A tuhle znáte? Kdysi dávno žilo v malé vesničce skryté mezi smrkovými lesy střežené dvěma vršky děvče, které nemělo rádo zimu. Říkejme tomu děvčeti třeba Pecka. Pecku trochu omlouvalo její mládí a taky to, že se narodila v červenci a tudíž se pokládala za člověka výhradně letního, který snese sníh v knize o Mumincích, ale ve skutečnosti je předurčený k povalování na dece mezi rybízy, plavání v rybnících Sykovec nebo Medlov, čichání vůně šeříků, růží, čerstvě posečené trávy, deště a vyhlížení hvězdy padající tmavě modrou letní nocí, aby si mohl něco přát. Svůj podíl viny na tom ale nesl i rázovitý tatík Pecky, který si umanul, že z ní přes její odpor ke všem sportům a obzvlášť urputný k těm zimním a naprostý nedostatek ctižádosti a sportovního ducha, vychová lyžaře, když už se tedy narodila v kraji běžkařů, protkaném každou zimu složitým vzorem vyjetých tratí tak hustě, až připomínal nedbale zaštupovanou ponožku a kde se zvolání Stopa! běžně používalo místo pozdravu. Kdykoliv se ve vesničce konaly Párkové závody, snesl z půdy zaprášené lyže, navoskoval je, pošteloval složité starodávné vázání, které nikdy nepasovalo na lyžáky a naopak a vyslal Pecku závodit. Chyběla jen slova: ,,Bez medaile se domů nevracej!"
Pecka měla tatíka i přes jeho evidentní nedostatek empatie ráda a tak neodešla z domu, jak by se dalo čekat, aby vyhledala vlídnější příbytek případně dvanáctku měsíčků, ale každou zimu se minimálně dvakrát nechala ukecat a pokoušela se v sobě vydolovat jiskru soutěživosti a proniknout do běžkařského umění. Ale ať dělala co dělala, všechny její aktivity na běžkách připomínaly ploužení a to i když zrovna neplužila. Místo aby hladce klouzala zasněženou přírodou jako její krajané, vlekla se Pecka krajem jako postřelený bažant, těžce vytrhávala hůlky z mokrého sněhu a často měla zespodu na lyžích nalepenou tak silnou vrstvu ledu, že když zůstala stát na místě, připomínala houpacího koně. Ani její boty nespolupracovaly, ve skutečnosti to totiž byl důmyslný nástroj středověkých inkvizitorů proslulý pod názvem španělská bota maskující se jako obyčejný lyžák. Vepředu jí bota ošklivě drtila dlouhé palce, zato pata se volně pohybovala nahoru a dolů a v místě tření se pravidelně vytvořil výstavní puchýř. Pecčini vrstevníci celé dny hoblovali kopce Brázďák a Stehličák a ti nejzdatnější sjížděli klikatou a nebezpečnou lesní trať od Samotína a domů se neochotně vraceli, až když se Fryšávka tekoucí pod Brázďákem přestala černě odrážet od záplavy bílé, ztratila se ve stínech a splynula s okolní krajinou, až když téměř padali únavou a hladem, plní nadšení, dravé soutěživosti a sportovního ducha. Pecka se ploužila se stíny kolem a toužebně vyhlížela oblevu. Její vrcholný sportovní zážitek byl, když se jí v lese podařilo ve zpuchřelém pařezu zlomit lyži.
Uběhlo pár let, Pecka krapet vyrostla, změnila proporce i účes. Hodně jí prospělo, když odmítla nechávat si stříhat ofinu doma. Jakmile vyměnila klasický sestřih Ladových Pepíků a Frantíků, zvaný podle kastrólu a v té době velmi oblíbený při takovém tom domácím stříhání, za mnohem modernější mikádo a posléze, jak žádal diktát módy, trvalou, nevypadala už tolik jako Pecka ale trochu víc jako holka. A protože už měla občanku a bylo jí náct, domnívala se, že otravné období Párkových závodů a "španělských botek" má šťastně a navždy za sebou. K její nevýslovné hrůze se ukázalo, že tvůrci školních osnov pokládají za naprosto nezbytné, aby středoškoláci zvládli nejen vypočítat za jak dlouho dojede autobus z bodu A do bodu B, je-li jeho počáteční rychlost.. atd. , ale v případě nutnosti i z bodu A do bodu B dojet na lyžích, plužit a složitě přehazovat nohy ze strany na stranu, jako nerozhodní čápi, aby mohli kdykoliv na trati mezi body A a B také změnit směr a za tímto účelem absolvují týdenní lyžařský výcvik a to přímo na horách. Pecka svoje poslední lyže zlomila a nikdy ji ani letmo nenapadlo, že by si o nové napsala Ježíškovi, a tak se musela do příprav položit celá rodina, aby Pecka mohla na hory odjet. A bylo to tu zas. Pecka se vratce kymácela na vypůjčených lyžích, pokoušela se navázat kontakt s palci, které svorně signalizovaly, že už jsou jednou nohou na druhém břehu, vypůjčená větrovka kolem ní mokře pleskala a Pecka vášnivě a polohlasem nesnášela hory, zimu, lyže, sníh, profesorský sbor a tělocvikáře zvlášť a veškerá panoramata jí byla srdečně ukradená. Zlatým hřebem lyžařského výcviku byl pro Pecku ( a nejen pro ni) den, kdy na lyžích vážících díky nalepenému sněhu asi půl metráku měla svižně vystoupat do zledovatělého kopce k horské chatce. Pecka se vlažně pokusila, ale když ten samý půl metr lezla potřetí a potřetí sklouzla zpět a ještě o něco níž, rozhodně rozepnula vázání, odkopla lyže, chytla je za špice a takto potupně ta prokletá prkna za sebou táhla až k chatě, kde probíhal nástup. Nesklidila chválu a ještě méně byla chválená, když jí na nástupu přesně při bojovném zahalekání profesorky Kadlecové: ,,Kurze, POZOR!! podjely lyžáky tlustě obalené sněhem a Pecka se elegantně položila spolužákům k nohám.
V následujících letech ještě párkrát na lyžování došlo a Pecka měla možnost ověřit si v praxi některé zákonitosti s tímto sportem spojené. Mimo jiné odhalila, že čertovská prkýnka a čert ( půl rum půl griotka) kupodivu vůbec nejdou dohromady a přestože se díky čertovi dočasně vznáší, lyže se chovají, jako by se pokoušela projet na dvou zdivočelých, potměšilých mořských ďáblech. Že zelená popíjená nahoře na kopci v kruhu přátel přímo z flašky chutná neškodně a svěže jako větrové bonbóny a studeně jako ty sněhové závěje kolem, ale když se do té sněhové závěje připomínající peřinu dole pod kopcem zapíchnete hlavou, zjistíte, že je to spíš hrubozrnný beton a ten odřený nos a bradu ještě čtrnáct dnů nijak nezamaskujete. Zjistila že se jí lyžování už tolik neoškliví a že nezáleží na čem jedete a kudy, ale spíš s kým a posléze i to, že odpor ke všem sportům a obzvlášť urputný k těm zimním je bohužel dědičný. Ale ani tehdy zimu dvakrát nemilovala a už v lednu dokázala ve vzduchu ucítit jaro a pomyšlení, že se někde pod sněhem, pod tenkou vrstvičkou hlíny všechno chystá na kvetení, ji naplňovalo radostí a nadějí.
Uběhla řada let. Pecka ještě trochu rostla, ale už jenom tam, kde o to většinou nikdo nestojí. Vystřídala řadu účesů a ještě víc barev. Jednou dvakrát se vrátila i k účesu a la Franta Kuldanů. Mnoho věcí se změnilo a každý rok těch změn přibývalo. Dvanáct měsíčků si nadále s neměnnou pravidelností předávalo vládu, ale i mezi nimi propukaly každou chvíli sváry a občas to vypadalo, jako by se nemohli za žádnou cenu domluvit. I Pecka se změnila. Pořád se pokládala za letního člověka a to, jak voní zahrada v červencových večerech, když se začínají prodlužovat stíny a nebe je modré smrákáním, pořád pokládala za nejkrásnější parfém na světě, ale ke svému překvapení si jednoho lednového týdne, kdy téměř nepřetržitě sněžilo a krajina se stala proměnlivou kulisou, která na sebe bere každý den jinou fantaskní podobu, uvědomila, že už jí zima skoro vůbec nevadí. Velkou měrou k jejímu omilostnění přispělo, že je tak fotogenická, drží-li se tedy pevně žezla Leden a nepřetahuje se o ně s Říjnem a Březnem, částečně k tomu přispěl i fakt, že už se Pecka nevydržela tak dlouho vypíkat na dece mezi rybízy a to i díky osobnímu ústřednímu vytápění, které si krátce po pětačtyřicátých narozeninách pořídila. Možná Pecka dokonce i maličko zmoudřela, většinu lidí to prý na té trati z bodu A do bodu B postihne, proč by zrovna Pecka měla být výjimkou. Možná pochopila, že řadu věcí ovlivnit může ale určitě mezi ně nepatří počasí a že mnohem horší než střídání ročních období bude, až se střídat přestanou úplně.
Ptáte se, jestli vzala na milost i lyže? Ne. Nevzala. Přibližně ve stejný čas, kdy Pecka vyfotila třistapadesátý záběr na zamrzlou Fryšávku a zasněžený Brázďák vzorovaný stopami lyží, bobů, sáňek a nohou, jí došlo, že ona a její lyže brzy oslaví první pěkné kulaté výročí. Deset let, co je viděla naposledy. Tušila, že se nachází někde na půdě nebo v kůlně, kde sní o dnech, kdy jejich vázání bylo lesklé a funkční, hrany ostré a neodřené a sníh bělejší a studenější. A víte co? Tohle tušení lyží jí úplně stačí.
Žádné komentáře:
Okomentovat