Aspoň mám ten pocit. Jelikož vztahy a pocity jsou mi přece jen maličko (ale opravdu jen maličko) bližší téma, než třeba jaderná fyzika, termodynamika páry či experimentální medicína, (možná jste si toho i všimli, ale pokud ne, jako bych nic neřekla) jsou to především ony, kdo jsou hlavními hybateli a aktéry mých povídek i deníčkových zápisků. Proto se mi zdá, že vlastně už nemám co dodat.
Při čtení zádání se mi sice hlavou mihnul nejapný námět na povídku pojednávající o vztahu dvou plastových figurek ze stolního hokeje. Milosrdně krátký avšak nesmírně intenzivní. Ne každá myšlenka musí nutně získat svou písemnou podobu. A tak jsem tu chujovinu zmačkala do kuličky a odhodila do pomyslného koše. Doufám, že se už nevrátí. A pokud ano, tak v poněkud sofistikovanější podobě. Třeba jako součást příběhu o...
A dost! To si nechám na jindy. Třeba na koledu.
