Mám jednu takovou praštěnou zálibu. Čas od času mě stihne nutkavá potřeba chopit se nůžek. Někdy zatoužím po rychlé proměně a pak jimi vylepšuji svůj účes. Výsledky bývají značně katastrofální. Několikrát jsem se vypěknila natolik, že jsem uvažovala o demonstrativní sebevraždě, případně angažmá v panoptiku hrůzy. A někdy se mi podaří své sebezničující sklony ukočírovat a pustím se jenom do stohů časopisů, kterými nás zásobuje sousedka. Ze záchodového čtení, jak je doma nazýváme - hádejte proč - vystřihuji, co mě zaujme a výstřižky lepím do sešitu.
Vypozorovala jsem, že stříhací a nalepovací mánie mě chytá zpravidla jednou za rok a to nejčastěji v lednu. Spatřuji v tom přímou souvislost se svátky. Něco jako povánoční syndrom, kdy mozek na sebe bere podobu jednoho velkého obloženého chlebíčku a také vykazuje podobnou aktivitu jako kus veky s pařížským salátem. Pak odmítá pouštět se do větších akcí a používání polotupých nůžek a tuby s lepidlem je činnost přesně odpovídající schopnostem mozku přiotráveného jídlem a pitím.
Začalo to asi před dvaceti roky, kdy jsem objevila krabici od bonboniéry a v ní pár vystříhaných obrázků. Něco málo z Ohníčku nebo snad Mateřídoušky - především roztomilý psíček Barbánek, z jeho příběhů mi utkvělo jenom jméno hlavního hrdiny - plachetnice z ABC, pár obrázků z obalů čokolády, z dopisních papírů, z kalendářů, indián z pexesa, malůvky od kámošek, dokonce i jeden náhradní papírový kryt na lampičku s krásným motivem luxusního auta. Bylo mi je líto vyhodit, tenkrát jsem k nim měla ještě daleko blíž a znala i podrobnější souvislosti a jejich historii. A tak jsem je bez ladu a skladu nalepila do modrého bloku, který byl původně zakoupen nejspíš jako čtenářský deník, avšak zůstal psaným slovem neposkvrněn. Jeden ze záměrů, který se stejně jako mnohé jiné, nedočkal svého uskutečnění.
Od té doby přibylo polepených stránek a časem jsem nepatrně vylepšila i nalepovací techniku. Od systému halabala jsem se dostala k poněkud umělečtějšímu pojetí. Netroufám si to nazvat přímo koláže, říkám tomu pěkně domácky slepovance, ale přece jenom jsem se pokusila skládat k sobě výstřižky podle tématu, ladit je podle barev, hledat v nich příběhy. V průběhu roku schovávám obrázky, které mě zaujmou, do krabice od kolekce a zpravidla v lednu je proberu a něco z toho slepím. Jestlipak jste si někdy všimli, jak pěkná plachetnice je na obalu kakaa, nebo slona na krabičce černého čaje? Speciální kapitolu tvoří vánoční balicí papíry, nemůžu se nabažit jejich vzorů a chtěla bych si je uchovat v malých vzorcích všechny. Jak říkám, praštěná záliba ale v podstatě neškodná.
Letos byla otrava mimořádně silná a dlouhotrvající, vlastně se z ní vzpamatovávám dodnes a obávám se, zda nebude mít i dohru v podobě trvalých následků. Tudíž přibylo polepených stránek více než v kterémkoli jiném roce. Jednoho lednového večera se manžel chopil bloku ztučnělého lepidlem a nalepenými papíry, potěžkal jej, zběžně prolistoval a pak se jako pravověrný materialista obrátil na mě s logickou a praktickou otázkou: ,,A k čemu to je?"
Pravda, k čemu vlastně? Nedokázala jsem nalézt uspokojivou odpověď, zato mi však hlavou proběhla vzpomínka na babičku. Jak dobře by si ti dva rozuměli. Když mi bylo asi deset let, zčásti díky naší nepozornosti, zčásti díky zázraku lásky se moje roztomilá morčátka, Toník a Karlík, stali šťastnými rodiči. Ze dvou kusů se chov rozrostl na celý chumel pestrobarevných klubíček. Babička na mé miláčky zhnuseně pohlédla a šokovala mě svým povzdechem. ,,Co toho sežerou a k ničemu to není, kdyby z toho šel aspoň udělat řízek." Klubíčka jsem nakonec rozdala a dostala se po povědomí široké veřejnosti jako zdatná chovatelka morčat. Pro jedno si k nám přijeli až z dvanáct kilometrů vzdáleného Nového Města. Můj věhlas byl skutečně nesporný.
Nejde-li udělat řízek z morčete - odmítám se třebas jen na chvilku zabývat možností, že by to možná nějak šlo - tím méně poživatelný se mi jeví můj modrý blok, i když dochucený a zjemněný prvotřídním lepidlem s citronovou vůní. Peněžní hodnota je minimální, tvořená součtem jeho pořizovací ceny, tenkrát asi 30 Kč a vyplácaného lepidla. O umělecké hodnotě nemůže být ani řeč. Tak k čemu to vlastně je?
Domnívám se, že stejnou otázku by mi manžel položil, kdyby nahlédl do mých blogových zápisků. Shodou okolností jsem je začala slepovat před pěti roky přibližně v tomto čase. První článek, dá-li se to tak nazvat, potvrzuje výše vyslovenou teorii o povánočním syndromu a přímé souvislosti mezi ztučněním mozku a produkovaným materiálem. První stránky mého blogu ze všeho nejvíc připomínají skrýš straky, která si snáší na jedno místo uloupené, blýskavé střípky cizích myšlenek. Písničky, básně, citáty.
V poslední době jsem se díky tématu týdne i díky milé Van Vendy a jejím otázkám vracela k tomu, jak to začalo a proč - Slon v porcelánu a Odpovědi pro Vendy. A jak to dále probíhalo, čím pro mne blog je a jaký z toho všeho mám pocit, jsem lehce nastínila i v článcích Co je jiné a co není a Samomluvou k duševní rovnováze a svěžesti, proto už nebudu nudit dalším opakováním dříve uvedených faktů. I když... jsou věci, které se opakovat můžou. Každý blog, který jsem navštívila, mě něčím obohatil, každý vlídný komentář, který jsem obdržela - a že jich bylo skoro nezaslouženě mnoho - se uložil v nezmapovatelné krajině srdce, kde si lebedí jako mourovatá kočka vyhřívající se na okně v poklidném letním odpoledni.
Po pravdě nedokážu manželovi ani komukoli jinému včetně sebe, jasně a přesně vysvětlit, k čemu to všechno je. Dokonce si myslím, že není nutné ani žádoucí, aby všechno vznikalo s nějakým konkrétním záměrem a cílem. Jsou věci, které nejde změřit, zvážit, odhadnout a olepit cenovkou. Jediné co mohu říct s určitostí, že to všechno, ať skládání slov do vět nebo slepování příběhů z papíru, ve mně vyvolává radostný pocit štěstí, což je přesný opak destruktivní marnosti. Někdy to úplně stačí. A někdy je to to nejdůležitější, aby se člověk měl od čeho odrazit a mohl pokračovat dál.
Při příležitosti pátých narozenin svého blogu bych možná měla vyslovit nějaké přání, ale vůbec mě nenapadá, co bych si mohla přát. Přiznám se, že co se blogu týče, skutečnost dalece předčila mou fantazii. Mám pochopitelně několik dobře uvážených, hodnotných přání nesouvisejících s blogem. Nic povrchního. Povrchnost je mi zcela cizí. Rybičko zlatá, přeju si: Husté, zvlněné vlasy nejlépe blond, spadající k ultratenkému pasu, jasně zelené oči, půlmetrové řasy a fotografickou paměť. Pokud je to přání příliš neskromné, tak ta paměť by stačila i taková, co má jedna známá. Dokáže popsat každý prožitý den včetně aktuálního počasí, lidí se kterými se potkala, jejich oblečení a všeho, co kdo řekl a jak se u toho tvářil. Ale o tom zase někdy jindy.
I když... Něco si přece jenom docela sobecky přeju. Aby mě neopustilo to trošku dětinské okouzlení a úžas nad krásou a mocí slov, nad rozmanitostí projevů lidské tvořivosti a hravosti. A abych nikdy nezapomněla, že za každým blogem se skrývá člověk, který dává své city všanc a velkoryse mě nechává nahlédnout do svého osobního prostoru.
Žádné komentáře:
Okomentovat