Kukoc

Oči zavírám každý večer kolem deváté a otvírám-li přitom mysl? Je to možné. Před vnitřním zrakem mi ve spánku defiluje celá řada postav, občas v docela bizarních situacích a souvislostech. Freud by to nazval podvědomím/nevědomím v akci, King mentálním ekvivalentem plynatosti po příliš vydatném jídle. Já tomu, asi jako většina, říkám sny. Sny jsou zvláštní, jsou jako osobní krasohled, ve kterém se sklíčka posbíraná přes den, v noci přeskládají v něco úplně jiného. Málokdy si je pamatuji, ale často mi po nich zůstává pocit, že tím o moc nepřicházím. Z jednoho mimořádně tísnivého, ve kterém dceru zasypala fůra písku, jsem se probudila vsedě s rukama stále ještě hrabajícíma ve vzduchu. Vyloženě vtipný sen se mi od dob dětství, kdy mě honili vzteklí klokani, dá-li se to nazvat vtipným snem, snad dosud nezdál (nebo si na něj nevzpomínám), až do minulého týdne. Noci ze čtvrtku na pátek. Mám jej stále v živé paměti, protože jsem ho mezitím převyprávěla každému kdo byl ochotný poslouchat

a vlastně i těm neochotným.

Dovolím si podělit se i s vámi.

V mém snu u nás byl na návštěvě manželův bratr se svou ženou, mojí nejmilejší švagrovou. Svorně jsme obědvali a mě napadlo využít příležitosti kdy mám v domě experta. Švagr je totiž vášnivý nimrod. Přinesla jsem jakousi špinavě bílou kůži o rozměrech asi třicet x padesát cm, připevněnou na dřívku. To celé mělo sloužit k zavěšení na zeď jako trofej a otázala se švagra znalce: ,,Nevíš co by to mohlo být?...Jirka to od někoho dostal? " Velký bratr pohlédl na kožku a sebevědomě odvětil... ,,Jo, to je z kachny... kukoc."

I ve snu mi to přišlo neuvěřitelně vtipné a švagra uraženého mým bujarým veselím a znevažováním myslivecké hantýrky, jsem chlácholila slovy: ,,Nezlob se...mě to úplně zlomilo, já si taky často připadám kukoc!"

Po probuzení jsem jako prvnímu zvěstovala svůj sen manželovi. Zdvořile vyslechl mé vyprávění často přerušované smíchem. Nijak zvlášť se nebavil, neudivilo ho, že by se kůže z kachny vystavovala, ani že by měla špinavě bílou srst, asi jako urousaná bílá kočka a dokonce ani to, že by se něco takového jmenovalo kukoc. Když jsem dovyprávěla, s očekáváním jsem se mu zahleděla do obličeje, ve víře, že se prostě musí začít zmítat smíchy jako já. Nestalo se! Pohled mi chvilku hloubavě oplácel a nakonec se zeptal: ,,A ono se tomu tak říká?"

Co si o tom myslet?

Co by tomu řekl pan Freud?

Jsem z toho kukoc víc než kdy jindy!!!

téma týdne - Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš?