Kdo si hraje, nezlobí (se)

Netuším, jestli existuje nějaká univerzální odpověď na otázku Jak být šťastný? Štěstí pro každého představuje něco jiného a má tisícero podob. Jsou štěstí obrovská, takříkajíc štěstí v rodinném balení; třeba když přijde na svět úplně nový človíček. Nebo když se nějaký jiný, už trošku větší človíček, poprvé pustí nábytku a vydá se na špacír přes celý obývák střežený a doslova nadnášený tátovým pyšným úsměvem a máminýma rozzářenýma očima. Nebo když ten malý člověk poprvé sám objede dům na kole a ani jednou přitom nesletí. Když přinese první jedničku v písance a pak maturitní vysvědčení a pak jednou třeba černobílou fotku z ultrazvuku, na které v hromadě šmouh a čar spíš tušíte než vidíte takovou malou fazolku, vaši osobní záruku nesmrtelnosti.

TO - Stephen King

Existují knihy, které se zájmem přečteme a pak je odložíme a časem zapomeneme, o čem byly. Takové jednohubky pro pobavení, ukrácení dlouhé chvíle. Občas se vyskytnou i knihy, u kterých přemýšlíme, proč vůbec byly napsány; v takových chvílích jsme my pravověrní čtenáři asi nejblíže pochopení myšlenky e-knih, protože někdy to je opravdu plýtvání papírem. A pak je několik autorů, několik knih, ke kterým se vracíme opakovaně, které nikdy nezklamou. Knihy, které stojí v knihovně na čestném místě - pokud neleží přímo na polici nad postelí nebo vedle postele. Knihy, které pod zánovními přebaly - protože kdo by si chtěl zničit ten krásný obal - skrývají izolepou mnohokrát vyspravovanou, častým čtením poničenou vazbu a uvnitř se vedle příběhu autorova vine i kousek příběhu čtenáře, jako by na chvilku ty dva odlišné příběhy běžely vedle sebe a sem tam se dotkly a prolnuly.

Terapie krásou

Možná taky znáte ty dny, kdy jde všechno šejdrem. Bez nálady se po ránu dopotácíte do koupelny, kde vás dorazí pohled do zrcadla. V hlubokém rozrušení z toho, co jste zahlédli v zrcadle, se vám roztřese ruka, takže se polijete kafem, kterým zapíjíte celozrnné žitné pečivo, vitamíny, vápník, vlákninu, Menoxin a brufen. Do práce dorazíte pozdě, protože klíč zůstal v kapse politých kalhot a než vám to dojde, převrátíte vzhůru nohama půl baráku. Jdete sice pozdě, ale před odchodem z domu zaručeně stihnete šlápnout na psa a přivřít do dveří kočku, deroucí se zvenčí dovnitř a když se v zahradě dokážete vyhnout nastraženému kočičinci, považujete se za osobního oblíbence bohů. Když ne, zjistíte to velmi rychle po příchodu do práce a vlastně vás to ani nepřekvapí.

Syndrom ANB

Černobílošedou kombinaci barev pokládám za mimořádně zdařilou, troufnu si říct až dramatickou, ale pravdou je, že koncem ledna většinou mívám toho "dramatu" dost a dříve tak efektně se rýsující černé větve proti vycmrndlému nebi mě zanechávají stejně chladnou jako závody v házení šipek nebo přednáška o těžbě uhlí. Zívám nudou nad rozmanitostí vloček, z šedého nebe napíchnutého na vršky jasanů a lip mívám klaustrofobii a z pohledu do kalendáře na mne padá deprese. Mám prostě zase ANB.

Zimní pohádka

A tuhle znáte? Kdysi dávno žilo v malé vesničce skryté mezi smrkovými lesy střežené dvěma vršky děvče, které nemělo rádo zimu. Říkejme tomu děvčeti třeba Pecka. Pecku trochu omlouvalo její mládí a taky to, že se narodila v červenci a tudíž se pokládala za člověka výhradně letního, který snese sníh v knize o Mumincích, ale ve skutečnosti je předurčený k povalování na dece mezi rybízy, plavání v rybnících Sykovec nebo Medlov, čichání vůně šeříků, růží, čerstvě posečené trávy, deště a vyhlížení hvězdy padající tmavě modrou letní nocí, aby si mohl něco přát. Svůj podíl viny na tom ale nesl i rázovitý tatík Pecky, který si umanul, že z ní přes její odpor ke všem sportům a obzvlášť urputný k těm zimním a naprostý nedostatek ctižádosti a sportovního ducha, vychová lyžaře, když už se tedy narodila v kraji běžkařů, protkaném každou zimu složitým vzorem vyjetých tratí tak hustě, až připomínal nedbale zaštupovanou ponožku a kde se zvolání Stopa! běžně používalo místo pozdravu. Kdykoliv se ve vesničce konaly Párkové závody, snesl z půdy zaprášené lyže, navoskoval je, pošteloval složité starodávné vázání, které nikdy nepasovalo na lyžáky a naopak a vyslal Pecku závodit. Chyběla jen slova: ,,Bez medaile se domů nevracej!"