobře věděl proč.

Ale topit budeš moct, ne?

Slůvko myom zní roztomile, tak nějak kulatě a neškodně a probouzí ve mně představu ochmýřeného, baculatého stvořeníčka z fantasy literatury, něco mezi kuřetem a míčkem. Jenže když se tahle "stvořeníčka" začnou vyskytovat ve větším množství než malém a mají tendenci buclatět i nadále, začnou psát svůj vlastní příběh. Taky tak trochu fantasy okořeněné "atraktivním" nemocničním prostředím. Odborný název zní abdominální hysterektomie a jak už jsem zmínila minule, ve svém krátkém rozloučení (jeden nikdy neví, jak se ten jeho příběh vyvine a lépe nic nepodcenit) překvapivě nejde o lobotomii pro hysterky.

Omyly a přecvaky aneb bezhlavě

Od prosince loňského roku mám svůj vysněný foťáček. Nosím ho stále u sebe a fotím, co mě napadne. Někdy se chce až říct, bohužel. Naštěstí jdou výsledky mého často bezhlavého počínání snadno smazat, aniž bych musela čelit kritice ze strany rodiny, jak se stávalo dřív, když dorazily vyvolané fotky a jelikož neumím zavřít jen jedno oko a tím pádem pořádně zaostřit, na půlce fotek chyběly mým drahým hlavy, nebo jiné části těl. Nejsem malicherná, prostě jsem z takových fotek vystříhala, co bylo k poznání. Bohužel, to samé se nedá říct o ostatních členech rodiny, kteří zcela malicherně lpí na svých hlavách i ostatních částech. Digitální foťák je věcička důmyslná, která vlastně fotí sama, bez velkých nároků na svého majitele - napadá mě, že se vlastně až tak moc nezměnilo, že zase fotím bezhlavě, jen v trochu jiném smyslu - a tak je spousta fotek, které jsem zatím udělala, překvapivě pohledná a kolikrát je i poznat, co na nich mělo být.

A pak mám pár fotek, které vznikly jakýmsi nedopatřením. Fotky jedním slovem podivné. Nevím, jestli spadají do kategorie největší chyby - nechci si fandit, že bych se v necelých dvou měsících stihla dopustit všech největších chyb, při mém chybovém potenciálu mám zaručeně ty nejunikátnější teprve před sebou - ale s použitím chybného odhadu a manévru vznikly a tak si myslím, že k tématu týdne docela dobře pasují. 

Jedno ráno

Východ slunce je záležitost nezbytná, majestátní a často neobyčejně krásně vybarvená. I mně se podařilo zachytit jeden kouzelný východ slunce. Můj první v roli fotografa, ale jak se znám, určitě ne poslední.

Takové to domácí lepení

Dovoluji si vám nabídnout k prohlédnutí další koláže z let minulých. Pro lehké oživení papírové jednotvárnosti jsem je doplnila citáty, které podle mého soudu k některým kolážím čímsi pasují. Říká se, že jenom chudí duchem se uchylují k citátům. V tom případě jsem chudá duchem, protože mám citáty moc ráda. Aspoň ty méně profláknuté. Je v tom něco uklidňujícího a milého, zjistit, že někdo šel stejnou cestou a přemýšlel o podobných věcech a navíc svá pozorování vyjádřil výstižnou chytlavou větičkou. Je to jako dotknout se spřízněné duše, jako podat si ruce přes propast času a prostoru.

A pak, jiný citát přece říká: Blahoslavení chudí duchem...

Nejasná zpráva o průběhu a konci Vánoc

Náš nazdobený smrček pořád ještě trošku voní a kupodivu na něm zbývá i pár čokoládových figurek, i prskavky nám letos zbyly, zřejmě jsme prskali méně než jiné roky. V krabicích od kuřat, které byly plné cukroví, se taky ještě pár kousků povaluje - hlavně to méně oblíbené, jak já říkám dusící, jako jsou třeba škebličky - ale jinak už je to zas za námi. Ani nevím, jestli jsem ráda, nebo mě to mrzí. Asi něco mezi tím. Bylo to krásné, Ježíšek byl laskavý a pilný a darů byla opravdu hromada, přestože jsme si, stejně jako každý rok, vzájemně odsouhlasili, že se nebude nic moc kupovat. Jeden z dárečků se ovšem pod stromeček dostal pouze symbolicky. Krabička, kterou jsem si rozbalila, byla prázdná, protože dáreček byl už deset dnů před svátky ve zkušební lhůtě a samozřejmě jsem dokumentovala i průběh svátečních dnů. Ano, mluvím o svém foťáčku.

V nadšení jsem skutečně vyfotila kdeco, tak snad vás neunudím ke kómatu. Nemůžu si prostě pomoct, na fotkách vypadají ty uloupené kousky reality úplně jinak a často i lépe nebo zajímavěji než ve skutečnosti.