Oči zavírám každý večer kolem deváté a otvírám-li přitom mysl? Je to možné. Před vnitřním zrakem mi ve spánku defiluje celá řada postav, občas v docela bizarních situacích a souvislostech. Freud by to nazval podvědomím/nevědomím v akci, King mentálním ekvivalentem plynatosti po příliš vydatném jídle. Já tomu, asi jako většina, říkám sny. Sny jsou zvláštní, jsou jako osobní krasohled, ve kterém se sklíčka posbíraná přes den, v noci přeskládají v něco úplně jiného. Málokdy si je pamatuji, ale často mi po nich zůstává pocit, že tím o moc nepřicházím. Z jednoho mimořádně tísnivého, ve kterém dceru zasypala fůra písku, jsem se probudila vsedě s rukama stále ještě hrabajícíma ve vzduchu. Vyloženě vtipný sen se mi od dob dětství, kdy mě honili vzteklí klokani, dá-li se to nazvat vtipným snem, snad dosud nezdál (nebo si na něj nevzpomínám), až do minulého týdne. Noci ze čtvrtku na pátek. Mám jej stále v živé paměti, protože jsem ho mezitím převyprávěla každému kdo byl ochotný poslouchat
a vlastně i těm neochotným.
Dovolím si podělit se i s vámi.
