Říká se, že nejspolehlivěji nás přenesou do minulosti vůně. Souvisí to prý s tím, že čich, který je z našich pěti smyslů nejstarší a nejjednodušeji strukturovaný, přenáší informace jinými cestami, zapojuje jiné vrstvy mozku než ostatní smysly a cesta vzruchů je kratší, díky čemuž vytváří i snadněji asociace. Asociace mezi pachy a ostatními vjemy mají silnější emocionální obsah, což pak přispívá i k jejich pevnějšímu ukotvení v paměti.
Tak to alespoň tvrdí odborníci. Odborník nejsem a jen nerada bych odpovídala na dotazy jak krátká je tedy ta kratší cesta a kudy že to bloudí vjemy vnímané ostatními smysly. Pro sebe si to vysvětluji tak, že čich měl zkrátka štěstí a objevil v tom složitém labyrintu zkratku. Ale že to funguje, to s čistým svědomím potvrdit můžu. Pár vzpomínek mám ukotvených nadmíru dobře.
To třeba sfouknu svíčky, které zbyly z adventního věnce, tři proužky dýmu jako tenoučké stužky stoupají vzhůru a ve chvíli, kdy doputují i do mého nosu a odtud to vezmou zkratkou tam někam, kde se všechno archivuje, jsem zase dívkou, které ještě nebylo ani dvacet. Sedím ve svém dětském pokoji, na gramofonu dohrála deska. Dokořán otevřeným oknem se vkrádá dovnitř vůně bílých růží, které právě kvetou. Pár květů je i v buclaté vázičce stojící se svíčkou vedle gramofonu. Letní vánek pohne záclonou a plamínek svíčky se roztančí jako by byl živý. Zvednu jehlu a přenesu ji snad po desáté do drážky, kde začíná jedna z mých oblíbených písniček. Oheň v kamnech dávno neplá, taky došlo na svíčku, trocha vosku ještě teplá promění se v kuličku. Do ní vdechnu všechna přání, dřív něž zcela vychladne, dřív než na mě přijde spaní a z dlaní mi vypadne... zpívá Karel Plíhal měkce a postupně jmenuje, co vše do voskové kuličky své milé vloží. Ta krásná představa mě nadchne, i když píseň končí ne zrovna povzbudivě slovy ...budeš pro mě vosk i ty. Ale kdo by v tomto věku přikládal jakémukoli varování váhu. A protože i já mám zcela konkrétní přání a červnový večer přímo vybízí k romantickým gestům, sfouknu svíčku a z teplého vosku postupně užmoulám hned několik kuliček. Pomalu se stmívá a květy bílých růží statečně vzdorují houstnoucímu šeru ještě dlouho potom, co deska dohrála. Ráno leží kolem vázy plno bílých okvětních plátků - vadnou tak rychle - a tři voskové kuličky, které za světla ztrácí podstatnou část své moci a půvabu a končí spolu s opadanými květy v koši. Snad proto nemůžou být přání vyslyšena a dojde i na ten ne zrovna povzbudivý o to pravdivější závěr. Voskem se však v tomto případě nestane ten, jemuž byla přání určena ale ta, co je do vosku vložila. Letní lásky jsou jako ty bílé růže. Zazáří, zavoní a opadají.
Jiná zkratka je čistě zimní, Ze zimy do zimy. Chodím jí v posledních dnech docela často. Vstupní branou, těmi pootevřenými dveřmi, které zvou k výletu do minulosti je... vůně sněhu. Jak voní sníh? Čerstvě, čistě, vodově, s dřevitou příměsí zmrzlé stromové kůry, aspoň na naší zahradě to tak je. Před pár dny jsem vyběhla do zahrady vyfotit si tu zasněženou krásu, protože i člověk veskrze letní musí chtě nechtě odložit předsudky a složit poklonu paní Zimě, když už se rozhodne využít veškeré své prostředky a okouzlovat, jak jen to jde. Bylo pozdní odpoledne, blíž k večeru než k poledni, nebe mělo šedomodrou barvu, takové duchny nadýchané, plné sněhu, však taky vzduchem už proletovaly osamělé vločky. Vdechla jsem tu svěží vůni, zakoukala se přes korunu jabloňky do zamračeného nebe a zas mi bylo čtrnáct nebo patnáct nebo šestnáct let. Snad to tenkrát byly zimní prázdniny nebo jarní, v každém případě taky bylo sněhu jako na Ladových obrázcích a já jsem zase měla na starost neteře, které přijely z Prahy na Vysočinu za babičkou, dědou a tou praštěnou ale oblíbenou tetičkou Pavlou (o mnoho a mnoho let později také některým známou jako Bevíčková), jen o pouhých osm a deset let starší než ony. Právě tahle tetička obohatila neteře hrami Na soplíka, honí ten, kdo má kapesník (nejlépe posmrkaný) nebo na Nemohoucí bratry. Stáhněte si rukávy tak, aby se loket zasekl v otvoru, kde jsou jinak ramena, což vám krásně zkrátí ruce, rozpomeňte se na klátivou neobratnou chůzi zombíků a máte nemohoucího bratra jak vyšitého. Přesně tato tetička také byla hrdým vlastníkem patentu na mimořádně kvalitní krupičnou kaši, ze které ani s nasazením veškeré síly nešla vyrvat vařečka, jejíž přednosti tkvěly v něčem úplně jiném než v poživatelnosti. S odstupem let mě napadá, jestli výrobce lepidla Mamut neprožil v dětství něco podobného. Tatáž tetička neteřemi oslovovaná Pavloušku, byla také autorkou originální bojovky simulující únik z hořícího bytu. To byste nevěřili, kolik čmoudu dokáží vyprodukovat obyčejné smažené bramborové placky v malém pražském bytě. Zvlášť když se pořádně nepodmastí. Budiž tetičce ke cti, že když se dým začal jevit jako neproniknutelný, hutný a doslova vyzývající k nakrájení, ovázala neteřím hlavy namočenými ručníky, aby nevdechovaly kouř a zavřela je poněkud nelogicky v koupelně, kde se zdál vzduch nejčistší. V neposlední řadě byla tetička autorkou a současně interpretkou oblíbeného hitu Já tlusté břicho mám, který poprvé odzpívala stojíc na žebříku za koupelnovým oknem, právě když se neteře chystaly na koupání. A že to byla úspěšná premiéra! Neteře byly nadšené. Babička holek (moje maminka) už o něco méně. Některá slova, která použila, bych nerada uváděla.
Jedna vzpomínka vede k deseti dalším. Jsou jako ta naše zahrada v čase zimních prázdnin. Úplný labyrint z cestiček vyházených ve sněhu, ve kterém se tak krásně hrálo na soplíka. A tam, kde zrovna nevedly cestičky, tam se roztahovali sněžní andělé. Domů jsme se vracely rozmáchané ale nadšené, dny se zdály nekonečné a slovo nuda znělo jako něco vymyšleného.
Vůně jsou zkratky. A vzpomínky, ke kterým se po těch zkratkách dostaneme, jsou jako řeřavé uhlíky, ze kterých se i po letech dají rozfoukat plamínky, které zahřejí a potěší. Obzvlášť v tomto čase, v zimě doby covidové se hodí mít pár takových uhlíků v zásobě.
Ty jsi rozená spisovatelka, přímo hmatatelně cítím tu atmosféru doby, rodinné sešlosti, svíčky, vůně, sníh, kaši, ve které mohla vařečka stát, tu si také pamatuji :).
OdpovědětVymazatA ten hrozný covid, první ze smyslů, o které nás připraví, je čich. Asi proto, že má k němu vede zkratka.
Moc děkuji.
VymazatJen by mě ještě zajímalo zda máš s betonovou kaší zkušenost jako kuchař nebo pouhý strávník? :D A s tím čichem jsi to trefil, je to klidně možné.
Krásné rozjímání, které i u mně vyvolalo vzpomínky. Krupičnou kaši jsem zvládala bravurně, horší to bylo při výrobě karamelu, který nešel ven, ani otloukáním rendlíku na schodech před domem. Rendlík i s obsahem skončil v popelnici a když po něm maminka pátrala, stačilo nasadit debílní výraz a odpovědět: "Kterej?" Včera jsem uklízela sníh a vnímala tu nádhernou vůni čistého vzduchu. Voněl jako čerstvě rozkrojený meloun, nebo jako ranní moře.
OdpovědětVymazatZkratka způsobila, že jsem byla na chvilku v létě, i když mi na hlavu padaly sněhové vločky.
Všichni jsme nějak začínali, všechno se holt nepovede. :D Karamel jsem ještě nezkoušela, tedy ten z cukru, když už jsem chtěla karamelový krém do řezů, tak jsem uvařila kondenzované mléko a opravdu to chutná po karamelu. Ale to až teď nedávno, kdy jsem začala víc péct, v těch letech by mě to ani nenapadlo. A ta melounová vůně, to je přesně ono, taková vodová a čerstvá. :)
VymazatNádherné povídání i vzpomínky. Ta betonová kaše mě rozesmála, takky to znám a krupičnou kaši nemusím dodnes, s odůvodněním, že jsem se jí jako kojenec přejedla..
OdpovědětVymazatJá bych si tu krupičnou kaši zase docela dala, ale doma ji nikdo nemusí, mají raději spíš rýžovou a jen pro sebe se mi ji dělat nechce, obzvlášť teď, kdy mám kolem pasu vyrýsovaný každý rohlíček, špičku a chlebíček, co jsem přes svátky snědla. ;)
VymazatDěkuji, Alenko.
Souhlasím, jsi šikovný zprostředkovatel vjemů, které dávno zapadly a člověk je musí dolovat, různě popohánět, ale jsou tu. A přidala jsi kouzelné fotky. Děkuji !
OdpovědětVymazatVíš, tak nějak z toho všeho cítím, že naše zážitky byly plné lidství, hráli jsme v nich hlavní role a nikoliv staticky přihlíželi. To stále a tradičně omílané, měli jsme k sobě daleko blíž.
Už dlouho se téhle myšlence bráním, ale čím dál víc mi to připadá pravdivé, ano, měli jsme k sobě skutečně blíž. Vidím to, nebo spíš cítím, když se dívám na staré fotky, filmy a nakonec i v mých vzpomínkách je to natolik silně zafixované, že i z nich je to znát. A nemyslím, že je to jenom momentální náladou. Cítím to už opravdu dlouho ale nenapadá mě, jak to změnit a jestli to vůbec jde.
VymazatDěkuji. :)
Vůně v mládí - nakládané hříbky. Přímo jsem je fetovala - snědla obsah malé skleničky a potom ji rozbila, že jako se stala nehoda. Tehdy mi nedošlo, že maminka poznala, že hříbky asi zmizely ve mně ☺
OdpovědětVymazatTo je ovšem krásná zkratka, houbová. Taky jsem nakládala houby do kyselého nálevu, ale pak se to jaksi přejedlo a už to roky nedělávám. :)
VymazatOjé, maminky toho poznaly spoustu. Nejspíš i proto, že samy v dětství páchaly lecjakou neplechu :D
VymazatJá mám rád vůni knih a vůně v papírnictví.
OdpovědětVymazatA vůni chemikálií ve fotokomoře, když jsem prvně se spolužákem z gymplu u něj vyvolávali film.
To jsou vůně, které mám taky moc ráda, krom té chemické z fotokomory, tu neznám. :)
VymazatMoc pěkné fotky.
OdpovědětVymazatA příjemné vzpomínání na zimu a tak nějak celkově - při čtení se mi začaly vybavovat vůně z dětství i zasněžené střípky...
Krupicová kaše mi připomněla Robinsonku :-)
Vlastně jsem původně chtěla napsat jen pár slov k fotkám a co mě napadlo, když jsem je fotila, jak voněl vzduch a jak bylo zamračené nebe. A když jsem k tomu sedla, tak se vzpomínky nějak rozběhly a začaly se objevovat jedna za druhou. Možná proto, že mi to připomnělo, že to bylo nejkrásnější období mého života. Když jsem pak měla své holky, taky to bylo skvělé, ale už jinak, to už jsem byla dospělá a hlavně rodič. :)
VymazatUž se mi mockrát stalo, že jsem v dospělosti zaregistroval vůni, kterou jsem důvěrně znal z dětství, ale nedokázal jsem si vzpomenout, co to bylo :-).
OdpovědětVymazatTaky se mi to stává a nebo naopak, mám v paměti takovou zvláštní vůni, jak voněly peřiny u babičky, nevím jak lépe to popsat ale bylo to po rozinkách a už nikdy za celý svůj dospělý život jsem nic podobné necítila. Dokonce ani z těch rozinek. :D
VymazatA k překrásným fotkám (druhá plotová a předposlední kočková jsou top!) se váže neméně krásné povídání. Je vidět, jak dobře vládneš slovem, nepíšeš jen o vzpomínkách, ale maluješ je.
OdpovědětVymazatMěla jsi tenrkát senzační tetičku, senzační dětství a dnes máš senzační vzpomínky.
Ivanko, moc ti děkuji za milá slova. A omlouvám se, že jsem to napsala tak nejasně, takový zavádějícím způsobem, ta tetička jsem byla já, neteře jezdívaly z Prahy na prázdniny a protože jsem byla jen o těch osm a deset let starší, byly pro mě vlastně jako sestry. Je to moje chyba, musím to nějak poopravit, aby to bylo jasnější z textu. :)
VymazatAha, takže ty jsi ona tetička :D No, trochu mě to zavedlo jinam, ale výsledek je stejně krásně nostalgický, poutavý, poetický a vyvolávající samotné vzpomínky.
VymazatP.S. asi dvakrát nebo třikrát jsem taky vdechla jakousi vůni a měla pocit dežaví. Jako bych se ocitla o třicet let zpátky a zažila přesně ten samý moment.
OdpovědětVymazatJednou se mi to stalo, když jsem míjela jeden gotický kostel v Olomouci. Jako bych přesně tím místem kdysi šla, jen v jiné době, v jiných šatech.
Zažila jsem něco podobného, kolikrát vidím nějaké místo na fotce a mám dojem, že to tam znám, nebo jak říkáš, vůně něco probudí, nějakou vzpomínku, kterou si ani nedokážu vědomě vybavit. Lidská mysl je zázračná a občas si s námi pěkně pohrává. :)
VymazatJe to tak. Ale tady bylo zvláštní, jako bych prolnula na setinu vteřiny opravdu do minulosti. Nějaké šestnácté století nebo tak.
VymazatKrásně napsané. I já se na chvíli vrátila do času, kde jsou uhelné prázdniny. Venku metr sněhu vzduch vonící mrazivou vlhkostí ve svahu na sáňkách.
OdpovědětVymazatTakové vzpomínky se přímo nabízí, když člověk koukne na ty hromady sněhu. Ale že to byly krásné časy! :)
VymazatDěkuji, Zlatí.
Vzpomínání vyvolané vůněmi jsi napsala fakt nádherně. Párkrát se mi také stalo, že určitá vůně oživila dávnou vzpomínku, občas se to stane. Faktem je, že vůni papírnictví jsem měla strašně moc ráda. Jedno bylo hned vedle naší základky a hodně často jsem tam chodila nasávat tu příjemnou vůni. Občas jsem si něco koupila, třeba jenom notýsek, tužku a jednou dokonce i lístky do šatny. V té době jsem chtěla být prodavačka v papírnictví. Díky za vzpomínky a nádherné fotky paní Zimy ☺☺☺
OdpovědětVymazatTo bych brala i já prodávat v papírnictví a nebo v knihkupectví, v žádném případě už ale ne potraviny, šest let mi stačilo. ;)
VymazatDěkuji, jsem moc ráda, že se líbilo. :)
Off theme- chci poděkovat za milé komentáře na blogu pohádkovém. Jen se teď zrovna mrvím s nastavením štítků, mám to tam nějaké prapodivné, takže nevím jestli nebudu články znovu předělávat. Ale kdybych předělávala, zkopíruju i tvůj komentář.
OdpovědětVymazatIví, s tím si nedělej hlavu, hlavně aby se ti povedlo nastavit štítky podle představ. Mně třeba chvilku trvalo, než jsem zjistila, že můžu vytvořit štítků kolik chci ale že jde zviditelnit jen vybrané, takový základ, pokud je tedy nechci viditelné všechny. :)
VymazatS pomocí Jitky - známé pod jménem Kerria - se mi to povedlo! Je fakt zlatá, poradila mi se vším krok za krokem. Obddivuji ji, že na to sama přišla, když si blog na blogspotu zakládala - já jsem v tom štítkování silně tápala.
VymazatP.S. je fakt, že blogspot skýtá oproti blogu nějaké plusy, třeba v těchto štítcích, nebo se mi líbí i to, že můžu článek zařadit pod dva štítky zaráz, pokud třeba píšu nějaké vlkyplky ze života a plácnu tam video, tak to mám hned jako deník i jako youtube.
VymazatTo se mně taky líbí, že můžu mít pod článkem kolik chci štítků a třídit si tak články podle různých kategorií. A hodně se mi líbí i tohle řazení komentářů, že je odpověď hned pod komentářem, na starém blogu, když jsem neodpověděla hned, tak byly všechny odpovědi v kupě na konci. :)
VymazatA je moc fajn mít se kam obrátit o pomoc. :)
VymazatVůně, vůně, vůně. Vyvolávají vzpomínky krásné, tak jak je moc hezky popisuješ, ale i smutné, bolestné.. Ale i to patří k životu. Já miluju vůni vánočních Františků, ale celá rodina je vždycky napružená, když si jednoho sem tam ukostelničím...Pěkné zimní fotky, sněhová nádhera.
OdpovědětVymazatBohužel i ty smutné vzpomínky si v tom ranci neseme, ale jak říkáš, takový je život. Ale s těmi Františky jsi mě pobavila, no jo no, holt ne všichni to cítíme stejně, jednou za čas se musí rodina prostě přemoct. :D
VymazatKrásné vzpomínání, hru Na soplíka a na Nemohoucí bratry bych si s takovou tetičkou zahrála z fleku! :)
OdpovědětVymazatS těmi vůněmi je to pravda, někde jsem to už psala, ale mě třeba před pár lety sprchový gel od Dermacolu s vůní hroznů přenesl o 30 let zpátky a 500 kilometrů daleko k tetě do cukrárny, kde jedna cukrátka voněla úplně stejně...
Krásná vzpomínka, taková sladká. Taky mám jednu sladkou, tuhle jsem dostala od holek voňavou svíčku a ta voní přesně jako vanilkový puding s jahodami, co jsme mívali ve školce. :)
Vymazat