Zahájení Adventu

V neděli 29. listopadu jsme i u nás zahájili Advent slavnostním rozsvícením vánočního stromku. Při této příležitosti se podával horký punč a jablečný štrůdl. Ano, byla jsem jednou z pětice, která vlastnoručně vinula. Ovšem na výrobu punče jsme měli odborníka, který nás záhy ujistil, že kdybychom tušili, co punč obsahuje, zahodíme v hrůze kelímky.

Listy, peří, myši a šnek

A ještě jednou pár obrázků, tentokrát zcela nových a s přivřeným okem i docela aktuálních.

Tedy až na ten poslední, ale jeden nikdy neví a co není, může být.

Třeba přistanou na jaře, až odkvetou pampelišky...

Troška romantiky

Objevila jsem pár starých obrázků. A když říkám starých, myslím opravdu starých. Dvacet a víc. Těžká romantika, jak kdysi řekla při pohledu na mé kresby ségra. Některé jsem použila jako ilustraci k článkům, ale většina zatím poklidně snila v archivu. Uvidíme, jestli tam radši neměly zůstat.

Christina - Stephen King

O lásce, vášni, pobláznění a mileneckých trojúhelnících pojednávají desítky knih. Jejich děj se často podobá a závěr bývá lehce odhadnutelný. Klasikou je zápletka, kdy se žena rozhoduje mezi dvěma muži, případně muž kličkuje mezi dvěma ženami. Méně obvyklá je pak možnost, kdy hlavní postava volí mezi mužem a ženou. A tak všelijak podobně, až do úplného vyčerpání všech možností, které vztahy dvou pohlaví skýtají, jakož i čtenáře. Christina je také knihou o pobláznění, vášni, o mileneckém trojúhelníku. O první lásce Arnieho Cunninghama. Zde však podobnost s jinými příběhy končí.

Rozhledna Horní les

Rozhledna Horní les se nachází mezi obcemi Nyklovice a Rovečné a jak napovídá její název, je pěkně skrytá v lesích. Kopec, na kterém stojí a po kterém je pojmenovaná, je se svou výškou 774 m nejvyšším vrcholem Svratecké hornatiny. Ocelová konstrukce rozhledny měří 59 metrů, výška vyhlídkové plošiny je 38 metrů. Kdo se chce dostat nad úroveň smrků a rozhlédnout se po Svratecké hornatině a východní části Žďárských vrchů, musí zdolat 201 schodů. Při dobré viditelnosti je možné zahlédnout Jeseníky, Kralický Sněžník, Orlické hory či Krkonoše. Rozhledna byla vystavěna na podzim roku 2001 a zpřístupněna 19. dubna 2002. Je volně přístupná od dubna do října. Nynější rozhledna není první vyhlídkovou stavbou na tomto místě. Již v roce 1918 je dokladována existence měřičské věže stojící na stejném místě a známé jako rozhledna Rakušanka.

Oliver

Zhruba před sto šedesáti osmi hodinami jsem ho uviděla poprvé. Hubený, mourovatý. Kocourek. Prosklenou výlohou nahlížel do prodejny. Snad doufal, že si ho někdo všimne a vezme si ho domů společně s nákupem. Všimnul si každý, kdo prošel. Každý měl strach, aby se k němu kotě nepřidalo, aby s ním nedošlo domů, aby se nemusel zabývat něčím tak zbytečným. Pohladila jsem ho a on mi vmžiku vlezl až za krk. Pokusila jsem se ho postavit na zem, ale proměnil se v takovou tu pichlavou kuličku, která když se vám dostane na oblečení nebo do vlasů, nejde odtrhnout. Uvolnila jsem jednu packu a zbývající tři se chytily pevněji. Odzbrojil mě během pěti vteřin. Nedokázala jsem ho ze sebe strhnout násilím, odložit znovu před prodejnu, nakoupit si, poklábosit o ptákovinách a jít domů. Hlavou mi sice blesklo cosi o dobrých úmyslech, kterými si dláždíme cestu do pekla. Netušila jsem ale jak moc a jak rychle si ověřím pravdivost tohoto tvrzení. Není to ani čtyřicet osm hodin, co jsem ho viděla naposledy. Zabalený do kusu osušky čekal tiše a trpělivě, až dokončím, co musím. Už vůbec nepřipomínal pichlavé kuličky, které se vás drží a nepustí. Vypadal jenom jako mrtvé kotě, které čeká, až ho pohřbím.

Máme rádi zvířata...

Máme rádi zvířata, přestože jsou chlupatá a všude trousí srst. A kdyby jenom srst! Ale láska je láska, jak se zpívá v jiné písni a tak žijeme více (holky a já) méně (manžel) smíření s vědomím, že není možné vyjít do společnosti a vlastně kamkoliv, aniž bychom na sobě nenalezli pár kočičích nebo psích chlupů, že se občas chloupek z myšího kočičího kožíšku zatoulá až do polévky, že si někdy připadám jako dveřník jejich veličenstev a sto jarních schodů dělám běžně každý druhý den, bez ohledu na roční dobu. Že se o lavici v kuchyni dělím se Zmudou, stejně jako holky o postel s Charliem a často si pro sebe stěží urveme pár centimtrů. Charlie, Zmuda, Hana, Šena, Niky a Mína jsou zkrátka členové rodiny a také je tak s nimi zacházeno. Někdy se mi dokonce zdá, že mají větší privilegia, než o jakých jsem si kdy já sama dovolila třebas jen snít.

Draxmoor - Dolní Rožínka

O prázdninách jsme navštívili i Draxmoor, hororový zámek v Dolní Rožínce. Zvenčí působí velice pěkně, doslova lákavě. Jelikož jsme strašidelnou expozici s 3D promítáním navštívili už kdysi, když holky byly malé a protože někdo musel zůstat s Charliem venku, rozhodla jsem se s "těžkým srdcem" stezku odvahy skrz zámek tentokrát oželet a dopřát ji svým nejmilejším. Jako rodinka putujících idiotů jsme se projevili hned z kraje.

Není nutné vědět úplně všechno

Věcí, které je skoro lepší nevědět, je spousta. Pro sebe si je dělím do dvou kategorií. Za prvé jsou to ty, které máme všichni více méně společné. Říkám jim všeobecné. Sem patří kupříkladu složení potravin. Nevím, jak moc to kdo sleduje, ale já jsem názoru, že je někdy lepší nevědět úplně všechno. Neprohlížím podrobně pestrobarevné sáčky a balíčky a nehloubám nad každým řádkem vytištěným na zboží, jako by šlo o poselství zašifrované do písmen a čísel tajemným spolkem iluminátů.

Nudíte se?

Pokud ano, pokud se opravdu nudíte, nemusíte si nutně pořizovat medvídka mývala, jak doporučuje klasik. Je to jistě zvířátko roztomilé a s nudou hravě zatočí stejně snadno jako králíček, pískomil, křeček, morče, tarantule nebo anakonda. Nevýhodou živých rozptylovačů je však jejich potřeba pravidelné péče a poměrně častá nechuť k příbytku pro ně určenému, který se pokouší za jakoukoli cenu opustit. Nevařím z vody, patřím k úzkému okruhu unikátních jedinců, kterým utekla želva. Vodní.

Košumberk

Výlet na hrad Košumberk, nebo spíš jeho pozůstatek, jsme podnikli někdy začátkem května. Shodou okolností jsem v Hamzově léčebně, která se nachází v blízkém sousedství hradu, vlastně přímo pod ním, přesně ve stejném období před dvěma roky rehabilitovala po operaci kyčelního kloubu. Tenkrát se mi tam moc nelíbilo. Vlastně vůbec. Nenadchla mě ani blízkost hradu, ani překrásný park. Trvalo dva roky než jsem překonala nechuť a do městečka Luže se vrátila ne jako pacient ale jako turista. A řeknu vám, že je to zatraceně velký rozdíl.

Štarkov

Při jednom z našich nedělních minivýletů jsme navšívili pozůstatky skalního hradu Štarkov. Nikoli poprvé a určitě ne naposledy. Pro mne má těch pár dochovaných zdí splývajících s kameny obrostlými mechem, obrysy nádvoří, náznak věží a malý průchod mezi skalami neobyčejné kouzlo. Magickou sílu. Je to místo, kde je možné dotknout se minulosti, stačí položit ruku na chladnou, vlhkou zeď v kamenné bráně a máte pocit, že se v kopci pod vámi co nevidět vynoří rytíř na koni, zlověstný jednooký bandita nebo půvabná hradní paní. Na hranici slyšitelnosti šeptá ozvěna dávných časů a vypráví příběhy o bojích, lovech, pitkách, lásce i zradě. Energie uchovaná mezi dvěma skalami je natolik silná, že letmý dotek a zavřené oči stačí k přenosu do časů, které známe pouze z učebnic dějepisu a pohádek.

K čemu to je?

Mám jednu takovou praštěnou zálibu. Čas od času mě stihne nutkavá potřeba chopit se nůžek. Někdy zatoužím po rychlé proměně a pak jimi vylepšuji svůj účes. Výsledky bývají značně katastrofální. Několikrát jsem se vypěknila natolik, že jsem uvažovala o demonstrativní sebevraždě, případně angažmá v panoptiku hrůzy. A někdy se mi podaří své sebezničující sklony ukočírovat a pustím se jenom do stohů časopisů, kterými nás zásobuje sousedka. Ze záchodového čtení, jak je doma nazýváme - hádejte proč - vystřihuji, co mě zaujme a výstřižky lepím do sešitu.

Ohlížím se...

Je to tak. Ohlížím se za uplynulým časem, který plyne s nezadržitelností a lehkostí vody v řece. Na hladině poklidné, jen lehce zčeřené se jako gumové kačenky, loďky, delfíni a míčky pohupují jednotlivé dny. Ještě je vidím, ale už jsou mimo můj dosah. Mizí v šeru, pod mostem Přítomnost, aby na druhé straně vpluly do řeky Vzpomínkové a stále dál, až skončí v Moři paměti, kde se budou nadále lehce pohupovat, kolébány přílivem a odlivem zážitků a myšlenek a tichounce povrzávat, když se o sebe otřou. Ten dotek, to tření a vrzání se odráží ve snech, kde se znovu objevují reálie jednotlivých dnů, přeskládané do nových podob připomínajících Picassovy obrazy.

Tami a studna

Obrázky k povídce Tami a Lina

---