V kuchyni, ve skříni...

aneb... Uctívači koček

Celá kočičí patálie u nás začala už před mnoha lety, ani už přesně nevím kdy, ale myslím, že je to minimálně osm let. Kamarádka našla na zahradě kotě, kocourka a protože je alergická na kočky, přivezla ho k nám. Kocourka jsme si nechali. Bohužel se začal toulat, tak jak to mají kocouři ve zvyku a ztratil se. Po zmizení kocourka Šmudly jsem si myslela, že tím u nás (ko)čičiny skončily. Mylně! Nátlaku dcer jsem odolávala až směšně krátce. Shodou okolností se stal v tomto čase jeden ze sousedů šťastným ,,kmotrem" zcela nové várky koťat. Slovo dalo slovo a jak trošku povyrostla, šly jsme si vybrat. 

Geraldova hra - Stephen King

Pro Jessie Mahout Burlingamovou zatmění slunce, které prožila, coby dvanáctiletá u jezera Dark Score, nikdy neskončilo. Ojedinělý přírodní úkaz sledovala z bezpečí tatínkova klína, a to co ji při tom tlačilo do pozadí a znemožňovalo pohodlně se usadit, rozhodně nebyla rukověť tesařského kladívka. Sexuální incident svojí závažností - v porovnání s tím, co se občas stává ,,tatínkovým holčičkám" - srovnatelný s ukopnutým palcem. Přesto ovlivnil celý Jessiin život.

Blízké setkání kočičího druhu

Osud ke mně byl, v tomto směru, štědrý a přes mé chabé a tudíž nepodstatné protesty, mě oblažil hned několika domácími mazlíčky. Na začátku byl kočičí princ Šmudla, který u nás skončil díky kamarádčině alergii na kočky. Ne snad, že bychom předtím neměli žádné zvíře, bydlím na vesnici, kde pes a kočka jsou téměř neodmyslitelnou součástí každého domu. Už dlouho před Šmudlou jsme měli vlčáka Maxe, ten je ale spíš tátovým miláčkem a kocoura Dominika, letitého veterána, který byl ve středním věku už v době, kdy k nám nový kocourek přišel, a který stejně jako Max patří k domácnosti mých rodičů. K nám nahoru zavítal málokdy.