Předvánoční

Někomu se možná téma týdne - Nesmysl, může zdát, v Adventu, lehce překvapivé, netypické. Ne však mně. Buď má někdo podobnou zkušenost, jako já?! Nebo (s větší pravděpodobností) se blbnutí stalo natolik součástí mého bytí, takříkajíc životní filozofií, že mi nedělá problém najít v paměti adekvátní nesmysl pro jakékoli roční období.

Mám ráda Vánoce, asi jako většina.

Špajz provoněný cukrovím, zkrášlená obydlí, zářící okna, občas i rozzáření lidé. Dojímají mne dokonce i reklamy, pokud se v nich alespoň mihne stromeček, prasátko nebo kapr. Slzím u koled. První adventní týden i v nákupních centrech. V dalších týdnech mi zní, při bloudění mezi regály, čím dál zlověstněji a slzím při pohledu na kasu.

Pro hladký průběh svátků je velmi důležité nezanedbat přípravu. Je třeba domů nanosit dva metry smrkových větví, aby se jich pak zlomek využil na výzdobu příbytku, napéct, vygruntovat, nalepit na baterku oči a pusu z leukoplasti, aby mohlo na Štědrý den, za závěsem, ožít zlaté prasátko a samozřejmě důkladně promyslet průběh štědrovečerní večeře

a samotný akt obdarování.

Jednou jsem si, v sladkém vánočním čase, zasněně přemítala zda do salátu majonézu, majonézu ligt, či snad jogurt!?... a budeme ještě zvonit?... kdo bude zvonit?... Kdo zašantročil zvonek?! Stolovat ve stylu rustikálním - klasická jídelní sestava, nebo sofistikovaném - tatáž, doplněná muchlanci papírových ubrousků, ze všeho nejvíc připomínající použitý kapesník. (Jo, ty labutě se moc nepovedly, letos složím každému parník nebo vlaštovku.) Zkrátka samé hlubokomyslné úvahy. Velmi vzdáleně ke mně, do hlubiny myšlenek, pronikly výkřiky z vedlejšího pokoje, kde vzplanula prudká sourozenecká hádka. Patrně z jednoho z důvodů, co se nepromíjí, jako: kdo čí nosí ponožky, trika, cokoli...kdo se komu hrabal ve věcech, případně potají četl deníček...

Při čtvrtém třísknutí dveří a několikátém zaječení, jsem se neochotně vymanila z rozjímání a cele se vrátila do reality. V půli skoku ke dveřím na bojiště, na mě znovu, plnou silou dolehla, pečlivě hýčkaná sváteční nálada. Zařvání "Co zase, do prdele, děláte?" jsem spolkla a přeskládala mimiku do výrazu neochvějné trpělivosti a vlídnosti ( slaboduchého idiota). Ovanul mne závan prudce rozražených dveří a kolem produsala mladší dcera. "Madloušku...." oslovila jsem ztělesnění boha pomsty a pokusila se je obejmout. "Copak se stalo?" zapředla jsem. Zavrčení.. "Nic!"

A mne osvítila myšlenka tak zásadní a převratná, že musela být ihned vyřčena...

Máti "Ámos Komenská", pravila..

" Před vánoci se nesmíte takhle hádat!.

Ježíšek měl taky rád svý soby!"

Nevím zda to měl být citát z Bible, či Brehmova života zvířat?! Bůh pomsty se přestal zmítat a přezíravě odvětil.. "Mami, ty všechno domotáš!" Má slova, apelující na křesťanskou, potažmo sesterskou lásku, byla vyslyšena a dcery sjednotila, jen poněkud jinak než jsem si představovala.

I přes zavřené dveře jsem slyšela jejich špitání a dušený smích.

A pak, že se s takovým materiálem nedá jít do Evropy. Jsem krok napřed, ostatně jako všichni velcí vizionáři. Dá se říct... jednou nohou za oceánem. Začala jsem slučovat tradice.

Kdoví co se bude vyprávět za sto let? ( pokud bude ještě někdo, kdo by vyprávět mohl ).

Co za sto let!!

Budu-li pokračovat stávajícím tempem, mohla bych už svým vnoučatům předávat

překrásný příběh o tom, jak

Ježíška do Betléma přivezl Rudolf se svou partou a při té příležitosti mu jeden z králů, (možná ten vzadu, co vystrkuje bradu), předal, coby znak moci, berlu Mrazilku.

 

Přeju příjemné předvánoční blbnutí přípravy!!

Však víte.😉

U vůně skořice...