Východ slunce je záležitost nezbytná, majestátní a často neobyčejně krásně vybarvená. I mně se podařilo zachytit jeden kouzelný východ slunce. Můj první v roli fotografa, ale jak se znám, určitě ne poslední.
Nedávno jsem psala o skouposti paní Zimy na sníh, dneska to vypadá, že si sněhu a opravdové zimy užijeme víc než dost. V noci u nás bylo -16°C a sněhu je taky pěkná vrstva. Dokonce i já jsem musela vytáhnout čepici a rukavice a to už je co říct, protože jsem se několikrát takto vystrojená viděla v zrcadle i výloze a musím si přiznat, že nejsem vyloženě čepicový typ. Jsou typy, které si nasadí na hlavu kastról a za nejbližším rohem je zastaví agent reklamky, jestli nechtějí nafotit kalendář. A pak jsou ti druzí. Taky si můžu nasadit na hlavu kastról, ale mluvit se mnou bude chtít nejspíš jen náš sněhulák a spádový psychiatr. Má snaha o zateplení mozku se však setkala s nečekaným problémem. V létě, kdy se mi zima zdála nekonečně daleko a že už třeba ani žádná nebude, jsem asi patery rukavice a kupu rozličných čepic a šálů pobalila a věnovala charitě.
Teď se zima zeptala: Cos dělala v létě? a já můžu odpovědět jedině: Voloviny!
Jiné vysvětlení pro své neuvážené, i když chvályhodné rozhodnutí nemám. Zateplovat jsem zkrátka měla dřív, teď už je pozdě.
S pozdravem
Bevíčková
Žádné komentáře:
Okomentovat