21. 3. 2022

Ohlédnutí za zimou

Začalo nám jaro - aspoň podle kalendáře - a po sněhu se mi rozhodně nestýská, ale po dlouhé době mám při zpětném ohlédnutí pocit, že jsem si zimu dost dobře užila. Můžou za to pořádné boty do terénu, které jsem si pořídila, docela vydařená zima a samozřejmě nemalou zásluhu má i nový kloub. Prošla jsme místa, kam jsem už dlouho nezavítala, i známé cesty. V honbě za fotkami rodné vísky z jiného neobvyklého úhu jsem podnikla doslova adrenalinovou  výpravu ne nepodobnou únikové hře. 

V náhlém záchvatu sebedůvěry a inspirace jsem se jeden pošmourný den vydala přes pastviny, kde se od jara do podzimu pasou krávy. Krávy zde pochopitelně nebyly, ovšem ohradníky zůstaly. Ohradníky a mokřina, jak jsem záhy zjistila. Některé dráty byly prověšené a šly bez větších potíží podlézt a tak jsem se odhodlaně lopotila přes zasněženou louku. Šlo to sice pomalu ale celkem hladce až do chvíle, kdy jsem zničehonic vytáhla z bahna nohu jen v ponožce. Bota zůstala uvězněná v bažině skryté pod závějemi.  Botu jsem po chvilce tahání vylovila a znovu obula, ale jak jsem byla zabořená hluboko v blátě, ztratila jsem rovnováhu a padla jako podťatá do sněhu. S prominutím až na hubu. Nikdy bych nevěřila, jak bude obtížné znovu se postavit. Chvíli jsem se zmítala ve sněhu a tiše doufala, že mě odněkud z lesa nepozoruje náhodný divák. V tuto chvíli by normální člověk zařadil zpátečku a vrátil se ve vlastních stopách, ovšem já nikoliv. Jak říkám. Normální!

Les, ze kterého jsem vyšla, vypadal v zamračeném dni s proletujícím sněhem při pohledu z louky nepříjemně tmavý a zdálo se mi, že z něj slyším praskání větví, jako by se tam někdo pohyboval. Pěkně se tak zúročily všechny ty horory a sci-fi, co jsem v poslední době viděla a manželovo vyprávění o divočácích, kteří si lebedí právě v takových houštinách, co jsem měla před sebou. Zpět bych se nevrátila ani za nic. Výš v louce to sice vypadalo, že tam bude pod sněhem pevná půda, ovšem představa několikerého podlézání drátů mě moc nenadchla. Krom toho mi jakýsi neodbytný hlásek velel opustit přehlednou louku, kde jsem zdálky viditelná. Ráda bych tvrdila, že šlo o probuzený instinkt, ale byl to jen zkrat. A tak jsem lehla na břicho, podlezla dráty za svými zády, běžící těsně kolem potůčku z obou stran navíc ohraničeného hustými křovisky. Křovím jsem nakonec taky prolezla a čepici jsem přitom ztratila jen dvakrát a jala se hledat zúžené místo, kde bych bezpečně přelezla potok, přece jenom to bylo jen pár týdnů potom, co jsem odložila berle a tak jsem se na nějaké parkúrové skákání úplně necítila. Nakonec jsem takové místečko s šikovným ostrůvkem našla. Zrada! ostrůvek byl jenom trs zasněžené trávy, takže jsem skončila nohou ve vodě.  Pro pocit harmonie a vyváženosti tou druhou, zatím suchou. Potok jsem ale zdárně překonala. Chvíli jsem nerozhodně přecházela ze strany na stranu v úseku asi dvou metrů, porost se zdál vpravo i vlevo úplně stejně lákavý, tedy neprostupný. Nakonec jsem uviděla částečně zasněžené zaječí stopy a v jakési bláhové víře v moudrost lesního tvora, jsem se v hlubokém předklonu, místy téměř po čtyřech, vydala po stopách, které mě skutečně přivedly na dohled prvních chalup. Jenomže se zase ozval ten můj našeptávač (zkrat) a povídá: ,,Co tomu asi řekne pan Sádlík - nejprotivnější a nejsprostší chlap, co znám - až se mu vynoříš na pozemku za barákem, který má navíc velmi viditelně označený cedulemi jako soukromý a ke vstupu zakázaný? A tak jsem se otočila na patě a ponořila se zpět do lesa, do smrkového bludiště. Větve mladých smrčků byly obalené sněhem a s šibalstvím vrozeném všem mláďatům se rozhodly o svou nálož sněhu spravedlivě rozdělit se směšným sněhulákem, který se mezi nimi hlava nehlava prodíral. Bludiště naštěstí nebylo moc velké, jen pár desítek metrů a tak jsem asi po čtvrt hodině vylezla na druhé straně, mezi vzrostlými smrky, kousek od cesty z lesa. Kapuci plnou sněhu, promočené boty, čepici ke straně a plnou jehličí. Na ani ne kilometrové trase jsem strávila víc než dvě hodiny a nohy tvrdily, že těch kilometrů bylo nejméně osm.

Když jsem se se svým adrenalinovým zážitkem svěřila doma dcerám, nešetřily lítostí.
Hlavně nad tím, že jsem své podlézání drátů po břiše nenatočila, prý by to strašně rády viděly. Popravdě já taky. Ale až s odstupem, po návratu jsem byla jenom šťastná, že jsme někde neutopila mobil a foťák, které jsem nesla v kapsách. 
Zima se mi tedy vydařila, dokonce i na svou praštěnou výpravu za novými scenériemi vzpomínám ráda. Možná si to příští rok zopáknu a nebo podniknu něco podobného v létě. 
Máte-li místo instinktu zkrat, o zábavu není nouze. 😉



Následuje malé fotografické ohlédnutí za uplynulou zimou. 
Prvních pět fotek je z mé adrenalinové výpravy, ostatní jsou focené během zimy v blízkém okolí.















Letos jsem si postavila i sněhuláka. 😊




Mráz je mimo jiné i nadaný šperkař.











Snad poslední sněžení letošní zimy. 



Pěkné jarní dny přeje Bevíčková. ♥

30 komentářů:

  1. Pěkně jsem si početla a chválím popis tvého putování. Určitě bys raději došla domů suchá. Ale došla jsi a nezraněná. I když to byl určitě nápor na psychiku, takové podlézání pod pršícím nánosem sněhu ze stromů. Děkuji za fotky, to ti při tom dobrodružném putování nezkřehly prsty? Asi ne, fotky jsou příjemně ostré. Tak zase někdy nad tvým článkem na shledanou ☺ ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bylo to napínavé, takový ten pocit, kdy si pořád říkáš, že se vůbec nic neděje, ale někde vzadu v hlavě se ozývají ty nejhorší scénáře. Jsem blbec, kdybych aspoň neměla tak krátce vyměněný kloub. Ale dopadlo to dobře a fakt na to ráda vzpomínám. :D A to víš, že jsem měla ruce zmrzlé, v rukavicích nic nevyfotíš, jenomže jak jsem padla do sněhu, tak holýma rukama.
      Děkuji, Kitty, za milá slova. :) ♥

      Vymazat
  2. Připomíná mi to vlastní výpravy :), když musíš, tak musíš.

    OdpovědětVymazat
  3. Správný fotograf ovládá plížení, brodění i klouzání i válení sudů.
    A pak se kochá svými ouloffky se slovy:
    "Za ten výcvak to stálo."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě! A se vší skromností musím připustit, že plížení a brodění mi jde opravdu dobře. ;)

      Vymazat
  4. Bev, to jsou nádherné zimní fotky a s příběhem. :o) U nás letos nenapadl a za sněhem jsme ani nevyjeli, takže téměř žádné nemám. Proto se kochám u Tebe a ty ledově zmrzlé se sluníčkem jsou super.
    Přeji hezké jaro. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dáší, moc děkuji, potěšilo mě, že se Ti fotky líbí. Krásné jaro přeji. :)

      Vymazat
  5. Milá Pavli, to jsou krásné, poetické fotografie ! Děkuju za pokoukání a počtení o Tvé bojovce, připomnělo mi to situaci před asi dvěma roky, kdy jsem fotila nějaký svůj výrobek vleže na trávě na chalupě, kde jsem byla sama a chalupa je taky na samotě. Začalo strašně pršet a - já najednou nemohla vstát, něco s nohou... Nakonec se mi podařilo doplazit k chalupě... Kdyby to někdo viděl, pobavil by se. Kluci, když jsem jim to vypravovala hned - škoda mami, že to není natočený :o):o):o) Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Leni, to jsou někdy situace, že se člověk musí sám sobě smát, po nějakém čase tedy, až se trochu vzpamatuje. A děti ty nezklamou, holky to taky ohromně pobavilo a kdybys viděla, jak se chechtala ségra s neteří, když jsem jim to vyprávěla. :D
      Moc děkuji. :)

      Vymazat
  6. Za originálními a exotickými zážitky není třeba jezdit nikam daleko, nosí-li si člověk originalitu a exotiku sám v sobě :-).

    OdpovědětVymazat
  7. Tomu říkám překonán sám sebe. Z počátku plány velké,pak chvilka radostí z krátké procházky,přece jsi nechtěla Pavlínko trhat rekordy. Pak už jen horor, fotografie máš úžasné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná jsem dokonce i nějaký ten rekord trhla, ovšem jen nějaký podivný, jako třeba jak nejpomaleji a nejsložitěji překonat kilometrový úsek. Ale radost to byla, hlavně pak s odstupem doma u kamen se to jeví velmi humorné. :D
      Moc děkuji. :)

      Vymazat
  8. Nádherné fotky a ještě s příběhem, bylo to super počteníčko díky.

    OdpovědětVymazat
  9. Taky jsem při jedné procházce zasněženým lesem dala na stopy zvěře abych nemusela potupně sjíždět strmý sráz po zadku. A taky mne dovedly bezpečně na cestu, aniž bych svůj zadek musela použít. Když tak koukám z okna ven, na sluncem zalitou zahradu a kvetoucí krokusy a na tvoje fotky, říkám si, že mi ta zima ale vůbec nechybí. Obzvlášť když mě na terase láká lehátko k natažení se a slunění....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vendy, možná mi to nebudeš věřit, ale já jsem si tehdy v lese na ten tvůj článek hned vzpomněla a proto jsem hledala nějaké stopy, spíš jen tak pro srandu, ale ono to nakonec skutečně fungovalo. Takže máš nemalou zásluhu na mém návratu. ;)
      Terasa, lehátko a slunění patří k mým nejoblíbenějším slovům. :)

      Vymazat
    2. No prosím! Jak jeden článek zachránil život 😆. A jak vidno, opravdu to funguje!!!

      Vymazat
  10. Super počteníčko a krásné fotky. Máš múj obdiv, já bych se v podobné situaci určitě nenávratně ztratila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, jsi moc hodná a děkuji, ale zrovna obdivuhodný můj výkon není. Ovšem když se to vezme z jiného úhlu, tak vlastně ano, lidi kolikrát platí velké peníze za adrenalinové zážitky a jezdí za nimi až bůhví kam, zatímco já se vyblbnu v lese za humny. ;)

      Vymazat
  11. To jsou uplne zapisky vysadkare! Jojo, znam, staci jedno blby rozhodnuti a pak uz se v tom clovek zacykli az po usi. Ale zvladla jsi to s bravurou a kompletni obuvi a unikla i pred zlostnym Sadlikem, doufam, ze ses stedre odmenila za vykon:)

    OdpovědětVymazat
  12. Tak i kdybych v ničem jiném nevynikala a nestála zanic, v odměňování jsem skutečný mistr, pochopitelně bylo třeba si po takovém vypětí obalit nervy. ;)
    Výsadkář děkuje za milý a vtipný komentář. :)

    OdpovědětVymazat
  13. Vyzkoušela sis kloub v těžkých podmínkách a vydržel!

    I když tam ležel sníh, docela bych se bál vlézt do hájemství mohutného skotu, protože co když někde "za bukem" byl schovaný.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Za bukem někdo schovaný byl určitě, instinkt mi to napověděl :D a kdoví jestli to nebyl opravdu nějaký ten dobytek. ;)
      A kloub vydržel, mám z toho radost, je to velký rozdíl proti poslednímu půlroku, kdy už to bylo opravdu k nevydržení. :)

      Vymazat
  14. Jaro se dnes trochu pomátlo a místo sluníčka nám tu celou noc chumelilo :D.
    Hlavně, že jsi přežila ve zdraví, trochu mi to připomíná cestu z Ještědu. Se sestrou jsme se rozhodly nejít normálně po cestě, jako ostatní lidé, ale střihnout si to zkratkou. Rovně dolů, sklon asi 45 stupňů, tma, sníh, vichřice, mokřady, mladé smrčky nahuštěné jeden na druhým. Bože můj, už nikdy žádná zkratka!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zní to přesně, jako bys popisovala tu moji anabázi, teda až na ten sklon, já lezla po rovině zato jsem tam měla potok. :D
      V ten den 5.4. u nás taky chumelilo a musím říct, že ani dnes téměř po čtrnácti dnech není o moc lépe, zataženo a zima, ale co už, hlavně že je jaro aspoň podle kalendáře. ;)

      Vymazat
  15. Takovýho sněhu :-D
    Článek pošli svýmu operatérovi, ať vidí, jak smysluplnou práci dělá!

    OdpovědětVymazat
  16. Tak tomu teda říkám bojovka :-) To se Ti fakt povedlo :-)

    Fotky krásné, zvláště ty namrzlé větvičky jsou úchvatné...

    OdpovědětVymazat