V kuchyni, ve skříni...

aneb... Uctívači koček

Celá kočičí patálie u nás začala už před mnoha lety, ani už přesně nevím kdy, ale myslím, že je to minimálně osm let. Kamarádka našla na zahradě kotě, kocourka a protože je alergická na kočky, přivezla ho k nám. Kocourka jsme si nechali. Bohužel se začal toulat, tak jak to mají kocouři ve zvyku a ztratil se. Po zmizení kocourka Šmudly jsem si myslela, že tím u nás (ko)čičiny skončily. Mylně! Nátlaku dcer jsem odolávala až směšně krátce. Shodou okolností se stal v tomto čase jeden ze sousedů šťastným ,,kmotrem" zcela nové várky koťat. Slovo dalo slovo a jak trošku povyrostla, šly jsme si vybrat. 

Na vzhledu nám až tolik nezáleželo, ostatně všechna byla kouzelná. Okatá, s obrovskýma ušima. Jediný požadavek zněl: chceme kocourka! Soused nám ochotně vyhověl a schválil naši volbu. Tak jsme si přinesly domů rezavokaramelového kocourka, který zdědil jméno po svém ztraceném předchůdci. 

V bláhové víře v sousedův úsudek jsem několik dalších týdnů fixovala očima kocourkovo pozadí, ve snaze zahlédnout tělesné partie svědčící o příslušnosti k mužskému pohlaví, popřípadě je, svým upřeným pohledem, přimět ke zjevení. Nestalo se.

Bez velkého povyku jsme kocoura přejmenovaly na Šmrdlinku a já záhy ve chvíli zlosti na Zmudu. 

Kočička rostla jako z vody. Uběhl rok, aniž by nás osvítila logická myšlenka na kastraci. Vlastně několikrát hovorem probleskla, rychle však zhasla. Zmudina nás svou zdánlivou netečností ukolébala do stavu blaženého klidu. Nakonec jsem i já, člověk poměrně podezřívavý a do té doby přesvědčený o vlastním zdravém úsudku, podlehla naivní a velmi pitomé představě, že je naše kočka pro kocoury z nějakého, nám skrytého důvodu, neatraktivní. 

Pochopitelně se ukázalo, že až tak neatraktivní není. Přes zjevné pohrdání ze strany navrátivšího se Šmudly i starousedlíka Dominika, kteří ji okázale přehlíželi, na velikonoční pondělí přivedla na svět své první děti. Zcela pohrdla pečlivě připravenou krabicí a koťata přenášela neklidně z místa na místo. Snad byla nemocná, nebo jim uškodilo věčné stěhování; koťátka během deseti dnů do jednoho pomřela. Nevěřila bych, že ztráta tvorečků tak malinkých a v podstatě nevítaných, může tolik bolet. Zmudina se však rozhodla obdarovat nás svými potomky za každou cenu a okamžitě do toho vlítla znovu. Zděšeni předchozí stoprocentní úmrtností, jsme jí ponechali volnou packu při výběru vhodného místa, kde je chce přivést na svět.

A tak 15. června 2008 porodila svá druhá koťata a to v kuchyni, ve skříni, na dece na žehlení. Tím byl další osud koťat zpečetěn. Otevřená skříň se na dlouho stala těžkou konkurencí pro televizi a my strávili spoustu času nahlížením do soukromého života kočičí rodinky. Koťata se jako všechna mláďata savců rodí naprosto dokonalá a jejich topení, či jinou likvidaci, pokládám za odporný, barbarský čin, odkazující nás rádoby pány tvorstva hluboko do středověku. Nebylo tedy jiné cesty, než se smířit s faktem, že jsme se stali šťastnými majiteli hned pěti koček. I když slovo majitel zcela nevystihuje skutkovou podstatu našeho vztahu. Vhodnější pojmenování by bylo - uctívači koček. Naznala jsem, že jména Hana, Nikky a Shannon, ač originální, nebyla dobře zvolená a situaci by lépe podtrhla jména Bastet, Isis nebo Hatšepsut. To, co u nás následně vypuklo, totiž ze všeho nejvíc připomíná kult, ve kterém jsou předmětem zbožnění naše kočičí dámy. 

Zmuda a její děti: Zleva Hana, Zrzek a pak Niky a Shanon.