24. 12. 2021

Když přepálíte start

Pokud bych se měla charakterizovat sportovní terminologií, v žádném případě bych se nepřipodobnila k maratóncům, k těm odhodlaným vytrvalcům, kteří si razí cestu k cíli osobitým a nezaměnitelným stylem polochůze poloběh. Jsem jenom obyčejný běžec krátkých tratí. Obrazně řečeno. Jinými slovy: dokážu vyvinout poměrně velké úsilí na omezený ne moc dlouhý čas - a většinou to k dosažení cíle i stačí, - ale chybí mi vytrvalost a umění rozložit si rovnoměrně zátěž v delším časovém úseku. Jinak v reálu samozřejmě taky občas popoběhnu, dokonce by se dalo říct, že i můj pohyb je osobitý a nezaměnitelný, ale raději přece jenom obyčejně chodím. Emil Zátopek i Forrest Gump by zaplakali. Tento rok jsem si ale takový zajímavý maratónský běh sama pro sebe zorganizovala. Start se nacházel v místě poměrně neškodně nazvaném Vyzdob si dům. Cíl se třepotá tam někde v dáli, v mlze a nese méně vznosný o to pravdivější nápis Vzpamatovávám se po svátcích. Celé to sportovní klání se jmenuje Vánoce 2021. Akci zaštítil spolek Skoč do toho po hlavě ruku v ruce se sektou Uctívačů dvanáctého druhu cukroví a nezávislým dramatickým sdružením Když jsme všichni doma.

3. 12. 2021

První políbení

Že se k polibku schyluje, poznáme dlouho předtím, než k němu skutečně dojde. Cítíme to tak nějak v kostech. Mrazení v zátylku a jemné šimrání ledových prstů po těle k němu patří stejně jako ptačí zpěv k máji a záplava zlatého listí k říjnu. Je to zkrátka ve vzduchu. Ti citlivější to ucítí i v kolenech. Méně senzibilním pak napoví obloha, že se cosi chystá. 
Jako by šeptala: Otevřete oči, moji milí, a nechte tu ledovou krásku, ať vás ovane svým svěžím dechem.  Ať vyžene z hlav pavouky těžící z temnoty, která přichází s krátícími se dny. Pavouky, jejichž nejoblíbenější potravou jsou melancholie a smutek. Letargie a zklamání. Nastavte ty unavené obličeje zšedivělé starostmi větru a pozorně se dívejte, protože přichází Ona ve své nejkrásnější podobě a má dostatek polibků pro všechny, kdo o ně budou stát. Jsou chladné a rychle tají, jsou jedinečné a neopakovatelné. 
Takové je políbení od paní Zimy. Takový je první sníh. 

11. 10. 2021

Jak vycvičit nohu

Předvídavost není mou silnou stránkou, tudíž mě před dvěma roky, kdy jsem od ortopeda získala termín operace - výměna kyčelního kloubu a vlastně jen tak pro jistotu, kdyby se to opravdu hodně zhoršilo - a to 27. září 2021, vůbec nenapadlo zeptat se, co je toho sedmadvacátého vlastně za den. Ortoped byl daleko předvídavější než já. Artróza v mém pravém kyčelním kloubu se během těch dvou roků (po předchozích patnácti letech mírnějších potíží) skutečně zhoršila nad únosnou mez a tak jsem v červnu při kontrole na ortopedii potvrdila, že termín operace platí a poprvé mě napadlo zeptat se, na jaký den vlastně ten můj den D připadá. ,,Na pondělí," řekl doktor. ,,Takže do nemocnice nastupujete už v pátek. Kvůli pojišťovně a koronaviru a tak celkově, to už nejde jako dřív, nechat se přijmout v pátek a nastoupit v neděli před operací." ,,A co tady budu tři dny dělat?" zhrozila jsem se. ,,Odpočívat," usmála se líbezně sestra. Divím se, že jí můj žhnoucí pohled nevypálil na čele tečku.

25. 8. 2021

Ha ha ha! zasmáli se zbrojnoši a ujeli na šicím stroji

Pokud by se mne před rokem někdo čirou náhodou zeptal, co se mi vybaví při vyslovení názvu šicí stroj, mohla bych tazatele maximálně oblažit svojí představou několika rytířů v lesklých zbrojích visících porůznu na šicím stroji obřích rozměrů, který s nimi uhání kamsi do neznáma. V mé hlavě je to vlastně něco jako trojský kůň. Jenže bez koně. Nebo spíš ten kůň je vypodobněný jako šicí stroj. Prostě obří šicí stroj přestavěný na trojského koně. (A pak se mi má do té hlavy vejít ještě něco jiného. 😏) 

3. 8. 2021

O hmyzu, stolečku, krásných lidech a perspektivě

Přibližně před rokem jsem spáchala svou první mozaiku - pítko pro ptáčky. Pochlubila jsem se jím v článku nazvaném Pítko pro kočky, což se může zdát poněkud matoucí. Takže pro upřesnění, kdo z něj vlastně pije? Budete překvapení. Hmyz. A ani tak moc nepije, jako spíš v pítku plave. S politováním musím konstatovat, že to nejsou bůhvíjací plavci. Spíš průměrní až podprůměrní. Dalo by se dokonce hovořit o absolutním nedostatku nadání hmyzu k tomuto druhu pohybu. Ale o sportovních aktivitách blanokřídlých zase někdy jindy. Dneska se chci vrátit k mozaice. 

17. 6. 2021

Svěží jako rosa

Když se řekne svěží napadne mě jako první slovo rosa, to je snad přímo synonymum svěžesti a hned vzápětí meloun a taky domácí bezovka.V oroseném džbánu s uchem, kde u hladiny cinkají poslední kousky ledu a pod nimi se jako zvláštní podmořská krajina pohupují kolečka pomeranče a citronu doplněné lístky máty. Taková správná ledová bezovka ochladí během pár sekund minimálně o patnáct stupňů. A pokud člověk nemá bezprostředně po jejím požití chuť trošku se přiobléknout, protože ho rozrazila zima a neucítí z té ledové vody stékající krkem dolů jako tekuté hedvábí ostré píchnutí za čelem, došlo k chybě ve výrobním procesu a je třeba začít znovu od začátku. 😉

26. 3. 2021

Pohled k nebi

Dáša F. autorka krásného blogu Cestou necestou zveřejnila 15. března fotografickou výzvu na téma Pohled k nebi. Přivítala jsem ji s nadšením. Fotit na určité téma je vždy zajímavé. Prostě výzva. Tentokrát tím větší, že se nebi jako na potvoru zalíbila šedá a skoro celý týden nosilo tuto nevýraznou jarní uniformu. Několikrát ji ale přece jenom odložilo a vystrojilo se do nadýchaných krajek, čehož jsem hned využila. A bez ohledu na to, co si nebe zrovna obléklo, slunce vycházelo a zapadalo s neměnnou pravidelností, takže se mi nakonec povedlo nafotit i něco jiného než zmíněnou kupovitou oblačnost. 😉

10. 3. 2021

Rozloučení se zimou

Včera jsem uklízela dole u táty - což samo o sobě není nic mimořádného - a najednou koukám, že tatínek má na polici stále vystavený adventní svícen. Téměř nepoužitý, zapálil na něm jednu svíčku a pak na něj zapomněl. Vánoční dekorace úskočně unikala naší pozornosti téměř tři měsíce. Vzhledem k tomu, že už pomalu začínám s velikonoční výzdobou, dá se říct, že sváteční dny u nás neberou konce. 

3. 3. 2021

Pachatel se vrací na místo činu

Možná to také znáte; někam přijdete a cítíte, že zrovna tohle místo vás nějakým zvláštním kouzlem přitahuje. Zdá se povědomé, skrývá v sobě příběh. Snad jsme je navštívili v některém z minulých životů, možná sehrálo právě v tom našem příběhu svou drobnou roli. Stejně tak je možné, že se svým uspořádáním přiblížilo osobnímu ideálu krásy, rozechvělo netušenou strunu a to neslyšné chvění nás nutí znovu a znovu tutéž scénu vyhledávat. Nakonec není ani vyloučené, že obě možnosti jsou projevem té samé síly.

25. 2. 2021

Jak to bylo s Ledou /4/

Chyba v matrixu

Předchozí části:
1. Bílé vlákno
2. Dvířka
3. Emetrika 

Dřív
K překládání se Leda dostala v podstatě díky tátovi. Pan Malý byl vášnivý čtenář. Ze všeho nejraději měl sci-fi. Taky moc rád předčítal dcerce před spaním. Časem zjistil, že se jedno s druhým nevylučuje. Leda znala dřív Ondřeje Neffa a Isaaka Asimova než kocoura Modroočka a medvídka Pú. Na úplném začátku byla oddanou tátovou posluchačkou. Nikdy by mu nezkazila radost přiznáním, že mnohem víc než mnohdy ponurý a nesrozumitelný příběh pro ni znamená jeho znělý hlas, který zaplnil pokojíček a často ji doprovázel do snů. Způsob jakým sedá na židli, vedle její postele, přikrčený a nahrbený, jako sám Guliver, který vstoupil do říše trpaslíků. Jeho živé veselé oči, které jí jako světlomety každou chvilku přejíždí pátravě po obličeji. 

Jak to bylo s Ledou /3/

Emetrika

Dřív
Ani Leda proměněného Brioše nepoznala. Nebo se tak alespoň docela věrohodně tvářila. Dokonce ani potom, co jí vylíčil průběh silvestrovské noci včetně několika upřesňujících podrobností, na něj nepohlížela o nic přívětivěji. A tak musel Brioš použít netěžší kalibr. Malé, dokonale ukryté tetování vzniklé z opojení svobodou, které se Ledy zmocnilo po odstěhování od rodičů. Popravdě Brioš si nebyl úplně jistý, jestli tetování přiřadil ke správným hýždím, nicméně štěstěna stála tentokrát na jeho straně. Leda nakonec neochotně povolila tlak, kterým chtěla dveře přibouchnout, takže mohl i vytáhnout jen nepatrně pochroumanou nohu, shodou okolností tu samou, u které si předevčírem narazil o bednu palec. Když Brioš doskákal do Lediny kuchyně, vděčně se zhroutil na rohovou lavici. Dlouho se na ní však nezdržel. 

Jak to bylo s Ledou /2/

 Dvířka

22.12. 16.00
S každým vyfouknutým obláčkem kouře Ledino srdce zpomalovalo. Zaplavila ji únava tak mocná, že zapochybovala, jestli vůbec dojde domů. Adrenalin se vyplavil a dostal ji ze supermarketu ale teď byl pryč a zůstal po něm jen třas nohou. A zívání, jako by tím vším byla znuděná. Ve skutečnosti byla jen k smrti ospalá. Leda se opřela o zábradlí a bezděčně tak napodobila svého společníka, který s požitkem vychutnával cigaretu a přitom zasněně hleděl na tmavé nebe, které nevěstilo nic dobrého. K večeru měla přecházet přes území České republiky studená fronta přinášející vydatné sněhové přeháňky, které mohly přejít ve sněhovou bouři. Leda nepochybovala, že se nachází v regionu, který bude poctěn pořádnou sněhovou nadílkou. Popravdě by ji nepřekvapil ani déšť žab, slimáků nebo jiných potvor. Soudě podle oblohy se schylovalo k něčemu hodně ošklivému. Dimo mocně potáhl z cigarety a otočil hlavu k Ledě. To, co pronesl, nedávalo smysl a přesto jako by to bylo potvrzením všech Lediných obav. ,,Je to tím bílým vláknem," řekl. ,,Tak to začíná."

Jak to bylo s Ledou /1/

Bílé vlákno

To zatracené bílé vlákno se objevilo třicátý sedmý den po konci světa. V oku. Mohl za to samozřejmě zákon schválnosti. Proč právě v oku? Protože tam ho každý uvidí. Jako znamení. Pociťovala ho jako řezavou bolest táhnoucí se někam do nitra jeskyně, ve které bylo její modrozelené oko s narůžovělým bělmem uložené. Nejdřív myslela, že je to jenom otočená řasa, však si poslední dobou trdlila oči skoro neustále. Pořád si připadala tak trochu ubrečená, rozmazaná. Pořád jako by měla na krajíčku, i když nikdy nechápala, proč se říká mít na krajíčku. Snad to bylo v pořádku z pohledu slzy, té slané kapky, co má každou chvíli vyklouznout koutkem oka, jako nezbedný školák na tobogánu, aby se sklouzla po tváři, zanechala za sebou lesklou cestičku a rozprskla se někde tam dole. Ne, mít na krajíčku podle Ledy nebylo správné, správnější bylo stát na krajíčku. Leda cítila, že stojí na samém kraji srázu.

12. 2. 2021

Smějící se mráz

Ale stejně tak by se článek mohl jmenovat: fotím zimu, protože musím. Má tolik rozličných podob a všechny jsou svým způsobem krásné. Dnes ráno mě to doslova vytáhlo ven a nelitovala jsem, v lese bylo nádherně. Mráz, sníh, slunce, šplouchání potoka, dokonce bylo slyšet sem tam i ptačí pípnutí. Na chvilku jsem nechala všechno za sebou a byla jsem tam jen já a les a zima. Doporučuji, je to osvěžující a baterkám to velmi svědčí. A odpoledne dcera objevila smějící se ksichtík na koupelnovém okně. Že by znamení? 😉

2. 2. 2021

Chvála klasikům!

Při nedávné reorganizaci knihovny jsem vytřídila asi dvacet kilo knih, u kterých mám silné podezření, že už se mým osobním bestsellerem nestanou ale které bych přesto ráda posunula dál a podpořila na jejich pouti za čtenářem. Nakonec knížky jsou taky tak trochu domácí mazlíčci a i když se jich páníček majitel někdy rozhodne vzdát, i tak by jim rád zajistil šťastnou budoucnost a laskavého majitele.

29. 1. 2021

Krajina posedlá zimou

Když mi před časem zmizela většina fotek, pokusila jsem se je zpětně doplnit, alespoň ty, které jsem měla někde uložené. K některým článkům jsem dohledala všechny, jiné články, dá-li se tomu tak říkat, jsem bez lítosti smazala. Mám ještě v živé paměti ty první chvíle s foťákem a pocit, že na fotkách i všední věci vypadají daleko zajímavěji než ve skutečnosti. A někdy to tak opravdu je. Ale mnohem častěji ne, tedy alespoň u mě. Adié! vy milé neobyčejně obyčejné obrázky. Užily jste si svých pět minut slávy, potěšily jste mě a přišel čas se rozloučit. 

22. 1. 2021

I kočky mají rády knihy

Že jste už přečetli o kočkách kdeco ale o této jejich intelektuální zálibě nikde nepadla ani zmínka? Pak jsem asi první, kdo ji popsal ale rozhodně ne první, kdo tuto v podstatě osudovou přitažlivost kočky a knihy vypozoroval. Nakonec kdy je člověk (personál, jak trefně říká Růženka) nejvíc v klidu a tudíž i nejpřístupnější projevům kočičí náklonnosti? Přece když si sedne ke knížce, k novinám nebo k notebooku. Co na tom, že původně chtěl koukat do těch na první pohled nudných řádků. To se dá jednoduše změnit. Zalehnout knihu a hotovo. A člověk by musel být bláhový bloud, kdyby nevyměnil houfy písmenek, která mu nikam neutečou, za pohled do zářivých kočičích očí, které se k němu stáčí jako květy slunečnic za sluncem.

12. 1. 2021

Zkratky ke vzpomínkám

Říká se, že nejspolehlivěji nás přenesou do minulosti vůně. Souvisí to prý s tím, že čich, který je z našich pěti smyslů nejstarší a nejjednodušeji strukturovaný, přenáší informace jinými cestami, zapojuje jiné vrstvy mozku než ostatní smysly a cesta vzruchů je kratší, díky čemuž vytváří i snadněji asociace. Asociace mezi pachy a ostatními vjemy mají silnější emocionální obsah, což pak přispívá i k jejich pevnějšímu ukotvení v paměti.