Nebudu vám lhát. Nelhala jsem doposud a za roky trvání svého blogu jsem na sebe napráskala příliš mnoho, abych s tím mohla nějak efektivně začít. A lhát neefektivně, to není nic pro mě. Jak se říká: starého psa novým kouskům nenaučíš. Proto se vší otevřeností přiznávám, ano, i já trpím samomluvou. Možná mně to ani nebudete věřit, ale kolikrát umluvím i sama sebe.
Rozmlouvám se zvířaty, s předměty, s nepřítomnými členy rodiny, se smyšlenými postavami. Miluju televizi se vším všudy, jak do naší domácnosti vchází. Inspiruje mě k vášnivým monologům, přičemž mozková aktivita a tlak vylétnou do závratných výšin. Ne každý to snese. Vlastně skoro nikdo. Ve své rodině jsem objevila jen jediného podobně založeného člena, který bere stejně jako já televizi nikoli jako nutné zlo ale výzvu. Ostatní mě nakvašeně okřikují a zcela přízemně se ohání argumentem všech nesamomluvců: Nedívej se na to, když tě to rozčiluje! Ale o tom to přece není. To dokáže každý, ale vytrvat, prokousat se balastem, hledat odpovědi i na nejblbější otázky, zvednout ze židlí svými komentáři rodinu a vypudit ji z místnosti, to chce zápal (mozkových blan?) a nadšení a výdrž. Víte, jsem tak trochu jako řečník ve své rodině nedoceněná, ale nic si z toho nedělám, pes i kočky mají mé diskuzní příspěvky rádi. Často zahlédnu jak jim obdivně zaplanou oči, když se mi podaří obzvlášť vydařená replika. Kuchyň je mi jevištěm, bodové zářivky nad linkou září reflektorů a mám dokonce i své malé, čtyřnohé publikum. Co víc si může samomluvec přát?
Když se mi stane domácké pódium příliš těsným a svazujícím, vyměním je za velkou přírodní scénu. Ach, kdyby ty statné smrky a útlé břízky, kameny obrostlé šedí mechu a bublající potok, ti bezhlasí svědkové mých výstupů, mohli promluvit. To by teprve byly monology. Jak by asi hodnotili jednu z mých nejvydařenějších scének? Pád střemhlav z lávky do rozblácené stružky, který mě inspiroval k celé sérii jadrných výkřiků. Chladné, lepkavé bláto ve mně probudilo skryté rezervy. Ani jsem netušila, kolik sprostých slov ovládám.
V poslední době jsem svá vystoupení ještě vylepšila zpěvem. V článku pro Vendy jsem si oživila texty některých písní a tak často procházíme lesem za mého prozpěvování. Tvoříme zajímavé a zcela jistě malebné procesí. První se plíží supící, škrtící se pes, kterému je i ostrý klus pořád ještě pomalý, za ním povlávám na vodítku já a pět metrů za námi se přískokem vpřed pohybuje kočka Mína, která si nás zvykla na našich obchůzkách doprovázet a jakmile nás ztratí z dohledu, dává o sobě vědět urputným, neobvykle hlasitým mňoukáním. Zvukový záznam by mohl vypadat přibližně takto: ...chrrr!... ♫máš má ovečko dávno... zpomal, ty pitomče!... mňááu!... ♪spát, už píseň... co řveš, ty blbko? tady jsme... ♫ptáků končí, kvůli nám... do prdele! to je cesta... mňááu!... atd. Často vyrážíme brzy ráno, kdy les je temný a trošku strašidelný, přesto nepociťuji bázeň. Myslím, že naše zvukomalebné uskupení je dostatečně bizarní, aby bázeň spíše vyvolávalo.
Samomluva je podle mne jednoznačně báječná, ozdravná procedura, při které se člověk vykecá a jako vedlejší produkt občas i lecos vyřeší, případně připadne na rozličné, nečekané myšlenky.
Krátká ukázka z příručky Rukověť samomluvce, z kapitoly páté - Sám sobě psychoanalytikem:
Když ani zbla se nedaří,
stres kreslí stíny do tváří,
ovadá šarm a vázne vtip,
láska jak chleba okorá,
štěstí dí: Sbohem! potvora!
promluv si se svým...
psem.
Bude ti líp.
Poznámka: V případě krajní nouze a nedostatku psů je možno psa nahradit jakoukoli jinou domácí havětí včetně členů rodiny.
Jak se tak svět reálný stále více prolíná s tím virtuálním, pronikly nakonec mé monology i na blog. Vždyť co jiného jsou zápisky z občasníku než psaná forma samomluvy. A tak můžete tedy i vy, moji milí věrní čtenáři, nahlédnout do mysli jednoho samomluvce.
Kdysi, když jsem svůj blog založila, aniž bych třebas mlhavě tušila k čemu - jak je mým dobrým zvykem - zdálo se mi při každé návštěvě virtuálna, že vcházím do odcizeného, chladného a ne zrovna přátelského vesmíru. Časem, když jsem se ve svém blogovém doupěti zabydlela, zútulněl i virtuální svět kolem. Z temnoty se vynořily zprvu nezřetelné obrysy jiných blogových příbytků. Od té doby jich ještě přibylo a získávají stále na kráse, barvách a jasu. Liší se vzhledem, zdobností, počtem oken i pater, ale jedno mají společné. Jsou mi zdrojem radosti, poučení a inspirace. Při návštěvách vašich útulných, přátelských domečků jsem se hodně smála - někdy tak hlasitě až pes poklidně snící na gauči znepokojeně vykvikl - taky se dojímala, zamýšlela (ano, i to se mi občas stane), poučila se o všem možném, žasla nad krásou slov a fotografií, cestovala neznámými kraji, obdivovala úžasná díla šikovných rukou a dobře se bavila.
Děkuji!
Ať vaše domečky nadále vzkvétají a krásní k radosti svých tvůrců i četných návštěvníků.
Bylo mi ctí a potěšením sdílet s Vámi blogový svět v roce 2014 a už teď se těším na pokračování v roce 2015.
Šťastné a veselé milí blogoví přátelé,
občasní návštěvníci i náhodní poutníci.
Ze ♥ přeje Bevíčková.
PS: Kdyby vám náhodou o svátcích pískalo v uších, nelekejte se, porucha není ve vaší hlavě. To jen vzpomínám, samozřejmě a výhradně v dobrém.
Téma týdne - Samomluva
Žádné komentáře:
Okomentovat