Člověk domácí

Všude dobře, doma nejlíp, tvrdí jedno ustálené rčení. Všude dobře, tak co doma? kontruje moderní parafráze. Na dveřích naší hospody jsem zahlédla vtipnou třetí verzi: Všude dobře, doma líp, tady nejlíp, ale to už je z jiného soudku a tak pro dnešek budeme operovat pouze s prvními dvěma variantami. Obdivuji ty, pro které platí druhá možnost, světoběžníky, kterým není zatěžko sbalit si bágl, kufr, sednout do auta, autobusu, vlaku, letadla a vydat se za cizími kraji plnými cizích lidí, zvyků, jídel, zážitků. Mě vystihuje více ta první varianta. Jo, moc ráda jezdím na výlety, ale taky se ráda vracím domů a tak jako poměrně dlouho vydržím jenom sama se sebou, aniž bych se nudila, nedělá mi ani velký problém přebývat převážně doma. Jsem zkrátka člověk domácí se vším všudy, co si pod tím pojmenováním lze představit a ještě s kusem něčeho extra ujetého navíc. Jsem jako ten náš pes, který nás vítá stejně vášnivě, ať se vracíme po deseti minutách ze dvora s košem dřeva a nebo po půl dni v práci. Stejně vroucně tisknu kliku domovních dveří a zavírám za sebou vchodové dveře, ať se vracím po jakkoliv krátkém/dlouhém čase stráveném mimo domov. 

3X3 podruhé aneb Reparát

Protože jsem si špatně vyložila zadání výzvy 3X3, po pravdě vůbec mi nedošlo, že by to měly být fotky čerstvé, aktuální, nově nafocené, použila jsem fotky staré, archivní. Mám ráda, když je všechno, jak má být a krom toho mě to taky moc baví, proto přidávám novou devítku fotek. Berte to prosím jako můj reparát. 

Výzva 3X3

Na blogu Blondýny a VendyW jsem obdivovala krásné fotky, kterými se zapojily do výzvy Dáši F. nazvané 3 X 3 tedy tři témata a ke každému tématu tři fotky. Miluju prohlížení fotek jak cizích tak svých a nadšeně jsem přivítala záminku trošku se prohrabat archivem. Vybrat jenom tři témata a tři fotky byl docela problém, jednu chvilku jsem měla témat šest a k nim po deseti fotkách, ale nakonec jsem se s tím taky nějak popasovala.

Pár fotek z léta

Zdá se mi to jako včera, co jsem hledala inspiraci na výrobu narozeninových pozvánek na Jirkovu padesátku. V březnu jsem plánovala, že oslava bude v květnu. Z toho ale nakonec sešlo, protože místní stará škola, ve které měla oslava proběhnout, byla na každý květnový víkend a začátek června obsazená a tak, i když je Jiří květnový, slavili jsme až v červnu.

Květnové focení

O svůj foťák jsem přišla, ale neteř mi na dobu neomezenou - prý fotí výhradně mobilem - půjčila foťáček svůj. Když Anička řekla, že by chtěla nafotit pár obrázků na facebook, přišlo mi to jako ideální chvíle na jeho vyzkoušení. A tak jsem si vyšly do zahrady a na louku. Bylo nám společně moc hezky, nacvakala jsem asi třicet fotek, ze kterých si dokonce i moje náročná dcera nakonec vybrala.

Kočka na pomerančích a jiné

Moc jsem toho v poslední době nevyfotila, ale pár obrázků jsem přece jenom cvakla, je to taková všehochuť všedních dnů. Prostě všehochuť na Všehochuti. 

Hlemýžď, slepýš, slepice, taky chmýří kopice

S pejskem Charliem jsme se procházeli i v květnu a třetího do party nám dělal stejně jako v minulých měsících foťáček. Musím Charlieho pochválit, pomalu si zvyká na můj pomalý postup - docela často se kochám - a už se mnou ani tolik necloumá. I když se jinak netají svým znechucením. Jsem však demokrat a liberál a tak si může nakonec myslet, co chce.

Zahrada snů

V tomto čase je moje milovaná zahrada nejkrásnější. Je taková, jakou jsem si ji vždycky přála mít. Bohatá, svěží a malebná. Kvetou totiž tulipány. Převažují červené, ale přibylo i žlutých a oranžových a velice mě překvapily tulipány žíhané. Úplně jsem zapomněla, že jsem na podzim koupila pár nových cibulek. Nejraději mám tulipány po ránu, když ještě napůl spí a jsou plné rosy, pak vypadají tak čerstvě a lákavě, že bych je nejraději ochutnala. A taky právě kvete třešeň, která je letos mimořádně krásná. Na hrušku si asi ještě pár dnů budu muset počkat a jabloně, jak se zdá, po loňské bohaté úrodě odpočívají. Máte-li chuť a čas, projděte se se mnou mou zahradou snů a pokochejte se tou bohužel příliš rychle pomíjivou krásou.

Charlie a jablko

Náš psíček Charlie má takový roztomilý zvyk. Když se s někým vítá, musí honem něco popadnout do tlamky a s tím pak pochoduje kolem dotyčného a celý se kroutí radostí. Někdy je to plyšák, klubko ponožek, párkrát už vytáhl i pyžamo nebo triko, s tím se mu ale docela špatně pochoduje, protože si po tom šlape. Když není nic jiného, vystačí si i listem, kusem papíru a nebo jablkem. A právě s tím zmíněným jablkem jsem ho vyfotila.

Bohužel, jak byl stále v pohybu, nestíhala jsem a některé fotky jsou rozmazané, ale stejně jsem nemohla odolat, vám ho předvést.

Zvěřinec nebo blázinec?

Dlouhé roky jsem nějak nedokázala docenit kresby Josefa Lady a to především ty s davovými scénkami. Vždycky jsem přímo nenáviděla, jak všechny jeho postavy mají zaseknuté prsty a místo nosů červené bambule. Josef Lada mě zkrátka coby malíř postav neoslnil; i když jeho malebné zasněžené krajinky a vesničky se obzvlášť na vánočních pohledech vždycky vyjímaly moc hezky. Jenže s přibývajícími roky se vnímání přece jenom mění, hrany se obrušují a vyhraněné názory střídá tolerantní smířlivost. A tak dnes nacházím zalíbení v úplně jiných věcech než před dvaceti roky a useknuté prsty a bambule místo nosů jsou opravdu to poslední, co mně vadí a čím bych se chtěla zabývat. Naopak. Josef Lada pro mě získává zcela nové kvality a během krátké doby již podruhé nacházím inspiraci v jeho barevných malůvkách, se kterými se dokonce cítím jakýmsi způsobem spřízněná.

Omyly a přecvaky aneb bezhlavě

Od prosince loňského roku mám svůj vysněný foťáček. Nosím ho stále u sebe a fotím, co mě napadne. Někdy se chce až říct, bohužel. Naštěstí jdou výsledky mého často bezhlavého počínání snadno smazat, aniž bych musela čelit kritice ze strany rodiny, jak se stávalo dřív, když dorazily vyvolané fotky a jelikož neumím zavřít jen jedno oko a tím pádem pořádně zaostřit, na půlce fotek chyběly mým drahým hlavy, nebo jiné části těl. Nejsem malicherná, prostě jsem z takových fotek vystříhala, co bylo k poznání. Bohužel, to samé se nedá říct o ostatních členech rodiny, kteří zcela malicherně lpí na svých hlavách i ostatních částech. Digitální foťák je věcička důmyslná, která vlastně fotí sama, bez velkých nároků na svého majitele - napadá mě, že se vlastně až tak moc nezměnilo, že zase fotím bezhlavě, jen v trochu jiném smyslu - a tak je spousta fotek, které jsem zatím udělala, překvapivě pohledná a kolikrát je i poznat, co na nich mělo být.

A pak mám pár fotek, které vznikly jakýmsi nedopatřením. Fotky jedním slovem podivné. Nevím, jestli spadají do kategorie největší chyby - nechci si fandit, že bych se v necelých dvou měsících stihla dopustit všech největších chyb, při mém chybovém potenciálu mám zaručeně ty nejunikátnější teprve před sebou - ale s použitím chybného odhadu a manévru vznikly a tak si myslím, že k tématu týdne docela dobře pasují. 

Zahájení Adventu

V neděli 29. listopadu jsme i u nás zahájili Advent slavnostním rozsvícením vánočního stromku. Při této příležitosti se podával horký punč a jablečný štrůdl. Ano, byla jsem jednou z pětice, která vlastnoručně vinula. Ovšem na výrobu punče jsme měli odborníka, který nás záhy ujistil, že kdybychom tušili, co punč obsahuje, zahodíme v hrůze kelímky.

Máme rádi zvířata...

Máme rádi zvířata, přestože jsou chlupatá a všude trousí srst. A kdyby jenom srst! Ale láska je láska, jak se zpívá v jiné písni a tak žijeme více (holky a já) méně (manžel) smíření s vědomím, že není možné vyjít do společnosti a vlastně kamkoliv, aniž bychom na sobě nenalezli pár kočičích nebo psích chlupů, že se občas chloupek z myšího kočičího kožíšku zatoulá až do polévky, že si někdy připadám jako dveřník jejich veličenstev a sto jarních schodů dělám běžně každý druhý den, bez ohledu na roční dobu. Že se o lavici v kuchyni dělím se Zmudou, stejně jako holky o postel s Charliem a často si pro sebe stěží urveme pár centimtrů. Charlie, Zmuda, Hana, Šena, Niky a Mína jsou zkrátka členové rodiny a také je tak s nimi zacházeno. Někdy se mi dokonce zdá, že mají větší privilegia, než o jakých jsem si kdy já sama dovolila třebas jen snít.

Charlie a rohlík

Náš milovaný psíček je velký požitkář a gurmán. Nikdo si neumí tak vychutnat pamlsky jako on. Tvrdé rohlíky ( není-li tedy nic lepšího) křoupe místo sušenek a nejraději na posteli. Taky kde jinde! Ani já neznám nic lepšího, než si s knížkou a dobrým dlabancem zalézt do postele. A tak bych asi neměla, zas tak moc vyšilovat. Jak se říká, příklady táhnou.

Psův a rohlíkův příběh nafotila a okomentovala Madlenka a na svůj blog jsem jej vložila s jejím laskavým svolením.

V igelitu balený

Rozepsáno: 14. dubna 

Právě jsem se vrátil z hradu... Pardon! z vycházky se psem a vrátilA. Vím, jediný umělý kloub mi ještě nedává právo přivlastnit si mužský rod a vydávat se za kyborga. Maximálně se můžu nazývat čekatelkou kyborgovou a to ještě s přivřením obou očí. Dost důsledným, tedy ve snu. Na tuhle výsadu si nejspíš nějaký ten pátek počkám. Pořád ještě zbývá dost kloubů a kloubků, chrup a nakonec snad dojde i na hlavu, respektive mozek. I mně by se totiž šikly nějaký inovace a nový program. 

Takoví byli

Po několika letech, kdy jsme myslely, že jsou fotky koťat a Charlieho, coby štěněte a mnoho dalších navždy ztracené, se Madlence podařilo je nalézt a stáhnout do počítače. Konečně můžu předvést jak vypadali. Řeknete si, že koťata i štěňata jsou všechna stejná, ale není to pravda. Viděl někdy někdo tak roztomilý čumáček a očička, jako má náš Charlie, nebo tak okouzlující koťátka, jako jsou děti naší Zmudiny?

Nejspíš ano.

Nejkrásnější jsou totiž vždycky ti vlastní.

Ale pochlubit se můžu.