Omyly a přecvaky aneb bezhlavě

Od prosince loňského roku mám svůj vysněný foťáček. Nosím ho stále u sebe a fotím, co mě napadne. Někdy se chce až říct, bohužel. Naštěstí jdou výsledky mého často bezhlavého počínání snadno smazat, aniž bych musela čelit kritice ze strany rodiny, jak se stávalo dřív, když dorazily vyvolané fotky a jelikož neumím zavřít jen jedno oko a tím pádem pořádně zaostřit, na půlce fotek chyběly mým drahým hlavy, nebo jiné části těl. Nejsem malicherná, prostě jsem z takových fotek vystříhala, co bylo k poznání. Bohužel, to samé se nedá říct o ostatních členech rodiny, kteří zcela malicherně lpí na svých hlavách i ostatních částech. Digitální foťák je věcička důmyslná, která vlastně fotí sama, bez velkých nároků na svého majitele - napadá mě, že se vlastně až tak moc nezměnilo, že zase fotím bezhlavě, jen v trochu jiném smyslu - a tak je spousta fotek, které jsem zatím udělala, překvapivě pohledná a kolikrát je i poznat, co na nich mělo být.

A pak mám pár fotek, které vznikly jakýmsi nedopatřením. Fotky jedním slovem podivné. Nevím, jestli spadají do kategorie největší chyby - nechci si fandit, že bych se v necelých dvou měsících stihla dopustit všech největších chyb, při mém chybovém potenciálu mám zaručeně ty nejunikátnější teprve před sebou - ale s použitím chybného odhadu a manévru vznikly a tak si myslím, že k tématu týdne docela dobře pasují. 

Jedno ráno

Východ slunce je záležitost nezbytná, majestátní a často neobyčejně krásně vybarvená. I mně se podařilo zachytit jeden kouzelný východ slunce. Můj první v roli fotografa, ale jak se znám, určitě ne poslední.

Takové to domácí lepení

Dovoluji si vám nabídnout k prohlédnutí další koláže z let minulých. Pro lehké oživení papírové jednotvárnosti jsem je doplnila citáty, které podle mého soudu k některým kolážím čímsi pasují. Říká se, že jenom chudí duchem se uchylují k citátům. V tom případě jsem chudá duchem, protože mám citáty moc ráda. Aspoň ty méně profláknuté. Je v tom něco uklidňujícího a milého, zjistit, že někdo šel stejnou cestou a přemýšlel o podobných věcech a navíc svá pozorování vyjádřil výstižnou chytlavou větičkou. Je to jako dotknout se spřízněné duše, jako podat si ruce přes propast času a prostoru.

A pak, jiný citát přece říká: Blahoslavení chudí duchem...

Nejasná zpráva o průběhu a konci Vánoc

Náš nazdobený smrček pořád ještě trošku voní a kupodivu na něm zbývá i pár čokoládových figurek, i prskavky nám letos zbyly, zřejmě jsme prskali méně než jiné roky. V krabicích od kuřat, které byly plné cukroví, se taky ještě pár kousků povaluje - hlavně to méně oblíbené, jak já říkám dusící, jako jsou třeba škebličky - ale jinak už je to zas za námi. Ani nevím, jestli jsem ráda, nebo mě to mrzí. Asi něco mezi tím. Bylo to krásné, Ježíšek byl laskavý a pilný a darů byla opravdu hromada, přestože jsme si, stejně jako každý rok, vzájemně odsouhlasili, že se nebude nic moc kupovat. Jeden z dárečků se ovšem pod stromeček dostal pouze symbolicky. Krabička, kterou jsem si rozbalila, byla prázdná, protože dáreček byl už deset dnů před svátky ve zkušební lhůtě a samozřejmě jsem dokumentovala i průběh svátečních dnů. Ano, mluvím o svém foťáčku.

V nadšení jsem skutečně vyfotila kdeco, tak snad vás neunudím ke kómatu. Nemůžu si prostě pomoct, na fotkách vypadají ty uloupené kousky reality úplně jinak a často i lépe nebo zajímavěji než ve skutečnosti.