15. 1. 2015

Ohlížím se...

Je to tak. Ohlížím se za uplynulým časem, který plyne s nezadržitelností a lehkostí vody v řece. Na hladině poklidné, jen lehce zčeřené se jako gumové kačenky, loďky, delfíni a míčky pohupují jednotlivé dny. Ještě je vidím, ale už jsou mimo můj dosah. Mizí v šeru, pod mostem Přítomnost, aby na druhé straně vpluly do řeky Vzpomínkové a stále dál, až skončí v Moři paměti, kde se budou nadále lehce pohupovat, kolébány přílivem a odlivem zážitků a myšlenek a tichounce povrzávat, když se o sebe otřou. Ten dotek, to tření a vrzání se odráží ve snech, kde se znovu objevují reálie jednotlivých dnů, přeskládané do nových podob připomínajících Picassovy obrazy.

Natahuji se po dnech, které mám nejblíž. Na malý okamžik zastavím jejich pouť a znehybním je, než se s nimi rozloučím. Ještě cítím jejich vůni, vím, jakou měly chuť a barvu, ale už je vidím s odstupem, neostře, tak trošku rozmlženě, už se stávají vzpomínkou, aby uvolnily místo těm, co přichází. Nekonečný koloběh.
Abych dodržela ráz daného přirovnání, dávám dnům, které láskyplně zadržuji v jejich putování, abych si je mohla ještě jednou prohlédnout, podobu pestrobarevných balíčků, vykrajovaných koleček a stromků, kapříků, duhových baněk a samozřejmě nesmí scházet ani několik srdíček, symbolů vztahů k milovaným lidem. Ano, vzpomínám na Vánoce, na sváteční dny.

Pokud bych měla průběh vánočních svátků zhodnotit několika slovy, řekla bych velmi neoriginálně avšak o to pravdivěji: Bylo to krásné! Ostatně jako každý rok. Přes veškeré obavy zda jsou dárky, co mají potěšit a zahřát u srdce - ty měkké, jako ponožky, mikiny a termo trika i na těle - dobře zvolené, cukroví dostatečně pocukrované, aby poprašek moučkového cukru skryl případné nedostatky a výkonnost naší elektrické trouby, která, potvůrka, nejvíc peče, když na ni člověk zapomene, salát dobře vychlazený a ochucený, zda kapřík bude chutnat i přesto, že si kuchařka - ehm... tedy já - příliš rozpálila kamna a pár kousků bylo, kulantně řečeno, skutečně dobře prosmažených, navzdory tomu všemu, přes všechna úskalí a nesnáze se nakonec vše víceméně povedlo a na Štědrý den, kolem sedmé večer opanovala i naši, zpravidla hektickou a chaotickou domácnost, všeobecná spokojenost. Zčásti tvořená svátečními pocity navozenými libou hudbou, nastrojeným stromečkem a faktem, že jsme všichni pohromadě - a ať jsme, jací jsme, ať bylo, co bylo - pořád se máme rádi, zčásti nefalšovaným, obludným přežráním, které taktéž navozuje libé pocity. Tedy do té chvíle, než se kolem druhé ráno přihlásí ke slovu žlučník a slovy nevybíravými si řekne své o všem smaženém, majonézovém a plněném tučným krémem. Ale tak to musí prostě být, i to k tomu patří.
Pár návštěv, pár pohádek, obědů a kil, okázalé míjení váhy vyčítavě vykukující zpod linky, zlověstný šik chlebíčků a jednohubek dočasně ovládajících špajz a útočících na mou mysl svou pouhou přítomností, pár obrázků nakreslených novou tužkou do náčrtníku vonícího novotou, dárku, který jsem spolu s pastelkami, ořezávátky a poznámkovým blokem dostala od své milé sestřičky - a je tu Nový rok. Pokud byste se mě zeptali, jestli bych to chtěla vrátit a ještě chvilku si hýčkat ten vánoční sen, řekla bych ne. Půvab Vánoc tkví v tom, že jsou jen jednou do roka. Ano, bylo to krásné a jedním dechem dodávám: A bylo toho dost.

V ohybu řeky se tísní další dny zabalené jako malé dárky, které rozděluje život. Některé se nám budou líbit víc, některé třeba méně, určitě se v tom novém roce budeme zase radovat, smát i smutnit, možná se budeme i zlobit a někdy mračit a hádat. A možná se některé z těch dnů pokusíme zadržet nastálo tím, že o nich napíšeme, nafotíme je, nebo nakreslíme. Přeji vám aby každý den, který si v roce 2015 rozbalíte, aspoň maličko chutnal a voněl jako dny sváteční.


Své malé ohlédnutí si dovolím zakončit básničkou, která sice vznikla před pár roky, ale pokaždé znovu se mi v tomto čase zdá aktuální.

Povánoční

Potměšilé, snědé tváře
tří osiřelých buráků
smějí se z misky ovinuté
vzorem abstraktním.
Kolotoč v hlavě, vítr v kapse,
pod ubrusem pocta oběti němé,
růženec ze šupin.

Popelka lehce přešlá mrazem
z pohledu do kalendáře,
který už neplatí,
pojídá raky vařené v páře
v trojobalu barevném.
Kotěti z želvoviny,
předoucímu hladce, šeptá:
Smím ještě jedno přání?
Smím?

Na prostírání lněném
uvízly slzy věnce.
Snad žehlička je odstraní.
Na rtech hořká chuť čokolády,
v očích ozvěna zvonků zlatých,
v peněžence...
klekání.




Jdu si rozbalit ten nejnovější dárek, co mi po řece času poslal život.
Prozaičtěji řečeno: jdu vařit a uklízet, šroubit, venčit psa a prohánět kočky, platit složenky a řešit problémy. Vracím se do reality. 



Žádné komentáře:

Okomentovat