Ohlédnutí za zimou

Začalo nám jaro - aspoň podle kalendáře - a po sněhu se mi rozhodně nestýská, ale po dlouhé době mám při zpětném ohlédnutí pocit, že jsem si zimu dost dobře užila. Můžou za to pořádné boty do terénu, které jsem si pořídila, docela vydařená zima a samozřejmě nemalou zásluhu má i nový kloub. Prošla jsme místa, kam jsem už dlouho nezavítala, i známé cesty. V honbě za fotkami rodné vísky z jiného neobvyklého úhu jsem podnikla doslova adrenalinovou  výpravu ne nepodobnou únikové hře. 

V náhlém záchvatu sebedůvěry a inspirace jsem se jeden pošmourný den vydala přes pastviny, kde se od jara do podzimu pasou krávy. Krávy zde pochopitelně nebyly, ovšem ohradníky zůstaly. Ohradníky a mokřina, jak jsem záhy zjistila. Některé dráty byly prověšené a šly bez větších potíží podlézt a tak jsem se odhodlaně lopotila přes zasněženou louku. Šlo to sice pomalu ale celkem hladce až do chvíle, kdy jsem zničehonic vytáhla z bahna nohu jen v ponožce. Bota zůstala uvězněná v bažině skryté pod závějemi.  Botu jsem po chvilce tahání vylovila a znovu obula, ale jak jsem byla zabořená hluboko v blátě, ztratila jsem rovnováhu a padla jako podťatá do sněhu. S prominutím až na hubu. Nikdy bych nevěřila, jak bude obtížné znovu se postavit. Chvíli jsem se zmítala ve sněhu a tiše doufala, že mě odněkud z lesa nepozoruje náhodný divák. V tuto chvíli by normální člověk zařadil zpátečku a vrátil se ve vlastních stopách, ovšem já nikoliv. Jak říkám. Normální!

Les, ze kterého jsem vyšla, vypadal v zamračeném dni s proletujícím sněhem při pohledu z louky nepříjemně tmavý a zdálo se mi, že z něj slyším praskání větví, jako by se tam někdo pohyboval. Pěkně se tak zúročily všechny ty horory a sci-fi, co jsem v poslední době viděla a manželovo vyprávění o divočácích, kteří si lebedí právě v takových houštinách, co jsem měla před sebou. Zpět bych se nevrátila ani za nic. Výš v louce to sice vypadalo, že tam bude pod sněhem pevná půda, ovšem představa několikerého podlézání drátů mě moc nenadchla. Krom toho mi jakýsi neodbytný hlásek velel opustit přehlednou louku, kde jsem zdálky viditelná. Ráda bych tvrdila, že šlo o probuzený instinkt, ale byl to jen zkrat. A tak jsem lehla na břicho, podlezla dráty za svými zády, běžící těsně kolem potůčku z obou stran navíc ohraničeného hustými křovisky. Křovím jsem nakonec taky prolezla a čepici jsem přitom ztratila jen dvakrát a jala se hledat zúžené místo, kde bych bezpečně přelezla potok, přece jenom to bylo jen pár týdnů potom, co jsem odložila berle a tak jsem se na nějaké parkúrové skákání úplně necítila. Nakonec jsem takové místečko s šikovným ostrůvkem našla. Zrada! ostrůvek byl jenom trs zasněžené trávy, takže jsem skončila nohou ve vodě.  Pro pocit harmonie a vyváženosti tou druhou, zatím suchou. Potok jsem ale zdárně překonala. Chvíli jsem nerozhodně přecházela ze strany na stranu v úseku asi dvou metrů, porost se zdál vpravo i vlevo úplně stejně lákavý, tedy neprostupný. Nakonec jsem uviděla částečně zasněžené zaječí stopy a v jakési bláhové víře v moudrost lesního tvora, jsem se v hlubokém předklonu, místy téměř po čtyřech, vydala po stopách, které mě skutečně přivedly na dohled prvních chalup. Jenomže se zase ozval ten můj našeptávač (zkrat) a povídá: ,,Co tomu asi řekne pan Sádlík - nejprotivnější a nejsprostší chlap, co znám - až se mu vynoříš na pozemku za barákem, který má navíc velmi viditelně označený cedulemi jako soukromý a ke vstupu zakázaný? A tak jsem se otočila na patě a ponořila se zpět do lesa, do smrkového bludiště. Větve mladých smrčků byly obalené sněhem a s šibalstvím vrozeném všem mláďatům se rozhodly o svou nálož sněhu spravedlivě rozdělit se směšným sněhulákem, který se mezi nimi hlava nehlava prodíral. Bludiště naštěstí nebylo moc velké, jen pár desítek metrů a tak jsem asi po čtvrt hodině vylezla na druhé straně, mezi vzrostlými smrky, kousek od cesty z lesa. Kapuci plnou sněhu, promočené boty, čepici ke straně a plnou jehličí. Na ani ne kilometrové trase jsem strávila víc než dvě hodiny a nohy tvrdily, že těch kilometrů bylo nejméně osm.

Když jsem se se svým adrenalinovým zážitkem svěřila doma dcerám, nešetřily lítostí.

Hlavně nad tím, že jsem své podlézání drátů po břiše nenatočila, prý by to strašně rády viděly. Popravdě já taky. Ale až s odstupem, po návratu jsem byla jenom šťastná, že jsme někde neutopila mobil a foťák, které jsem nesla v kapsách. 

Zima se mi tedy vydařila, dokonce i na svou praštěnou výpravu za novými scenériemi vzpomínám ráda. Možná si to příští rok zopáknu a nebo podniknu něco podobného v létě. 

Máte-li místo instinktu zkrat, o zábavu není nouze. 😉

Následuje malé fotografické ohlédnutí za uplynulou zimou. 

Prvních pět fotek je z mé adrenalinové výpravy, ostatní jsou focené během zimy v blízkém okolí.

Letos jsem si postavila i sněhuláka. 😊

Mráz je mimo jiné i nadaný šperkař.

Snad poslední sněžení letošní zimy. 

Pěkné jarní dny přeje Bevíčková. ♥