Štěstí je, když se v neděli ráno probudíte a z kuchyně slyšíte mamku rachotit nádobím. S líným protahováním vylezete z postele. Dům voní čerstvě uvařenou kávou a ještě něčím jiným, něčím dobrým, co bude k obědu. To kafe si zrovna s tátou uvařili a nesou si ho pod jabloň na zahradu, kde ho budou popíjet, ujídat k němu miňonky nebo esíčka nebo kakaové věnečky, smát se, nebo hádat, to se taky někdy stane, ale jsou to jen takové načechrané beránčí mráčky na bleděmodrém nebi, žádná zlá, bouřková mračna. Před polednem, když už se skoro chystá na stůl, je potřeba zaběhnout pro petržel do polévky. To je váš úkol a tak vyběhnete do zahrady a když jdete kolem okna do kuchyně, smísí se vůně sváteční nudlové polévky, kterou vy zrovna nemusíte, s vůní trávy, šeříku, růží, nebo floxů, ke které se vzápětí přidá vůně čerstvě utržené petržele nebo pažitky. Chvilku zůstanete před oknem v úžasu stát, protože ten váš svět, který vás zrovna obklopuje je krásné, bezpečné místo, cítíte to - teplý závan, který pohladí a hned je zase pryč - ale ještě to nedokážete docenit.
Štěstí je, když na vánoční prázdniny přijedou sestřiny děti. Neteře, které jsou pro vás víc sourozenci než skutečné sestry vzdálené věkem. Sestry, se kterými se tak trochu míjíte, které zatím stojí stranou. I ony přijdou blíž a pak se budete divit, proč to tak vlastně bylo, ale zatím musíte čekat, až se jejich čas zpomalí a ten váš je dožene. Dny jsou dlouhé, plné a bohaté. Tma přichází brzo, ale vám to nevadí. Házíte na zahradě lopatou sníh tak dlouho, až se po celé zahradě vinou propletené cestičky, ve kterých se krásně hraje na honěnou. Ta nejmenší vždycky honí, protože je tak snadné a zábavné jí utéct. A když, i přes svých pár roků, které se dají spočítat na prstech jedné ruky, pochopí ten podraz a rozzlobí se, pusinka se jí stočí dolů a hnědé oči žalují velkou slzou, vymyslíte něco jiného. Kuchyňské okno ještě není zatažené závěsem a tak vidíte uvnitř všechny ty známé věci, které tvoří domov a zář toho okna dopadá na zahradu a ve sněhu vykresluje světelný obdélník. Lehnete si na záda, zamáváte rukama, nohama a pak o kousek dál znovu. Když už máte tváře mrazem červené, oteplovačky promáchané a nohy zmrzlé, jde se domů. Taky už je čas na včelí medvídky a pak kreslíte a kreslíte a ty dvě malé osůbky napodobují každý váš tah pastelkou. Když se ráno podíváte z horního okna, leží ve sněhu mezi bludištěm pěšinek spousta andělů.
Štěstí je, když otevřete obálku a vytáhnete dopis, který je plný slov a malých obrázků. Čtete řádky, čtete mezi řádky, prohlížíte si ty obrázky a pak zase čtete, až ho znáte nazpaměť. Je tam všechno, co v takových dopisech má být, aspoň si to tak myslíte podle filmů a knížek, a je tam i něco navíc, protože tenhle dopis je určený jenom pro vás. Ta písmena a obrázky vytvořila ruka, o které si myslíte, že pro vás bude psát a kreslit navždy. A když to tak potom není, když přijde jiný dopis s jinými řádky, už bez těch roztomilých obrázků, zase čtete, zase se ho naučíte nazpaměť a pak ho roztrháte a tři dny probrečíte. A kousek štěstí je i v těch slzách, protože i když to ještě nevíte a taky to nikomu, kdo by si to troufl tvrdit, neuvěříte, máte před sebou ještě spoustu jiných dopisů, jiných slov, psaných jinou rukou, nebo jenom tak vyslovovaných do noci vonící senem a hvězdným prachem.
Štěstí je, když se po půl roce vstávání v dvacetiminutových intervalech k tomu malému uřvánkovi v postýlce stojící vedle manželské postele probudíte po pěti hodinách nepřerušovaného spánku. Přespaní a s leknutím, co se to děje. Nakloníte se přes dřevěné šprušle a zjistíte, že uřvánek tichounce oddechuje, růžová víčka jsou hebká jako plátek růže, dudlík jednou dvakrát zarejdí a pak se pod ním objeví úsměv tak sladký, že v ten ráz je všechno ponocování zapomenuto. Místo abyste si šli znovu lehnout, potichu vstanete, uvaříte si v kuchyni kafe a jen tak koukáte z okna na zasněžený svět. Poprvé máte chvilku naplno si uvědomit, že uřvánek oddechující vedle v ložnici je váš bezpečný přístav, tichá voda, skryté místo, které tu už vždycky bude, i kdyby všechno ostatní kolem lehlo popelem, nebo bylo rozprášeno tornádem, které rozmetá vzdušné zámky vztahů stejně snadno jako domečky z karet.
Štěstí je, když objevíte knihu, ke které se po zbytek života vracíte jako k dobrému příteli, když narazíte na slovní spojení tak krásné, že vám rozechvěje duši, když uvidíte obraz, o kterém jste si jisti, že je obrazem místa, které jste kdysi, snad v jiném životě, navštívili, když zaslechnete melodii, jejíž tóny vám vženou slzy do očí. Když si myslíte, že jste ztratili řetízek s maličkým delfínem, dárkem od sestry, jediným skutečně zlatým kouskem, který máte a po půl roce ho najdete stočený na dně nepoužívaného hrnku. Když váš čtyřiaosmdesátiletý táta v deset dopoledne vezme auto a odjede na nákup a ve čtyři odpoledne ještě není doma, mobil položený s brýlemi na stole vedle rozečtené knížky. Pobíháte od okna k oknu a zrovna ve chvíli, kdy už víte jistě, že se něco stalo, objeví se v chodbě s neodmyslitelnou černobíle kostkovanou taškou plnou konzerv pro kočky a jedním karbenátkem z Peňáku pro sebe, spokojený a udivený, že už je tolik hodin.
Štěstí je v květu jabloně, v kapce rosy choulící se v kornoutku kontryhele, v bledém srpku měsíce na okamžik uvězněném mezi dráty elektrického vedení.
Štěstí je v kočičím kožíšku, v psím pohledu, v podání ruky, v milém slovu.
Je to dar, je to schopnost umět se radovat z maličkostí. Nenachází se vně člověka, ale uvnitř. A kdo ji nemá, nenajde štěstí ani v paláci z křišťálu, ani v chrámu ze zlata. Ale dokonce ani schopnost objevit krásu v maličkostech vás neochrání a nezaručí, že budete šťastní stále a navždy.
Okamžiky štěstí střídají tornáda zlosti, záplavy slz, vztahová zemětřesení, krupobití špatných zpráv, známá místa jsou dočasně vymazána z map a nové obzory jsou skryté v mlze a dýmu vznášejícím se nad spáleništěm.
Pak se více než kdy jindy upnete k těm šťastným okamžikům, které leží někde za vámi a právě ony se stanou záchranným kruhem, padákem, brzdou, které vám nedovolí utonout v žalu, dopadnout až na dno, napálit to do stromu, kotvou, která vás udrží na místě, i když právě kolem vás ve zběsilém víru rotují úlomky vašeho dosavadního života.
A když pak popadají na zem, protože i ta největší bouře jednou skončí, nad spáleništěm se zvedne dým, vítr rozfouká mlhu a vy díky minulým okamžikům štěstí pochopíte, že i tam vpředu pořád ještě může čekat něco krásného, něco nového, o čem budete chtít psát, zpívat a nebo jenom mlčet.
Atlas zmapovaných území, o kterém jste mysleli, že je ztracen navždy, je zpátky, některé názvy sice dočasně zmizely, jiné přepíše čas, ale je tu pořád a čeká, až nově objeveným místům přidáte i nová jména.
Téma týdne - Co je to štěstí?
Žádné komentáře:
Okomentovat