Fobií existuje spousta a jsou velmi různorodé a často doslova k neuvěření. Skoro bych řekla, že fobii může mít člověk úplně z čehokoli. Z mnoha úzkostných poruch bych ráda uvedla alespoň pár fobií, co mě nejvíc zaujaly, ale věřte, že zdaleka to nejsou ty nejprdlejší.
Tak třeba pokud v někom probouzí hrůzu jeho prádlo, vězte, že trpí ablutofobií. Já si teda myslím, že občas si vyprat spodky, taky není špatné řešení a mohlo by se tím předejít spoustě strachu, ale takhle je to psáno a co je psáno, to je dáno.
Akribofobie je strach pisatele, že něco napsal špatně, či nevhodně. Jsem si stoprocentně jistá, že jsem mnohokrát napsala něco špatně o nevhodnosti ani nemluvím a patrně ještě mnohokrát napíšu, ale přiznám se, že kvůli tomu nemíjím propisku velkým obloukem, ani při spatření otevřeného sešitu nebo klávesnice neskáču s ječením z okna. Jsem zřejmě nesmírně otrlá.
Arachibutyrofobie je strach z arašídového másla. A tomu teda zas dobře rozumím, tuhle si holky sklenici té pochybné hmoty koupily a mazaly si TO na chleba. I mně, otrlé, šel mráz po zádech. Pár dnů. Pak jsem jednou večer v lednici hledala něco... něco.... určitě to znáte, prostě něco mlsného a nedůvěřivě jsem ochutnala TO, co mě ani barvou ani konzistencí dvakrát neoslnilo. Hmmm... OHAVNÉ! Ale návykové. To mi připomíná, že bych měla holkám koupit novou sklenici.
Aurofobie je pro změnu strach ze zlata, ten bych docela ráda aspoň jednou v životě zažila, i když pochopitelně věřím, že i příliš mnoho zlata může být stresující. Ono když pak doma přerovnáváte zlaté cihly z půdy do sklepa a zpátky, všude se to válí a ze všech stran to svítí, brrrr, to je skutečně hororová situace.
Kakofobie je strach ze šerednosti. Abych pravdu řekla, někdy takhle po ránu netočím sice klikou lanovky, ale občas mám dojem, že kakofobie si už na mě brousí zuby, že už vystrkuje drápky. A někdy mě úplně pohltí. Kolegyně tyhle ranní stavy před zrcadlem popisuje slovy: ,,Nevím kdo seš, ale umeju tě." Tak takhle nějak.
Velmi aktuální je také bobdofobie, strach z kouzelnických hůlek. Ó ano, čííhají na každém kroku a jsou lstivé, divoké a připravené čarovat. Nebo aspoň vypíchnout oko.
A konečně se dostávám k tomu, proč jsem vlastně seznam fobií vyhledala a následně si v něm zcela fascinovaná četla. Někdy čekáváme na holky ve Žďáře pod Kolpingem a pozorujeme, jak to frčí na řece. Tam to žije. Kačeny, kačeři, labutě. Samozřejmě jsem si musela ten mumraj i zvěčnit a v momentě, kdy jsem k nim přišla blíž, z jakéhosi důvodu usoudily, že jsem zajímavější než krmiči na druhé straně a hromadně začaly vylézat na břeh. Cosi v jejich držení těla, způsobu chůze a jejich nenápadném formování do rojnice mi přišlo znepokojivě povědomé. A pak mi to došlo, takhle se šikují zombie, když zahlédnou "živáka". A v tu chvíli jsem naplno prožila záchvat anatidaefobie. Teď už vím úplně přesně, jaké to je, když na vás někde, nějak kouká kachna.
To lesklé peří!
Ty hladové zobáky!
Ty lačné oči...
Žádné komentáře:
Okomentovat