Na rozhraní

Když zlatou střídá stříbrná

Daleko za námi je babí léto i barevný podzim. Za dveřmi už čeká zima a každým dnem je to víc a víc znát. Dny jsou často tmavé a studené a když přece jenom vykoukne slunce, stejně nezahřeje. Ale umí jiné věci. Zasvítí-li slunce na poprašek sněhu, na ojíněnou trávu, na zamrzlé louže zjistíme, jak je ten nelítostný a často zatracovaný Mráz ještě ke všemu bohatý, když může jen tak pro potěchu všechno kolem pokrýt diamantovým prachem a z obyčejných věcí tak vykouzlit pohádkové kulisy.

Drákula a pásovci

Lístky na muzikál Drákula do karlínského divadla jsme měli my čtyři - manžel, dcery a já - koupené už od jara. Dlouho se o našem plánovaném výletu mluvilo jako o něčem ve vzdálené budoucnosti, co jednou podnikneme, jenomže jsme tak nějak proklopýtali jarem, léto doslova propádilo kolem a přiloudal se podzim a začal rozhazovat jako marnotratný syn plnými hrstmi zlato. Najednou zbýval do našeho výjezdu do hlavního města pouhý měsíc. Přibližně v době, kdy jsem začala zlehka přemýšlet, v čem vlastně do toho divadla půjdeme, si začal manžel stěžovat, že ho bolí vlasy a za očima. Vysvětlila jsem mu, že je to přímý následek postávání s cigárem před dokořán otevřeným koupelnovým oknem a to zvláště v pozdních večerních hodinách, kdy předpokládá, že už do koupelny nikdo nepůjde a doporučila mu nahřívat si dutiny nad hrncem s vařenými bramborami. V duchu jsem zařadila bolest vlasů k smrtelně nebezpečným chorobám jako pálení v nose, ofouknutí a rýmička. Jako bleskový diagnostik jsem se skutečně neosvědčila.